ECLI:CZ:US:2008:3.US.586.08.1
sp. zn. III. ÚS 586/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Nevřely, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha - východ, se sídlem Karlovarská 3/195, 163 00 Praha 6, právně zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem AK se sídlem Vinohradská 6, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2007 č. j. 31 Co 539/2007, 31 Co 540/2007-51, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. března 2008, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2007 č. j. 31 Co 539/2007, 31 Co 540/2007-51, a to pro porušení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, článku 9 odst. 1, článku 11 odst. 1 a odst. 4, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. března 2006 č. j. 8 Nc 4714/2004-15, ve znění opravného usnesení ze dne 22. srpna 2006 č. j. 8 Nc 4714/2004-28 a ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. dubna 2007 č. j. 8 Nc 4714/2004-36 zastavil soud prvního stupně dle ust. §268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") exekuci na majetek povinného nařízenou usnesením Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. září 2004 č. j. 8 Nc 4714/2004-7 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a že povinný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Jiřímu Nevřelovi (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") náklady exekuce ve výši 7 735,- Kč. Napadeným usnesením dne 23. října 2007 č. j. 31 Co 539/2007, 31 Co 540/2007-51 Krajský soud v Praze výše uvedené usnesení soudu prvního stupně ve znění opravného a doplňujícího usnesení ve stěžovatelem napadeném výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a soudním exekutorem potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti předesílá, že je mu známa současná rozhodovací praxe Ústavního soudu v otázce úhrady nákladů exekucí zastavených pro nemajetnost povinných. Tvrdí, že je nucen ústavní stížnost přesto podat, aby vyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky, což je podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podmínkou pro přijetí stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva.
Stěžovatel stručně shrnuto uvádí, že rozhodnutí soudu fakticky znamená, že náklady exekuce má nést soudní exekutor. Logickým argumentem a contrario lze ze závěrů soudů dovodit, že zastavení exekuce zavinil exekutor, což je naprosto nepravdivé. Naopak shledává zavinění na straně oprávněného, který vstupuje do vztahů s nebonitními dlužníky. Oprávněný ani nevyužil žádného procesního prostředku k ověření bonity povinného, např. prohlášení o majetku dle ust. §260a a násl. o. s. ř. Obecný soud nemůže aplikovat občanský soudní řád zcela mechanicky a doslova, ale v souladu s exekučním řádem pouze přiměřeně. Jednotlivá ustanovení občanského soudního řádu musí aplikovat v úzké vazbě na exekuční řád a jeho specifika. Princip zavinění upravuje vztah mezi účastníky řízení a nikoli vztah s exekutorem.
Stěžovatel dále upozorňuje na specifické postavení soudního exekutora, který je povinen provést nařízenou exekuci bez ohledu na svou vůli. Provádí-li takovou činnost fakticky bez odměny, je podroben nucené službě. Odmítá, že by byl v pozici podnikatele, a měl by tak nést rizika podnikání. Postavení exekutora je výjimečné, neboť neprovozuje svou činnost na základě smluvní volnosti a vybere-li si jej oprávněný, je povinen exekuci provést. Nadto musí hradit i hotové výdaje exekuce, čímž je dle jeho názoru prolomena ochrana vlastnického práva a dochází ke skrytému vyvlastňování majetku. Stěžovatel se dále vyjadřuje i ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, přičemž se ovšem domnívá, že jeho stížnost je důvodná i v souladu s tímto stanoviskem, neboť oprávněná nerespektovala požadavek náležité opatrnosti.
III.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, jakož i s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud především poukazuje na to, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se Ústavní soud zabýval a zaujal k ní jednoznačný názor ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 vydaném podle ust. §23 zákona o Ústavním soudu, jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Tak tomu bylo i v projednávané věci, v níž Okresní soud Praha - východ učinil jednoznačný závěr o tom, že oprávněný zastavení exekuce nezavinil a procesní zavinění bylo na straně povinného. Výklad pojmu "procesní zavinění" je věcí výkladu podústavního práva, což je doména obecných soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen v případě zjištěného zásahu do základního práva. Na základě argumentů obsažených v ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud v dané věci dospět k závěru, že došlo k zásahu do základního práva stěžovatele.
Závěry pléna je senát Ústavního soudu vázán. Ústavnímu soudu nezbývá, než opakovaně odkázat na komplexní úpravu problematiky obsaženou ve stanovisku pléna ze dne 12. září 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, s níž je stěžovatel, jak sám uvedl, seznámen.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že projednávanou problematikou se zabýval již v řadě skončených věcí týkajících se téhož stěžovatele, vedených například pod sp. zn. I. ÚS 78/07, sp. zn. II. ÚS 758/07, sp. zn. IV. ÚS 1179/07, sp. zn. III. ÚS 1407/07, sp. zn. II. ÚS 2005/07, sp. zn. IV. ÚS 2007/07, sp. zn. IV. ÚS 2803/07, sp. zn. IV. ÚS 3280/07 atd.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu