ECLI:CZ:US:2008:3.US.627.08.1
sp. zn. III. ÚS 627/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Miroslavem Richterem, advokátem v Karviné, Ciolkovského 282, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2008 č. j. 22 Ca 508/2006-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 10. 3. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2008, čj. 22 Ca 508/2006-30. Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím byl porušen čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, a dále čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Současně stěžovatel uvedl, že nepodal kasační stížnost. Argumentoval tím, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vydal dne 20. 9. 2007 pod sp. zn. 4 Ads 81/2005 rozhodnutí, ve kterém dospěl k závěru, že lékařský posudek vydaný dle §77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "PZL"), není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "SŘS"). Vzhledem k tomu, že stěžovatelův případ je stejného druhu a Krajský soud v Ostravě odmítl žalobu stěžovatele s odkazem na uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, bylo by podání kasační stížnosti "pouhým naplněním litery zákona", které by vedlo toliko k prodloužení délky řízení (rozhodnutí o kasační stížnosti by bylo jednoznačné). Stěžovatel také konstatoval, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.
Ústavní soud předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita. Ustanovení §75 odst. 1 ZÚS vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; v opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem.
V daném případě je proti napadenému usnesení Krajského soudu v Ostravě přípustná kasační stížnost; o tom byl stěžovatel poučen. Stěžovatel uvedl, že kasační stížnost nepodal. Ústavní soud si tuto skutečnost ověřil dotazem u uvedeného soudu.
Lze tedy konstatovat, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Stěžovatel však v ústavní stížnosti uplatňoval výjimku dle §75 odst. 2 písm. a) ZÚS. Ústavní soud proto posuzoval, zda byly splněny podmínky pro aplikaci této výjimky.
Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) ZÚS zcela výjimečně umožňuje průlom do zásady subsidiarity. Ústavní stížnost je dle tohoto ustanovení přípustná, i když stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. Musí se však jednat o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
Z napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, kterým byl zamítnut jeho návrh na přezkoumání lékařského posudku, v němž nemocnice v rámci závodní preventivní péče konstatovala zdravotní nezpůsobilost stěžovatele k výkonu dosavadní práce. Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 10. 1. 2008 sp. zn. 22 Ca 508/2006 žalobu odmítl z důvodu tzv. kompetenční výluky [ustanovení §70 písm. a) SŘS]. V odůvodnění usnesení soud odkázal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 Ads 81/2005 (pozn.: vydáno dne 20. 9. 2007), které se týká povahy lékařského posudku (tj. otázky přípustnosti přezkumu lékařského posudku ve správním soudnictví).
V ústavní stížnosti stěžovatel vznáší argumenty na podporu svého tvrzení o přípustnosti přezkumu lékařského posudku správními soudy, resp. polemizuje se závěry uvedenými v napadeném usnesení krajského soudu (i v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2007 sp. zn. 4 Ads 81/2005). Nepodání kasační stížnosti stěžovatel odůvodňuje v podstatě zbytečností podávat kasační stížnost, když je (mu) zřejmý způsob rozhodnutí o kasační stížnosti (namítá neefektivitu takového prostředku). K podmínkám dle §75 odst. 2 písm. a) ZÚS toliko (dále) konstatuje "podstatný přesah vlastních zájmů"; to však nijak nekonkretizuje a nepředkládá ani žádné důkazy.
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že podmínku o "podstatném přesahu vlastních zájmů" stěžovatele je nutno vykládat restriktivně. Mělo by se jednat o významný veřejný zájem na zachování ústavnosti, který vyžaduje, aby konkrétní ústavní stížnost byla projednána, neboť nelze čekat, až Ústavní soud dostane příležitost posoudit jinou formálně přípustnou ústavní stížnost. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu vyplývá, že toto kritérium §75 odst. 2 písm. a) ZÚS shledal Ústavní soud splněným zejména v případech, kdy: 1. docházelo k aplikaci neústavního právního předpisu, 2. docházelo k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu, 3. se jednalo o řešení zásadní ústavněprávní otázky, 4. rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo mít dopad na mnoho osob a mohlo předejít množství soudních sporů, 5. rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo prosadit závaznost předchozího nálezu Ústavního soudu, 6. rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo vést k odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu, 7. prostředek ochrany práv, který nebyl stěžovatelem vyčerpán, by nebyl tzv. "systémově efektivní" (viz např. též: E. Wagnerová a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání. Aspi, a. s., Praha, 2007. Str. 386). Lze také uvést, že ve většině případů připuštění výjimky se jednalo o kumulaci více důvodů uvedených výše.
Stěžovatel namítl, že kasační stížnost by byla v jeho případě neefektivním prostředkem ochrany práv (poukázal na předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Ústavní soud již výše naznačil, že důvodem pro připuštění výjimky dle §75 odst. 2 písm. a) ZÚS může být toliko neefektivita procesního prostředku systémová, kdy takový prostředek není objektivně způsobilý zajistit adekvátní ochranu práv ve všech případech, kdy nastane daná situace. Od tohoto případu však nutno odlišovat efektivitu procesního prostředku ve smyslu způsobilosti takového prostředku dosáhnout změny ve prospěch stěžovatele ("subjektivní efektivita").
V dané věci stěžovatel argumentuje nikoliv systémovou neefektivností (neúčinností) kasační stížnosti pro řešení dané věci (resp. obdobných otázek), ale v podstatě namítá, že v případě podání kasační stížnosti by mu Nejvyšší správní soud nevyhověl, neboť v rozhodnutí ze dne 20. 9. 2007 pod sp. zn. 4 Ads 81/2005 již k dané otázce zaujal určité stanovisko. Z ústavní stížnosti a argumentace stěžovatele tedy spíše vyplývá tvrzení o tzv. "subjektivní neefektivitě" kasační stížnosti, kdy stěžovatel předpokládá, že by mu Nejvyšší správní soud nevyhověl, proto se dožaduje vyhovění ze strany Ústavního soudu. Takový záměr však není důvodem pro uplatnění výjimky dle §75 odst. 2 písm. a) ZÚS.
Uvedené je třeba vidět ve světle toho, že v dané věci se nejedná o situaci, kdy by Ústavní soud měl přistoupit k výjimce za účelem prosazení předchozího svého nálezu či odstranění rozporu judikatury správních soudů a Ústavního soudu. Ústavní soud sice vydal k otázce lékařských posudků o dlouhodobé nezpůsobilosti k výkonu práce, vydaných v rámci závodní preventivní péče, dva nálezy - sp. zn. III. ÚS 117/07 a IV. ÚS 613/06, a těmito zrušil předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, avšak nezabýval se v nich otázkou charakteru lékařských posudků, nýbrž ke kasačnímu zásahu přistoupil z důvodů procesněprávních (nutnost rozhodnutí ve složení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu).
Ústavní soud připouští, že otázka přezkumu lékařských posudků by se mohla týkat více případů a může být obecnějšího charakteru, avšak stěžovatel netvrdí ani nedokládá, že by se řešení otázky týkalo velkého množství subjektů (jako tomu bylo např. v nálezech: Pl. ÚS 15/96, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 6, str. 213; IV. ÚS 599/02, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 31, str. 101; I. ÚS 171/97, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 13, str. 463); Ústavnímu soudu jsou přitom známy dva případy Nejvyššího správního soudu obdobného charakteru, ve kterých Ústavní soud vydal již výše uvedené dva kasační nálezy z důvodů (toliko) procesněprávních.
Je třeba také uvést, že se v daném případě nejedná o ustálenou či trvající praxi protiústavního výkladu právních norem postihující velké množství subjektů (viz např. nálezy: Pl. ÚS 15/96; I. ÚS 146/03, in: Sb.n.u.ÚS, sv. 31, str. 33). Naopak ohledně otázky přezkumu lékařského posudku se praxe správních soudů rozcházela a teprve dne 20. 9. 2007 (6 měsíců před podáním ústavní stížnosti) vydal Nejvyšší správní soud rozhodnutí, ve kterém provedl rozbor dané věci a formuloval určité závěry na úrovni rozšířeného senátu; není přitom vyloučen ani judikatorní vývoj.
Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze uplatnit výjimku dle §75 odst. 2 písm. a) ZÚS, neboť nejsou naplněny podmínky nasvědčující tomu, že by se v daném případě jednalo o "podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele".
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neaplikoval výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti, postupoval dle §43 odst. 1 písm. e) ZÚS a ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost, neboť nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2008
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu