ECLI:CZ:US:2008:3.US.488.08.1
sp. zn. III. ÚS 488/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti OPZ PLUS, a. s., IČ: 45274835, se sídlem Hradební 3, 110 00 Praha 1, právně zastoupené JUDr. Lambertem Halířem, advokátem AK se sídlem Kroftova 1, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 503/2007-126 ze dne 4. prosince 2007, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. února 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 503/2007-126 ze dne 4. prosince 2007, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 503/2007-126 ze dne 4. prosince 2007 bylo zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 23 C 244/2007-62 ze dne 21. října 2007, kterým soud rozhodl o návrhu žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") na nařízení předběžného opatření, a dále odvolací soud rozhodl, že věc se postupuje Městskému soudu v Praze s příslušností ve věcech obchodních, jako věcně příslušnému soudu.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím Městský soud v Praze porušil její právo na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce zakotvené v článku 38 odst. 1 Listiny, když stěžovatelku v rozporu s ust. §9 odst. 3 písm. r) bod 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), odňal jejímu zákonnému soudci. Podle názoru stěžovatelky se předmětná věc řídí ust. §9 odst. 1 popř. ust. §9 odst. 3 písm. r) bod 3 o. s. ř., nikoliv ust. §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., jak dovodil Městský soud v Praze. Stěžovatelka uvádí, že při zkoumání věcné příslušnosti podle ust. §104a o. s. ř. je podle obecně přijímané judikatury rozhodné znění návrhu na zahájení řízení, a tam, kde žalobní návrh nepřipouští pochybnosti, čeho se žalobce domáhá, jako je tomu nepochybně v tomto konkrétním případě (určení vlastnického práva), je nutno z něho při určení věcné příslušnosti vycházet. Stěžovatelka je toho názoru, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací, v dané právní věci nejenže ignoroval žalobní návrh žalobce, ale dokonce v rozporu se zákonem a ústavním pořádkem rozhodl, že soudem věcně příslušným věc rozhodnout v prvním stupni je sám Městský soud v Praze. Stěžovatelka namítá, že soud nerespektoval právo žalobce dané mu ust. §104a odst. 2 o. s. ř., tj. právo kvalifikovaně se k tomuto postupu a soudem uváděným důvodům vyjádřit.
Podle názoru stěžovatelky je vyloučeno, aby Městský soud v Praze v této věci postupoval jako věcně příslušný soud prvního stupně a současně jako soud odvolací. Pokud Obvodní soud pro Prahu 8 není ve věci určení vlastnického práva k nemovitosti příslušným, a je jím Městský soud v Praze, pak týž soud nemůže být současně odvolacím soudem věcně příslušným posoudit oprávněnost nařízeného předběžného opatření. Dospěl-li Městský soud v Praze během řízení k závěru, že není věcně příslušným (k projednání odvolání a rozhodnutí o něm), neboť jde o věc, kterou v prvním stupni rozhodují krajské soudy, měl věc se zprávou o tom předložit svému nadřízenému vrchnímu soudu, aniž by rozhodoval o zrušení předběžného opatření, jehož vydání odůvodňovala zatímní potřeba upravit poměry účastníků.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení, či tu kterou materii.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
S ohledem na uvedené se Ústavní soud zaměřil nejprve na posouzení otázky, zda v souzené věci je podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, splněna.
Napadené usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 503/2007-126 ze dne 4. prosince 2007 obsahuje
Poučení: "Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání do dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně." Toto poučení poskytnuté odvolacím soudem však není správné a stěžovatelka si této skutečnosti je vědoma, a proto k podání dovolání v předmětné věci nepřistoupila. Ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které připouští dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, v souzené věci aplikovat nelze, neboť v daném případě byla věc postoupena věcně příslušnému soudu, nikoliv jinému orgánu, do jehož pravomoci měla náležet, jak má na mysli ust. §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Rozhodnutí o postoupení věci jinému soudu je rozhodnutím o věcné příslušnosti soudu a nikoliv rozhodnutím, jímž by se věc postupovala do pravomoci jiného orgánu. Přípustnost dovolání na základě jiného ustanovení občanského soudního řádu v souzené věci nepřichází v úvahu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze rozhodl, že věc se postupuje Městskému soudu v Praze s příslušností ve věcech obchodních, jako věcně příslušnému soudu, aniž by přitom respektoval její právo dané jí ustanovením §104a odst. 2 o. s. ř., tj. právo kvalifikovaně se k tomuto postupu a soudem uváděným důvodům vyjádřit. K této námitce je třeba uvést, že Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením rozhodoval o podaném odvolání, a sice tak, že dle ust. §219a odst. 1 písm. a) napadené rozhodnutí zrušil a v souladu s ust. §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. postoupil věc věcně příslušnému soudu. Dle ust. §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. není třeba k projednání odvolání nařizovat jednání, pokud odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření, což je právě tento případ.
Podstatou ústavní stížnosti je ovšem námitka, že Městský soud v Praze jako soud odvolací nesprávně rozhodl o postoupení předmětné věci Městskému soudu v Praze s příslušností ve věcech obchodních, jako věcně příslušnému soudu, čímž porušil právo stěžovatelky na zákonného soudce, zakotvené v článku 38 odst. 1 Listiny.
Článek 38 odst. 1 Listiny stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Z pohledu doktríny i praxe není pochyb, že za zákonného soudce (spolu s uplatněním dalších kritérií, zejména viz ust. §41 a §42 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) je pokládán soudce toho soudu, který zákon identifikuje jakožto soud k projednání a rozhodnutí dané věci věcně a místně příslušný. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor (resp. jejich účastníky) mají jen zprostředkovaně, resp. abstraktně (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 29/06).
Zákonem, který ve smyslu citovaného článku 38 odst. 1 Listiny stanoví příslušnost (zde věcnou) soudu, je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně jeho ust. §9, jehož se dovolává stěžovatelka. Obdobně relevantní je však i jeho ust. §104a.
Podle §104a o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odst. 2). Obdobně (podle odstavců 2 až 4) se postupuje, namítne-li nedostatek věcné příslušnosti soudu účastník řízení (odst. 5). V usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení §105 tím není dotčeno (odst. 6). Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni (odst. 7).
Nejen hlediska určení věcné příslušnosti (ust. §9 o. s. ř.), nýbrž i rozhodnutí příslušného soudu (podle §104a o. s. ř.), jsou tedy pro "příslušnost soudu" stanovenou zákonem ve smyslu věty druhé článku 38 odst. 1 Listiny významné; není-li zde takového rozhodnutí, je vadné založení věcné příslušnosti odvolacím i dovolacím důvodem [ust. §205 odst. 2 písm. a), §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Nelze připustit, aby ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. Proto je soud prvního stupně povinen a oprávněn zkoumat věcnou příslušnost v průběhu celého řízení až do vyhlášení rozhodnutí, kterým se řízení končí. Uvedená úprava je dovedena důsledně až do odvolacího a dovolacího řízení, ledaže o věcné příslušnosti rozhodl podle ust. §104a odst. 3 nebo 4 vrchní soud nebo Nejvyšší soud, případně zvláštní (konfliktní) senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. Jestliže odvolací soud - aniž by se zabýval věcí samou - zjistí, že rozhodoval věcně nepříslušný soud, pak jen tato vada sama o sobě neodvratně vede k tomu, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší a věc postoupí přímo soudu věcně příslušnému [ust. §219a odst. 1 písm. a), ust. §221 odst. 1 písm. b)]. Obdobný závěr platí pro dovolací řízení. Nedostatek věcné příslušnosti jako podmínky řízení bude jinou vadou řízení ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) nebo ust. §242 odst. 3, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. I v tomto případě dovolací soud zruší napadené rozhodnutí odvolacího soudu a zpravidla též rozhodnutí soudu prvního stupně, trpící stejnou vadou. Je proto především v zájmu účastníků řízení, aby všude tam, kde jsou pochybnosti o věcné příslušnosti soudu, byla ihned na začátku řízení závazným rozhodnutím vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu tato otázka vyřešena. K tomu slouží námitka nedostatku věcné příslušnosti soudu.
Občanský soudní řád, který předjímá článek 38 odst. 1 Listiny, v citovaném ust. §104a odst. 7 o. s. ř. fixuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu, kterým se zakládá stav, kdy je toto určení napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze je napadat ani v režimu řádných ani mimořádných opravných prostředků. Ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek, uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu.
Tím není řečeno, že nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím ve smyslu ust. §104a odst. 2 o. s. ř. je bez významu; lze ji samozřejmě vytýkat (též ve spojení s článkem 36 odst. 1 Listiny) ústavní stížností proti rozhodnutí ve věci, resp. proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, zejména mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka (tím nemusí být, vzhledem k nepředvídatelnému výsledku daného sporu, nutně žalobce, byť proti jeho procesnímu postupu se rozhodnutí podle §104a odst. 2 o. s. ř. prvotně obrací).
V projednávané věci po právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu bude věc postoupena Městskému soudu v Praze rozhodujícímu ve věcech obchodních jako věcně příslušnému soudu. V souladu s ust. §104a odst. 1 o. s. ř. bude soud prvního stupně povinen věcnou příslušnost zkoumat v průběhu celého řízení. Bude-li mít pochybnost o své věcné příslušnosti, dle odst. 2 cit ustanovení předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, přičemž účastníci řízení budou mít právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Námitku nedostatku věcné příslušnosti soudu může kdykoli v průběhu řízení uplatnit rovněž účastník řízení (odst. 5), neboť je především v zájmu účastníků řízení, aby všude tam, kde jsou pochybnosti o věcné příslušnosti soudu, byla ihned na začátku řízení závazným rozhodnutím vrchního soudu nebo Nejvyššího soudu tato otázka vyřešena.
V předmětné věci stěžovatelka ústavní stížností napadla usnesení Městského soudu v Praze, které je však rozhodnutím procesní povahy, není to rozhodnutí ve věci samé, a navíc z jeho obsahu je zřejmé, že není ani rozhodnutím konečným, neboť po postoupení věci bude ve věci rozhodovat Městský soud v Praze jako soud prvního stupně.
Zásada subsidiarity ústavněprávního přezkumu a zejména zásada minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá, se proto projeví i v nyní souzené věci. Stěžovatelkou navrženým zrušením rozhodnutí obecného soudu by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasahoval do činnosti soudů obecných. Rovněž nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelčiny námitky směřují zásadně do roviny výkladu podústavního práva, jmenovitě pojmů "obchodních věcí", resp. "sporů z dalších obchodních závazkových vztahů" a že stěžovatelka v podstatě svou ústavní stížností po Ústavním soudu požaduje, aby posuzoval obchodně právní vztahy v dosud nepravomocně skončeném řízení, což v obecné rovině - z pohledu zásady subsidiarity, uplatňující se v řízení o ústavní stížnosti - zákon nepřipouští (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Protože stěžovatelka v souzené věci doposud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný. V souladu s ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou, neboť neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 cit. zák.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj