ECLI:CZ:US:2008:3.US.778.08.1
sp. zn. III. ÚS 778/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Orel - jednota Hranice, se sídlem v Hranicích, Náměstí 8. května 368, zastoupeného JUDr. Miloslavem Vlčkem, advokátem se sídlem v Brně, Boženy Antonínové 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007 č.j. 28 Cdo 4659/2007-262, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. 4. 2007 č.j. 40 Co 1351/2006-240, a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 21. 3. 2006 č. j. 10 C 59/2000-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Soud prvního stupně k žalobě České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti žalovanému stěžovateli rozsudkem určil, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku označených nemovitostí, a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Podstata sporu tkvěla v otázce, zda je platná (či nikoli) dohoda o navrácení majetkových práv podle zákona č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb., uzavřená dne 9. 9. 1991 mezi stěžovatelem jakožto restitučně oprávněným a Okresní správou kin Přerova coby osobou povinnou; soud prvního i druhého stupně dohodu posoudily jakožto neplatnou, a na tomto základě deklarovaly, že vlastníkem (jí předmětných) nemovitostí je žalobkyně. Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, zčásti proto, že neuplatnil způsobilé dovolací důvody, zčásti že nevymezil otázku zásadního právního významu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Konstatoval, že soudy nižších stupňů svá rozhodnutí založily na právních názorech, jež jsou v soudní praxi standardní a ustálené.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především brojí proti rozhodnutí dovolacího soudu, maje za to, že - oproti jeho závěru - zde naopak jsou otázky, jež zásadní právní význam mají. Nižší soudy pak podle jeho názoru pochybily tím, že neprovedly jím navržený důkaz, totiž "Stanovami Orla z roku 1930", a pominuly dále skutkovou okolnost, že nikoli na základě dekretu presidenta republiky č. 50/1945 Sb. (a podle protokolu o převzetí ze dne 8. 8. 1946), nýbrž až rozhodnutím krajského národního výboru v Olomouci ze dne 22. 4. 1950 byly předmětné nemovitosti (resp. "budova") odňaty jeho "předchůdci", tj. "Orlu v Hranicích" ve prospěch Československé obce sokolské, a následně přešly na stát, přičemž podle jeho názoru je pak irelevantní, které "státní složky s (tímto) majetkem hospodařily". Obecným soudům konečně stěžovatel vytýká, že nezohlednily právní názor, vyjádřený v nálezu Ústavního soudu uveřejněném pod č. 24/1997 Sb., podle kterého povinnou osobou k navrácení majetkových práv ve smyslu restitučních zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. může být i stát, jak tomu v daném případě bylo.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatel ani netvrdí) se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nic takového však obecným soudům vytýkat nelze, pročež důvod k zásahu Ústavního soudu do jejich (napadených) rozhodnutí - vzhledem k uvedeným principům ústavněprávního přezkumu - dán není.
Námitka adresovaná soudu dovolacímu, že odmítnutím dovolání "věc nebyla projednána", neobstojí již proto, že ačkoli výsledek řízení ukotvil v ustanovení §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c) o. s. ř., dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rovině právního posouzení věci fakticky i přezkoumal, a podrobně vyložil (též přiléhavými odkazy na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu), z jakých důvodů koresponduje právním názorům, jež jsou v rozhodovací praxi ustálené a pokládány za správné. Ústavní soud ostatně k hodnocení, zda rozhodnutí je zásadního právního významu (§237 odst. 1, 3 o. s. ř.), ve své judikatuře pravidelně uvádí, že je plně v "kompetenci" Nejvyššího soudu, do níž Ústavní soud není povolán zasahovat, ledaže je v konkrétním případě výrazem nezdůvodněné nebo neospravedlnitelné "libovůle", a tak tomu v dané věci není zcela očividně.
Ve vztahu k námitce, že obecné soudy neprovedly důkaz "Stanovami Orla z roku 1930", postačí poznamenat, že obsah této listiny je pro posouzení věci evidentně bezcenný, neboť neplatí, že stěžovatel je s původní "Jednotou Orla československého v Hranicích" subjektem identickým, případně že jeho "právním předchůdcem". Sám ve vyjádření k žalobě ze dne 20. 6. 2000 - správně - uvádí, že "obnovil v roce 1990 činnost", čemuž koresponduje - v rozhodném kontextu ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. - status "ostatní znovu vzniklé dobrovolné organizace", tj. postavení (jen) osoby restitučně oprávněné. Coby důkaz bez vztahu k předmětu řízení proto nemůže být důkazem "opomenutým" s konsekvencemi, jež mu judikatura Ústavního soudu jinak připisuje.
Obdobně nerozhodný je stěžovatelem otevřený spor o právní základ a časové určení odnětí jeho majetku. I kdyby totiž uspěl se svojí skutkovou verzí o přechodu dotčených nemovitostí na Československou obec sokolskou až na základě rozhodnutí krajského národního výboru ze dne 22. 4. 1950, ničeho by se na věci nezměnilo, neboť rozhodná otázka legitimace Okresní správy kin Přerov k uzavření dohody o navrácení majetkových práv (dne 9. 9. 1991) ve prospěch stěžovatele zůstává nadále otevřená, resp. (postačující) argumenty pro její hodnocení jakožto neplatné jsou i tak použitelné.
Obecné soudy a zejména soud dovolací stěžovateli zprostředkovaly, jakožto oprávněně uplatněné, právní názory, jež v soudní i ústavněprávní judikatuře byly dříve - k otázce vymezení restitučně povinného subjektu - fixovány, jmenovitě pak to, jak je konstantně vykládán pojem "právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb.", použitý v klíčovém ustanovení §2 zákona č. 173/1990 Sb. Zvláště přiléhavý je odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 1360/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/1999, a na něj navazující nález Ústavního soudu ČR ze dne 2. 5. 2000, sp. zn. I. ÚS 368/98, v nichž byla posuzována právní otázka obdobná, a co je podstatné, i s přenositelným řešením do věci předmětné. Co do argumentu nálezem Ústavního soudu č. 24/1997 Sb. vysvětlil pak výstižně dovolací soud, že i jím podaná interpretace osoby povinné, uvažovaná též ve vztahu ku státu, je podmíněna existencí jeho právního nástupnictví po "organizaci uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb.". Aniž by bylo nezbytné připomínat pozdější upřesnění ve zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 368/98 (ve smyslu vazby na zánik Československého svazu tělesné výchovy, resp. mechanizmy zakotvené v usnesení jeho mimořádného sjezdu ze dne 25. 3. 1990), postačí poukázat na stěžovatelem nezpochybňovaná skutková zjištění obecných soudů, že "předmětné nemovitosti nebyly nikdy ve vlastnictví ČSTV", pročež o nástupnictví státu po této "organizaci uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb." nemůže být řeč.
Lze tedy shrnout, že obecné soudy se stěžovatelovými námitkami, jež vtělil i do ústavní stížnosti, adekvátně zabývaly, a hodnotily je z pohledu právních názorů, jež s vybočením z judikatorních standardů identifikovat evidentně nelze (bylo v předchozím dovozeno, že jsou s nimi v souladu). Nejen však to, i z hledisek rozhodných pro kontext podústavního práva není důvod k pochybnostem, že je lze mít za rozumné a adekvátní, resp. přiléhavě odůvodněné, na nich založená rozhodnutí jsou akceptovatelná a byla i předvídatelná. Stěžovatel v ústavní stížnosti dává najevo, že ústavněprávní přezkum pokládá za výraz běžného (dalšího) instančního opravného prostředku, jímž však - jak bylo shora zaznamenáno - není.
Ústavnímu soudu se přísluší omezit na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu