ECLI:CZ:US:2008:3.US.474.08.1
sp. zn. III. ÚS 474/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti MVDr. F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. listopadu 2007 č. j. 20 Co 705/2007-22, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 2. 2008, napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 11. 2007 č. j. 20 Co 705/2007- 22, kterým tento soud jako soud odvolací změnil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové tak, že místní nepříslušnost tohoto soudu se nevyslovuje a řízení ve věci určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu se Okresnímu soudu ve Svitavách nepostupuje. Podle názoru stěžovatele napadeným usnesením odvolacího soudu bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z připojeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 11. 2007 č. j. 20 Co 705/2007- 22 se zjišťuje, že tento soud jako soud odvolací ve věci žalobkyně A. O. proti žalovaným 1) MVDr. F. Š., CSc. a 2) H. Š. v řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu k odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2007 č. j. 9 C 233/2007-16 rozhodl tak, že napadené usnesení soudu prvního stupně změnil s tím, že nevyslovil místní nepříslušnost označeného soudu prvního stupně a nepostoupil z tohoto důvodu věc k projednání Okresnímu soudu ve Svitavách.
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení §11 odst. 1, §88 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a v této souvislosti konstatoval, že ve smyslu ustanovení §84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje, není-li stanoveno jinak. Protože však za práva k nemovitosti se podle již ustálené judikatury považuje i řízení, jehož předmětem je sporná otázka práva nájmu k nemovitosti, je ve smyslu ustanovení §88 písm. g) o. s. ř. k takovému řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu se nachází předmětná nemovitost.
III.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele ve vztahu k napadenému usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti oponuje názoru odvolacího soudu a tvrdí, že v řízení o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu není předmětem tohoto řízení existence práva nájmu, které podle platné judikatury (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1996 sp. zn. IV. ÚS 312/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS sv. 5, ročník 1996 - I. díl, C. H. BECK pod č. 37, str. 301 a násl., rovněž na http://nalus.usoud.cz) zahrnuje zjišťování jeho trvání a zániku, ale platnost právního úkonu, tedy výpovědi z nájmu bytu. Na podporu svého stanoviska odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000 (dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz), který je však pro takovou argumentaci nepřípadný, neboť sice obsahově vychází ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (článek 38 odst. 1 Listiny), ale za zcela jiné procesní situace, kdy obecné soudy rozhodovaly podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř.
V projednávané věci stěžovatel především přehlíží skutečnost, že Ústavní soud není "další odvolací instancí" v systému soudů České republiky. Není tedy jeho úkolem kontrola zákonnosti či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů, pokud tyto soudy v této své jinak zcela nezávislé činnosti respektují hranice hlavy páté Listiny. Ústavní soud tedy nezkoumá "správnost" rozhodování obecných soudů a nezabývá se ani výkladem tzv. jednoduchého práva, neboť tato úloha přísluší Nejvyššímu soudu ČR, přičemž jeho úkolem je nepochybně i sjednocování judikatury obecných soudů.
Co lze chápat porušením zásady "že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" poměrně obšírně rozvedl Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 7. 7. 1993 sp. zn. I. ÚS 2/93 (viz shora http://nalus.usoud.cz), v němž vysvětlil, že o porušení této zásady by šlo zejména tehdy, pokud by orgán veřejné moci příslušnost soudu a soudce nerespektoval a jestliže by věci napadlé byly přidělovány jiným soudcům, než stanoví rozvrh práce. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Odvolací soud při svém rozhodování vzal v úvahu skutečnost, že rozhodování o neplatnosti výpovědi z nájmu bytu je svou podstatou rozhodováním o trvání či zániku (skončení), resp. o existenci či neexistenci nájemního práva k určité konkrétní nemovitosti a v tomto smyslu odůvodnil i ústavní stížností napadené rozhodnutí. Proti tomuto názoru nelze mít z ústavněprávního hlediska žádné námitky. Protože napadené usnesení odvolacího soudu, týkající se výlučné příslušnosti soudu ve smyslu ustanovení §88 písm. g) o. s. ř., bylo zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněno (§169 o. s. ř.), nelze se ztotožnit s názorem stěžovatele, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, resp. že by jím bylo porušeno v obecném smyslu jeho vlastnické právo.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu