ECLI:CZ:US:2008:3.US.473.08.1
sp. zn. III. ÚS 473/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. dubna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SCA Packaging Česká republika, s. r. o, se sídlem Jílové u Děčína, Teplická 109, zastoupené Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem v Praze 10, V Olšinách 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2007 č. j. 43 Cm 14/2006-58 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2007 č. j. 15 Cmo 105/2007-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud prvního stupně v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu o určení pravosti pohledávky ve výši 23 300,- Kč z titulu náhrady škody za úpadcem - vedlejším účastníkem (dále jen vedlejší účastník). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací toto rozhodnutí potvrdil. Z postupu obecných soudů stěžovatelka dovozuje porušení jejího základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Stěžovatelka v zásadě všechny své argumenty obsažené v ústavní stížnosti redukuje do polemiky ohledně charakteru předmětného nároku, který uplatňovala z titulu náhrady škody, a vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů, které předmětný nárok považují za nárok na náhradu nákladů řízení. Nesouhlasí především se závěrem obecných soudů, že se nepodařilo prokázat její tvrzení o existenci škody v podobě vynaložených nákladů soudního řízení, která by byla v příčinné souvislosti s porušením právních povinností pozdějšího vedlejšího účastníka.
V rozhodnutí obecných soudů se naopak poukazuje na skutečnost, že stěžovatelka předmětnou pohledávku přihlásila do konkursu vedeného na majetek vedlejšího účastníka a tuto pohledávku vedlejší účastník na přezkumném jednání zcela popřel s tím, že náklady vynaložené na právní zastoupení nebyly stěžovatelce přiznány soudním rozhodnutím. Stěžovatelka podala proti vedlejšímu účastníkovi návrhy na vydání platebních rozkazů o zaplacení dluhu, které v průběhu řízení vzala zpět, neboť na vedlejšího účastníka byl vyhlášen konkurs. Totéž platí o návrhu podaném stěžovatelkou na nařízení výkonu rozhodnutí. Exekuční řízení skončilo zastavením poté, co vzala návrh na exekuci zpět s odůvodněním, že na majetek úpadce byl prohlášen konkurs. Obecné soudy poukázaly na stanovisko Nejvyššího soudu (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/98), podle kterého "náklady, které byly vynaloženy v jiných řízeních, nelze považovat za pohledávku vůči úpadci, a žalobce nemůže tak bez dalšího být konkursním věřitelem".
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá tvrzení o charakteru předmětného nároku a vyjadřuje nesouhlas se závěry obecných soudů. Posouzení této problematiky však postrádá ústavněprávní rovinu; Ústavní soud není instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu posuzovat hmotněprávní stránku vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení důkazů se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy.
Ústavní soud neshledává, že by takovým postupem došlo k tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se s žalobou a námitkami stěžovatelky v odůvodnění řádně vypořádaly, a to včetně otázky výkladu a aplikace právních předpisů a směrnic evropského práva. Pokud obecné soudy ve věci dospěly k jinému právnímu závěru, než jaký zaujala stěžovatelka, a ta neuvedla jiné skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného práva, nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a ústavní stížnost proto odmítnout.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost na základě tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu