ECLI:CZ:US:2008:3.US.417.08.1
sp. zn. III. ÚS 417/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Iljou Hrubým, advokátem v Praze 4, Pod Višňovkou 16, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2007 č. j. 28 Nt 4/2006-157 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. 10 To 79/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 2. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. 10 To 79/2007, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2007 č. j. 28 Nt 4/2006-157, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Dle tvrzení stěžovatele bylo těmito rozhodnutími porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že soudu ve své trestní věci předložil nové důkazy k prokázání, že se v místě činu nenacházel, a k prokázání nevěrohodnosti svědka - poškozeného, které jediné mohou zvrátit závěry soudu o vině stěžovatele. Stěžovatel namítl, že soud neprovedl porovnání dosud provedených důkazů a dosavadního skutkového zjištění s důkazním významem nově tvrzených skutečností a nově navrhovaných důkazů. Uvedl, že soud neporovnal výpovědi poškozeného s novým důkazem - posouzením lékařských zpráv lékařem MUDr. B. (zpochybnění věrohodnosti poškozeného) a neporovnal úplné odmítnutí výpovědi svědkyně - manželky stěžovatele před nalézacím soudem s důkazním významem předložených deníků. V důsledku neporovnání nových důkazů s důkazy již provedenými tak soud "odmítl vidět" důvodné pochybnosti, které by vedly (a postačují) k obnově řízení.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
V dané věci je podstatné, že ústavní stížnost se týká návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, resp. rozhodnutí obecných soudů o tomto návrhu. Jedná se tak o situaci, kdy stěžovatel byl již pravomocně odsouzen. Ústavní soud proto nemá důvod se vracet k přezkumu původních odsuzujících rozhodnutí, se kterými stěžovatel částečně v ústavní stížnosti polemizuje.
Dle ustálené judikatury se v řízení o obnově nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Z toho rovněž vyplývá, že nikoli každá nová skutečnost či navrhovaný důkaz jsou způsobilé přivodit důsledky předvídané v §278 trestního řádu. Pokud obecné soudy v souladu s §134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodní, proč nemohly stěžovatelem předkládané důkazy vést k povolení obnovy řízení, resp. proč předložené důkazy nepředstavovaly nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy (viz též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04, U 19/33 SbNU 409; sp. zn. IV. ÚS 178/03, U 20/33 SbNU 417).
V posuzovaném případě je z napadených rozhodnutí zřejmé, že prvostupňový soud se všemi stěžovatelovými důkazy i argumenty zabýval a provedl i navržené výslechy svědků (V., S., poškozený, manželka stěžovatele). Podrobně vyložil, jaký důkaz považoval za nový a proč neodůvodňoval obnovu řízení, jakož i své hodnocení dalších stěžovatelem navržených důkazů (ať již se jedná o konkrétně uvedené hodnocení a úvahy soudu k jednotlivému důkazu či vysvětlení významu "nového důkazu" v rámci obnovy řízení). Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že prvostupňový soud porovnával nově navržené důkazy se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými. Prvostupňový soud však neshledal splnění podmínek pro povolení obnovy řízení. Ke stížnosti stěžovatele se obdobnou argumentací (výslech S., výslech a deníky manželky stěžovatele ad.) zabýval i vrchní soud, který se shodl s prvostupňovým soudem a odkázal na vyčerpávající hodnocení důkazů jím provedené; v postupu prvostupňového soudu neshledal vady. S ohledem na způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s návrhy stěžovatele, lze konstatovat, že soudy dostály své povinnosti řádně se zabývat tvrzeními a důkazy předloženými stěžovatelem a své závěry a hodnocení řádně a srozumitelně odůvodnit v rozhodnutí. Ústavní soud neshledal v postupu soudů libovůli; nemá za to, že by v dané věci došlo k porušení stěžovatelova práva na fair proces.
Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces za zjevně neopodstatněné, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu