ECLI:CZ:US:2008:3.US.783.08.1
sp. zn. III. ÚS 783/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem AK v Praze 1, Opatovická 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2006 sp. zn. 45 T 5/2005 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007 sp. zn. 5 To 73/2007, spolu s žádostí o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů vydaných v jeho trestní věci, přičemž na základě blíže rozvedené ústavní stížnosti tvrdil, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva dle čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 3 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), zaručujícího spravedlivé projednání věci. Uvedenými ustanoveními je stanoven zákaz libovůle, neboť státní moc lze uplatňovat pouze na základě zákona, v jeho mezích, a zákonná omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům. Při používání základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.
Věcnou podstatou ústavní stížnosti je dle tvrzení stěžovatele porušení zásady volného hodnocení důkazů spočívajícího v tom, že v průběhu řízení nebyl předložen jediný přímý důkaz k prokázání úmyslu stěžovatele poskytnout jinému pomoc k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Stěžovatel byl pouze na základě nepřímých důkazů uznán vinným ze spáchání pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let.
Stěžovatel zpochybnil hodnocení důkazů obecnými soudy, a to jak soudem prvního stupně tak soudem odvolacím, který se s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními soudu nalézacího ztotožnil. Stěžovatel konkretizoval v čem spatřuje, že závěry obecných soudů a jeho skutková zjištění nejsou správná, úplná a v souladu s ustanoveními tr. řádu, kdy o zjištěném skutkovém stavu nejsou důvodné pochybnosti.
Stěžovatel v hodnocení provedených důkazů v jeho trestním řízení obecnými soudy spatřoval tak závažné pochybení, že došlo k zásahu do jeho osobní svobody a porušení zákazu libovůle v rozhodování, proto v dané věci je prolomena zásada hodnocení důkazů obecnými soudy a spatřoval prostor pro zásah Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů. Podrobně rozebral jednotlivé provedené důkazy a uváděl jejich odlišné právní hodnocení.
Vzhledem k nepodmíněnému trestu odnětí svobody stěžovatel požádal Ústavní soud podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, s ohledem na to, že dosud žil řádným životem, má rodinu, vůči níž má vyživovací povinnost, a nástup do výkonu trestu by pro něho znamenal nepoměrně větší újmu než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout třetím osobám.
Ústavní soud dotazem na kancelář Městského soudu v Praze zjistil, že stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí i dovoláním (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. prosince 2007 sp. zn. 5 To 73/2007. Z připojené kopie dovolání ze dne 6. února 2008, které bylo doručeno Městskému soudu v Praze dne 18. února 2008, tedy v zákonné lhůtě (§265e odst. 1 tr. řádu), jeho přípustnost stěžovatel dovozuje z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Argumenty uvedené v dovolání byly po věcné i formální stránce shodné s argumenty, o něž se opírá i ústavní stížnost. Nejvyšší soud dosud o věci stěžovatele sp. zn. 11 Tdo 738/2008 nerozhodl. V souzené věci tedy stěžovatel podal ústavní stížnost za situace, kdy současně podal i dovolání k Nejvyššímu soudu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, dle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli tedy zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností zřejmě z důvodu procesní opatrnosti, a tedy zřejmě i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. S ohledem na princip subsidiarity musí být také rozhodnutí dovolacího soudu napadeno ústavní stížností. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Nutno též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], aniž by bylo účelné rozhodovat podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) .
V Brně dne 10. června 2008
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj