ECLI:CZ:US:2008:3.US.684.08.1
sp. zn. III. ÚS 684/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem AK se sídlem Nerudova 35, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. prosince 2007 sp. zn. 61 Co 403/2007, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 9. května 2007 č. j. 5 C 172/2006-117, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni, a 2) Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. března 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. prosince 2007 sp. zn. 61 Co 403/2007, jakož i rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 9. května 2007 č. j. 5 C 172/2006-117, a to pro porušení článku 11 odst. 1, 3 a 4, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 5. prosince 2007 sp. zn. 61 Co 403/2007 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 9. května 2007 č. j. 5 C 172/2006-117, kterým soud prvního stupně ve výroku pod bodem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal uložení povinnosti žalovaným odstranit z pozemků parcelní č. 13/3 a 24/1 v obci Líšťany k. ú. Košetice u Hunčic, zapsaných na LV č. 443 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-sever, část stavby rekreační chaty č. ev. 457, konkrétně tu část střechy a okapu stavby, přesahující hranici pozemků žalobce; ve výroku pod bodem II. soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovaným zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobce tím, že jejich stavba č. ev. 457 v obci Líšťany, k. ú. Košetice u Hunčic, zapsaná na LV č. 559 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-sever, je umístěna v nedostatečné odstupové vzdálenosti od pozemků žalobce, parc. č. 13/3 a 24/1 konkrétně ve vzdálenosti 14 - 78 cm od hranice uvedených pozemků žalobce.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho vlastnického práva a porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že v jeho právní věci neaplikovaly ust. §135c obč. zák., podle něhož soud může nařídit odstranění stavby, avšak dává mu za povinnost, nenařídí-li její odstranění, přikázat ji za náhradu do vlastnictví vlastníka pozemku, pokud ten s tím souhlasí. Stěžovatel uvádí, že soudy se nezabývaly otázkou, zda sousední stavba je stavbou oprávněnou, resp. stavbou povolenou. Podle názoru stěžovatele se obecné soudy nezabývaly ústavněprávními aspekty věci, zejména otázkou, kdy lze omezit vlastnické právo. Stěžovatel poukazuje na to, že vlastnické právo lze omezit jen ve veřejném zájmu, a to za náhradu a na základě zákona. V řízení, uvádí stěžovatel, bylo prokázáno, že stěžovatel je ve svém vlastnickém právu omezen a zamítnutím jeho žaloby se toto jeho omezení stalo omezením nuceným; toto nucené omezení vlastnického práva však nebylo provedeno ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že původní vlastník (právní předchůdce žalovaných) v tomto řízení nevypovídal jako svědek poučený o povinnosti vypovídat pravdu, ale že soud jeho vyjádření načerpal z toho, co uvedl v jiném řízení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy ČR), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
V souzené věci Okresní soud Plzeň - sever zamítavý výrok pod bodem I. rozsudku ze dne 9. května 2007 č. j. 5 C 172/2006-117 ve vztahu k uložení povinnosti žalovaným odstranit část stavby - rekreační chaty č. ev. 457 odůvodnil rozporem s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák., opíraje se o kritéria pro vypořádání neoprávněné stavby, jak jsou publikována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. dubna 2002 sp. zn. 22 Cdo 1875/98. Přihlédl ke všem důležitým okolnostem na straně žalobce i žalovaných, jak k nim přihlíží soudní judikatura, a když zjistil, že stavba přesahuje nad pozemek žalobce jen v zanedbatelné výměře v řádech několika centimetrů, navíc ve výšce zvýšeného I. nadzemního podlaží, uzavřel, že rozhodnutím soudu, pokud by vyhověl žalobě a nařídil odstranění části stavby, by došlo k nepřiměřenému funkčnímu znehodnocení celé stavby, neúčelnému a v rozporu s ust. §3 odst. 1 obč. zák. Soud tedy zhodnotil všechny aspekty na straně žalobce i na straně žalovaných, i chování jejich právních předchůdců, a dovodil, že žalobě o odstranění části stavby není možno vyhovět. Tato žaloba se i odvolacímu soudu po zhodnocení všech dopadů jak na straně žalobce, tak i na straně žalovaných, jeví jako šikanózní. Pokud jde o vlastnickou negatorní žalobu, jíž se žalobce ve výroku pod bodem II. domáhal zdržení se zásahu do jeho vlastnického práva tím, že stavba žalovaných č. ev. 457 je umístěna v nedostatečné odstupové vzdálenosti od pozemků žalobce, pak soud vycházel z ust. §127 odst. 1 obč. zák. a dovodil, že újma, která objektivně mohla být žalobci v důsledku blízkosti stavby žalovaných u hranice jeho pozemku způsobena, je ve vztahu k újmě, která by v případě vyhovění žalobě v této části byla způsobena žalovaným, zanedbatelná. Výkon vlastnických práv žalobce, jak je má na mysli ust. §127 odst. 1 obč. zák., je v poměru k důsledkům vyhovění negatorní žalobě zásahem do práv žalovaných nepřiměřeným, v rozporu s dobrými mravy dle ust. §3 odst. 1 obč. zák. Uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně shledal odvolací soud věcně správným, a proto je potvrdil.
V ust. §3 odst. 1 obč. zák. se uvádí, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Citované ustanovení zákona, obsahující relativně neurčitý pojem "dobré mravy", poskytuje obecnému soudu možnost volné úvahy. Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům je věcí volné úvahy soudů, která ovšem nesmí vybočit ze zákonem stanovených mezí. Úvaha soudu založená na aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. musí být také v každém konkrétním případě podložena konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy (nález Ústavního soudu sp. zn. 528/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217).
Posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 249/97). U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky (článek 88 Ústavy ČR). V souzené věci nejde o tento případ.
Ústavní soud ověřil, že v předmětné věci obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že původní vlastník (právní předchůdce žalovaných) v tomto řízení nevypovídal jako svědek poučený o povinnosti vypovídat pravdu, ale že soud jeho vyjádření načerpal z toho, co uvedl v jiném řízení. Ze spisového materiálu Ústavní soud ověřil, že soud prvního stupně vycházel z obsahu připojených spisů i z obsahu spisu nalézacího soudu Okresního soudu Plzeň - sever, týkajících se žalobce a právního předchůdce žalovaných. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soud vyšel z poznatků, které získal v rámci své činnosti, je nutné připomenout ust. §121 občanského soudního řádu, v němž je výslovně uvedeno, že není třeba dokazovat skutečnosti, které jsou soudu známy z jeho činnosti.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu