ECLI:CZ:US:2008:3.US.669.08.1
sp. zn. III. ÚS 669/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti J. D., právně zastoupeného Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2005 sp. zn. Nt 419/2004 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 6 To 68/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti podané k poštovní přepravě dne 12. 3. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho práva zaručená článkem 8, článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále článkem 3, článkem 5 odst. 1 a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu a jeho příloh, rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle §397, odst. 1) tr. řádu tak, že je přípustné vydání stěžovatele orgánům činným v trestním řízení Ruské federace k trestnímu stíhání pro jednání kvalifikované jako trestný čin podvodu podle §159 odst. 3, písm. b) tr. zákona Ruské federace, podrobně popsané v zatýkacím rozkazu Centrálního okresního soudu Omsk, v Ruské federaci, ze dne 30. 4. 2003. Tomuto trestnému činu odpovídá právní kvalifikace trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona České republiky. Stížnost obhájce stěžovatele proti citovanému rozhodnutí zamítl Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 31. 8. 2005.
Na základě napadených usnesení vydal ministr spravedlnosti dne 23. 1. 2007 pod č. j. 1866/2004-MO-M/54 rozhodnutí, kterým povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace. Realizaci vydání současně odložil do doby skončení trestního stíhání stěžovatele, probíhajícího u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 KZV 112/2006, resp. do doby skončení výkonu trestu odnětí svobody, bude-li uložen.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal jednak procesní pochybení v extradičním řízení pokud jde o doručování, resp. překlady rozhodnutí do jeho mateřského jazyka. Dále stěžovatel polemizoval s vlastními závěry obecných soudů ohledně přípustnosti jeho vydání orgánům Ruské federace z hlediska jejich odůvodněnosti.
II.
Dříve, než se Ústavní soud vůbec může začít zabývat meritem kteréhokoli návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, musí přednostně posoudit, zda návrh splňuje základní náležitosti, předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"). K těmto formálním náležitostem patří mimo jiné i zachování šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti ve smyslu ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Před meritorním projednáním ústavní stížnosti se Ústavní soud musí rovněž vypořádat s otázkou její přípustnosti ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
V projednávané věci Ústavní soud především upozorňuje na skutečnost, že v totožné extradiční věci stěžovatele rozhodoval již v řízení o jeho ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 23. 1. 2007 č. j. 1866/2004-MO-M/54. Tato ústavní stížnost byla jako opožděná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 2695/07 podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Na rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení ve smyslu ust. §399 odst. 1 tr. řádu nelze hledět jako na ,,poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje" ve smyslu ust. §72 odst. 3 věta první, resp. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. K rozhodnutí ministra spravedlnosti dochází ex lege po skončení soudní fáze extradičního řízení, přičemž se jedná o samostatný individuální právní akt administrativně politického charakteru, který není výsledkem řízení, jež by bylo jakkoli v dispozici vydávané osoby. Proto na nyní projednávaný návrh stěžovatele nelze hledět jako na návrh nepřípustný ve smyslu posledně citovaného usnesení.
Návrh je však opožděný z hlediska dodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti podle §72 odst. zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení požaduje, aby byla ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. V projednávané věci byla takovým prostředkem stížnost směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze o přípustnosti vydání stěžovatele, o níž ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl Vrchní soud v Praze dne 31. 8. 2005. Stěžovatel za okamžik doručení tohoto rozhodnutí mylně považuje 18. leden 2008, kdy se měl možnost seznámit s obsahem spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 419/2004. Zdůrazňuje, že mu žádné z napadených rozhodnutí nebylo řádně doručeno, resp. mu nebyl doručen jejich úřední překlad do ruského jazyka.
Ústavní soud si pro ujasnění otázky běhu lhůty k podání ústavní stížnosti vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 419/2004. Z referátu na č. l. 316 vyplývá, že městský soud zaslal ruský překlad svého rozhodnutí o přípustnosti vydání dne 18. 7. 2005 stěžovateli na adresu P., což je adresa, kterou stěžovatel v předchozím řízení (a ostatně i nadále) uváděl jako místo svého pobytu v České republice. Jak plyne z referátu na č. l. 336, nevrátila se obecnému soudu doručenka od držitele poštovní licence, potvrzující převzetí překladu usnesení stěžovatelem. Městský soud v Praze se přípisem ze dne 10. srpna 2005 obrátil na obhájce stěžovatele Mgr. D. s dotazem, zda stěžovatel usnesení obdržel, což obhájce telefonicky potvrdil (viz č. l. 339 až 340).
Podle §137 odst. 4 tr. řádu se usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, v opise vždy doručí mimo jiné i osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět. Pokud jde o usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 8. 2005 o stížnosti stěžovatele ve smyslu ust. §397 odst. 4 tr. řádu, i v tomto případě se je obecný soud pokusil stěžovateli doručit do vlastních rukou s možností uložení na jím uvedenou adresu. Jak plyne ze spisového materiálu na č. l. 352, byla stěžovateli doporučená zásilka obsahující uvedené rozhodnutí držitelem poštovní licence dne 14. 9. 2005 uložena a stěžovateli byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Protože si stěžovatel doporučený dopis ve lhůtě 15 dnů nevyzvedl, byla zásilka dne 6. 10. 2005 vrácena soudu. Obhájce stěžovatele rozhodnutí vrchního soudu převzal dne 14. 9. 2005, sám však dle svého vyjádření ztratil se stěžovatelem kontakt (viz přípis na č. l. 356). Obecný soud se posléze opakovaně pokoušel i prostřednictvím Policie ČR (č. l. 354) stěžovateli usnesení stížnostního soudu doručit, nakonec však byl nucen shledat, že se stěžovatel doručení rozhodnutí záměrně vyhýbá. Následně byl dne 9. 11. 2005 na stěžovatele vydán příkaz k zatčení. K zadržení stěžovatele došlo až dne 3. 11. 2006, a to v souvislosti s důvodným podezřením ze závažné trestné činnosti, spáchané na území ČR, pro niž je i nadále stíhán.
Ustanovení §64 odst. 2 tr. řádu umožňuje, aby v případech, kdy nebyl adresát zásilky, doručované do vlastních rukou, zastižen, byla tato zásilka uložena a adresát vhodným způsobem vyrozuměn o tom, kde si má zásilku vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu postupoval i držitel poštovní licence a stěžovateli byla zásilka obsahující rozhodnutí uložena na poště dne 14. 9. 2005. Vzhledem k tomu, že zde nebyla dána žádná ze skutečností bránících uložení ve smyslu ust. §64 odst. 4 tr. řádu, nastala fikce doručení rozhodnutí vrchního soudu stěžovateli dne 25. 9. 2005. Následující den začala stěžovateli běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti ve smyslu ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Projednávaná ústavní stížnost byla podána až dne 12. 3. 2008 a je tedy zřejmé, že zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti dodržena nebyla.
Pokud jde o otázku překladu rozhodnutí do ruského jazyka, lze z výše uvedeného dovodit, že to byl stěžovatel, kdo znemožnil doručení rozhodnutí obecných soudů tím, že si poštovní zásilky, adresované na místo pobytu, jež sám uvedl, nevyzvedával. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nejpozději od 18. 7. 2005 s obecným soudem nekomunikoval a jeho pobyt nebyl znám a posléze bylo po stěžovateli pátráno na základě příkazu k zatčení, je logické, že ani překlad stížnostního usnesení do ruského jazyka nebyl vyhotoven. Po svém zadržení měl stěžovatel možnost seznámit se s obsahem spisového materiálu v jeho extradiční věci, o úřední překlad stížnostního rozhodnutí však nežádal. Je dále třeba zdůraznit, že stěžovatel měl po celou dobu extradičního řízení obhájce, který účinně hájil jeho zájmy a podal za něj i obsáhle odůvodněný opravný prostředek.
S ohledem na výše uvedené byl soudce zpravodaj nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítnout, neboť je návrhem podaným po lhůtě stanovené tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj