ECLI:CZ:US:2008:3.US.722.08.1
sp. zn. III. ÚS 722/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Renátou Koutnou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 28, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, č. j. 30 Cdo 4947/2007-213, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007, č. j. 1 Co 152/2007-196, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2007, č. j. 16 C 74/2004-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví uvedeným usnesením nepřipustil, aby do řízení o ochranu osobnosti přistoupila (vedle žalovaného JUDr. J. B.) jako další žalovaná Česká republika - Okresní soud v Jablonci nad Nisou. Podle soudu stěžovatel (v řízení žalobce) svým návrhem obchází institut záměny účastníků, neboť je zjevné, že žalovaný JUDr. J. B. není (podle v žalobě vylíčeného skutkového stavu) ve sporu již od jeho počátku věcně legitimován; v této souvislosti poukázal na právní závěr o nedostatku věcné legitimace žalovaného soudce (JUDr. V.) v obdobné věci téhož stěžovatele, vedené pod sp. zn. 16 C 92/2004.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2007, č. j. 1 Co 152/2007-196, napadené rozhodnutí krajského soudu potvrdil; v odůvodnění uvedl, že návrhu na přistoupení dalšího účastníka lze vyhovět jen za splnění určitých požadavků, mezi než patří mimo jiné i řádný a zdůvodněný návrh; za takový však podání stěžovatele nebylo možno považovat, neboť nebylo zřejmé, čeho se stěžovatel proti subjektu, jehož přistoupení navrhl, míní domáhat a z jakého důvodu.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 12. 2007, č. j. 30 Cdo 4947/2007-213, zamítl, když přisvědčil závěru, že k obcházení institutu záměny účastníků dochází v případě, že je "zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován". Poučení, jehož se stěžovatel dožadoval, pak podle jeho názoru vybočuje ze zákonem stanovených mezí, jestliže by mělo jít o poučení koho a jak žalovat.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že mu bylo z titulu "soudní svévolnosti" zabráněno "realizovat zákonem garantovaný institut přistoupení dalšího účastníka dle §92 odst. 1 o. s. ř.". Předně mu "není jasné", z čeho obecné soudy dovodily, že původní žalovaný není věcně legitimovaný, když ve věci dosud nebylo prováděno dokazování; též připomíná, že krajský soud již dříve v tomto řízení přistoupení dalšího účastníka připustil. Pokud jeho návrh nesplňoval zákonné požadavky určitosti a srozumitelnosti podání (jak míní odvolací soud), měl být k odstranění jeho nedostatků podle §43 o. s. ř. vyzván.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavněprávní deficit posuzovaného řízení, resp. v něm vydaného rozhodnutí, jenž stěžovatel v ústavní stížností namítá, se zde nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Ačkoli se stěžovatel formálně dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, obsahově napadenému ustanovení vytýká jen procesní nesprávnost; ústavněprávní roviny pak může být dosaženo jen za podmínek právě vyložených, tj. šlo-li by o situaci zmíněného výkladového excesu či svévole.
To v dané věci dovoditelné není. Ostatně sám stěžovatel toliko nadále pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad ustanovení §92 odst. 1 o. s. ř. (a aplikaci v jeho věci) měl nabýt ústavněprávního rozměru.
Obecné soudy založily svá rozhodnutí na - obecně hodnoceno - "správných" názorech, resp. na názorech, jež jsou v soudní praxi (samy o sobě) fixovány, a tudíž jako takové nepředvídatelnost z nich vycházejícího rozhodnutí neimplikují; spor však lze vést o to, zda byly uplatněny přiléhavě, resp. v adekvátním vztahu ku konkrétním procesním poměrům, jež byly v daném řízení ustaveny.
I když jsou namístě reálné pochybnosti, že se tak vskutku stalo, dostatečně silný důvod k zásahu - ve smyslu kasačním - však Ústavní soud neshledává. Musel by totiž proti obecným soudům aplikovat hledisko přezkumu, spočívající než na argumentu, že je k dispozici "přiléhavější" řešení, resp. že on sám by danou procesní situaci "spíše" hodnotil jinak. Takové postavení však Ústavnímu soudu vůči soudům obecným, jak bylo výše řečeno, nepřísluší.
Nelze též pominout, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím "ryze" procesním, ve vztahu ku kterým Ústavní soud tradičně traktuje zvýšenou míru zdrženlivosti, jakož i to, že jeho důsledky pro stěžovatele nejsou nikterak fatální; nic mu totiž nepřekáží podáním samostatné žaloby zahájit řízení proti subjektu, kterého dosud navrhoval k přístupu do řízení původního, což z pohledu materiální subsidiarity ústavněprávního přezkumu představuje další překážku, aby Ústavní soud zasáhl.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2008
Jiří Mucha
předseda senátu