ECLI:CZ:US:2008:3.US.753.08.1
sp. zn. III. ÚS 753/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou v Brně, Bartošova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 12. 2007 č. j. 21 Cdo 710/2007-228, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. 15 Co 253/2005 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. 49 C 120/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 3. 2008, jejíž vady byly k výzvě Ústavního soudu odstraněny podáním ze dne 7. 5. 2008, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, a to s tvrzením, že jsou v rozporu s §37, §39 a §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce a že současně měl být poškozen na svých právech garantovaných §1 a 2 občanského soudního řádu.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, stěžovatel se svou žalobou domáhal určení, že výpověď daná mu společností Tepelné zásobování Brno, a. s., je neplatná. Městský soud v Brně jeho žalobu zamítl shora označeným rozsudkem. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí potvrzeno shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně. Dovolání stěžovatele pak bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením rovněž shora označeným s tím, že není přípustné [a to ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
V posuzované věci stěžovatel poukazuje na to, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu jednak s konkrétními ustanoveními zákoníku práce a jednak občanského soudního řádu. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatel, jak plyne z výše uvedeného, výslovně neuvádí žádné základní právo nebo svobodu, jež měly být napadenými rozhodnutími porušeny. Tato skutečnost by sama o sobě mohla odůvodnit odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. V dané věci však Ústavní soud vzal v úvahu, že stěžovatel namítá porušení těch ustanovení občanského soudního řádu, jež vymezují základní principy soudního řízení a mají úzkou souvislost s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, přičemž jejich porušení by současně mohlo znamenat i zásah do základních práv a svobod. Nelze však přehlédnout, že stěžovatel nijak nespecifikuje skutečnosti, které mají dané porušení zakládat.
Jde-li o námitku stěžovatele, týkající se porušení §37, §39 a §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, ani v tomto případě stěžovatel v ústavní stížnosti nekonkretizuje, čím mělo být dané porušení způsobeno, nehledě na to, že jde o námitku týkající se zákonnosti napadených soudních rozhodnutí. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Stěžovatel se cestou ústavní stížnosti domáhá toho, aby Ústavní soud v podstatě přezkoumal napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení z hlediska jejich zákonnosti, vyhledával přitom jejich eventuální vady a v případě jejich zjištění zkoumal, zda (snad) tyto nemají dopad v ústavní rovině. To se však s postavením Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a s jeho vztahem k obecným soudům jako nikoliv "superrevizní" instance (viz výše) neslučuje. Z pohledu stěžovatelů to znamená, že ústavní stížnost musí obsahovat nejen tvrzení stran porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody, neboť tím se zakládá oprávnění ji podat [viz již zmíněné ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], ale je třeba v ní rovněž uvést, v čem (konkrétně) mělo takové porušení spočívat, neboť jen tak lze posuzovat její důvodnost. Pokud tomu tak není, nelze než považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
V daném případě je ústavní stížnost postavena na důvodech, jež jsou z hlediska ústavněprávního přezkumu irelevantní (rozpor napadených rozhodnutí se zákonem), především pak tyto jsou vyjádřeny natolik obecně, že nelze ani vyvodit, v jakém ohledu vlastně obecné soudy měly pochybit. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu