ECLI:CZ:US:2008:3.US.810.08.1
sp. zn. III. ÚS 810/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti BOHEMIS spol. s r. o., IČ: 26213711, se sídlem K Rybníku 8, 252 68 Kněževes, právně zastoupené Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem AK se sídlem Bělohorská 163, 169 00 Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2008 č. j. 29 Co 38/2008-102, a proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. prosince 2007 č. j. 9 C 368/2006-92, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. března 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2008 č. j. 29 Co 38/2008-102, jakož i usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. prosince 2007 č. j. 9 C 368/2006-92, a to pro porušení článku 90 Ústavy ČR, článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v předmětné věci se žalobkyně I. J. K. Consulting, s. r. o. domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 200,- Kč s příslušenstvím. Dne 9. října 2006 vydal Okresní soud Praha - západ platební rozkaz č. j. 21 Ro 163/2006-17, kterým bylo žalobě vyhověno. Proti platebnímu rozkazu podal Mgr. L. V. dne 13. listopadu 2006 odpor, ke kterému však nepřipojil písemnou plnou moc.
Usnesením ze dne 7. prosince 2007 č. j. 9 C 368/2006-92 Okresní soud Praha - západ podle ust. §174 odst. 3 věty druhé občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odpor podaný Mgr. L. V. proti výše uvedenému platebnímu rozkazu odmítl s odůvodněním, že odpor byl podán osobou k tomu neoprávněnou. Své rozhodnutí okresní soud odůvodnil tím, že žalovaná svým podáním ze dne 12. listopadu 2007 soudu sdělila, že v tomto případě nebyla Mgr. V. udělena plná moc pro zastupování.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2008 č. j. 29 Co 38/2008-102 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že proti usnesení Okresního soudu Praha - západ podala odvolání, v němž uvedla, že podání ze dne 7. listopadu 2007 soud nesprávně vyhodnotil, neboť žalovaná tímto podáním sdělovala, že nezmocnila právního zástupce k účasti na odvolacím jednání a protože žalované nebylo řádně doručeno předvolání k odvolacímu jednání, bylo tím porušeno právo žalované na spravedlivý proces, když jí bylo znemožněno, aby se jednání soudu zúčastnila. Stěžovatelka uvádí své předsvědčení, že soudy nemohou provést takový výklad vyjádření účastníka řízení, který z něho jednoznačně nevyplývá. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti poukazuje na to, že předvolání k ústnímu jednání je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i přímo tomuto účastníkovi. Dále stěžovatelka uvádí, že v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů, pokud ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, předloží plnou moc dodatečně, je tím nedostatek průkazu zastoupení zhojen a jsou tak schváleny i úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci. Jednání žalované, která ke svému podání předložila plnou moc, je třeba vykládat jako projev vůle k udělení plné moci, a jednání právního zástupce, který se jménem žalované zúčastnil několika soudních jednání, je třeba chápat jako projev vůle, kterým byla plná moc přijata.
Stěžovatelka namítá, že v odůvodnění usnesení ze dne 4. února 2008 č. j. 29 Co 38/2008-102 Krajský soud v Praze konstatoval, že v tomto případě neexistují žádné pochybnosti o tom, že žalovaná nebyla zastoupena Mgr. V., a to přesto, že podle ustálené judikatury pokud ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, předloží plnou moc dodatečně, je tím nedostatek průkazu zastoupení zhojen a jsou tak schváleny i úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci. Pokud krajský soud konstatoval, že nedostatek průkazu zastoupení je třeba zhojit před rozhodnutím ve věci, pak je nutno podle stěžovatelky poukázat na nedostatek v řízení na straně soudu, neboť nedostatek plné moci měl být konstatován soudem, a v rámci zjištěného nedostatku měla být žalovaná vyzvána k odstranění tohoto nedostatku a měla jí být poskytnuta lhůta k jeho odstranění.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud poukazuje na to, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
V souzené věci vydal Okresní soud Praha - západ dne 9. října 2006 platební rozkaz č. j. 21 Ro 163/2006-17, jenž byl žalované doručován poštou zásilkou určenou do vlastních rukou, kterou žalovaná osobně převzala dne 1. listopadu 2006. Proti tomuto platebnímu rozkazu podal faxovým podáním Mgr. L. V. dne 7. listopadu 2006 odpor, jehož originál byl dán na poštu dne 9. listopadu 2006. Dne 1. března 2007 a dne 15. května 2007 vystupoval Mgr. V. před soudem prvního stupně jako právní zástupce žalované, aniž se prokázal plnou mocí. Dne 15. května 2007 rozhodl Okresní soud Praha - západ rozsudkem č. j. 9 C 368/2006-38, tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 21 000,- Kč s příslušenství a ve zbývající části žalobu zamítl.
Dne 13. července 2007 podal Mgr. V. za žalovanou faxové odvolání proti rozsudku ze dne 15. května 2007, jehož originál byl dán na poštu dne 16. července 2007. Z jednání u odvolacího soudu, jež bylo nařízeno na den 24. října 2007, se Mgr. V., kterému byla doručena předvolánka, omluvil a požádal o odročení pro kolizi s jiným jednáním.
Poté, co odvolací soud své jednání znovu nařídil na den 7. listopadu 2007 a předvolánku doručil Mgr. V., podal jednatel žalované faxovou žádost o odročení, v níž uvedl, že "si jako doktor medicíny nemůže dovolit opustit svou ordinaci v době, kdy má objednané pacienty" a dále uvedl, že "ačkoliv naši společnost zastupuje běžně Mgr. L. V., pak v tomto případě nebyla advokátu udělena plná moc pro zastupování. Vzhledem k této věci nebyl řádně doručen napadený rozsudek Okresního soudu Praha - západ, a tedy nezačaly plynout lhůty a nebylo možné, aby Okresní soud Praha - západ v celé věci rozhodoval". Dále jednatel žalované požádal, aby odvolací soud "v dané věci zaujal stanovisko a věc vrátil k řízení Okresnímu soudu Praha - západ".
Poté, co žalovaná na výzvu soudu doložila originál své výše uvedené faxové žádosti, vrátil odvolací soud spis bez věcného vyřízení k dalšímu postupu soudu prvního stupně s tím, že zjistil, že žalovaná v této věci není a ani nikdy nebyla právně zastoupena Mgr. L. V., takže žalované nebyl řádně doručen rozsudek, což je samo o sobě důvod pro vrácení spisu. Soudu prvního stupně odvolací soud uložil, aby především žalované doručil rozsudek a aby zároveň s ohledem na výše uvedené posoudil procesní důsledky této skutečnosti a to vzhledem ke všem úkonům, které nezmocněný advokát učinil, např. podání odporu.
Soud prvního stupně pak doručil rozsudek ze dne 15. května 2007 č. j. 9 C 368/2006-38 přímo žalované a ta proti němu podala dne 5. prosince 2007 odvolání, které podepsal její jednatel MUDr. V. D.
Poté, co soud prvního stupně rozhodl napadeným usnesením ze dne 7. prosince 2007 č. j. 9 C 368/2006-92 tak, že odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 9. října 2006 č. j. 21 Ro 163/2006-17, podaný Mgr. V., se odmítá, začala žalovaná tvrdit, že ji Mgr. V. zastupoval již dříve (viz odvolání) a dodala plnou moc, v níž je uvedeno, že je udělena Mgr. L. V. k zastupování ve věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 368/2006 k podání odporu, jakož i ke všem úkonům s tímto souvisejícím a která je datována dnem 13. listopadu 2006 (č. l. 95).
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 4. února 2008 č. j. 29 Co 38/2008-102 bylo usnesení soudu prvního stupně, kterým byl odmítnut odpor proti platebnímu rozkazu podaný Mgr. V., potvrzeno. Pro úplnost je třeba dodat, že dne 8. dubna 2008 rozhodl Krajský soud v Praze usnesením č. j. 29 Co 136/2008-113 o podaném odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. května 2007 č. j. 9 C 368/2006-38, tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se nevydává.
Krajský soud v Praze v napadeném usnesení ze dne 4. února 2008 č. j. 29 Co 38/2008-102 uzavřel, že v tomto případě neexistují žádné pochybnosti o tom, že žalovaná nebyla řádně zastoupena Mgr. V., a pokud se takovéto pochybnosti nyní snaží žalovaná navodit, nemůže být její snaha úspěšná, neboť je lze jednoznačně vyvrátit. Odvolací soud tento svůj závěr přesvědčivým způsobem odůvodnil. Především odvolací soud poukázal na to, že jednatel žalované ve své žádosti o odročení jednání u odvolacího soudu zcela jednoznačně uvedl, že ačkoliv žalovanou zastupuje běžně Mgr. L. V., pak mu v tomto případě nebyla udělena plná moc pro zastupování. Pokud se nyní žalovaná ve svém odvolání snaží tvrdit, že plná moc nebyla udělena toliko pro řízení odvolací, je toto opět vyvráceno obsahem uvedeného faxu. Jestliže v něm žalovaná zcela jednoznačně poukazovala na to, že jí nebyl řádně doručen napadený rozsudek a že tedy nezačaly plynout lhůty, je podle odvolacího soudu zcela logické, že ji Mgr. V. nemohl zastupovat pro nedostatek plné moci ani v řízení před soudem prvního stupně. Krajský soud dále uvedl, že pokud by totiž Mgr. V. byl jejím řádným zástupcem, neexistoval by žádný zákonný důvod pro doručování rozsudku přímo žalované. Druhou skutečností, která vyvrací tvrzení žalované o tom, že ji Mgr. V. zastupoval od počátku řízení, uvedl odvolací soud, je obsah plné moci, která byla zcela evidentně vyhotovena dodatečně, a to pouze pro obhajobu těchto tvrzení. Toto své zjištění ohledně předložené plné moci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zdůvodnil. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci tedy nebyl zcela jednoznačně odpor podán oprávněnou osobou za žalovanou, neboť Mgr. L. V. žalovanou před soudem prvního stupně v této věci nikdy nezastupoval. Tuto skutečnost ostatně akceptoval odvolací soud již dne 7. listopadu 2007, kdy ve věci, s ohledem na důvodnou žádost žalované, zachovávaje její procesní práva, nejednal.
V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že nedostatek průkazu zastoupení je možno v souladu s judikaturou obecných soudů konvalidovat dodatečně. Odvolací soud v této souvislosti v napadeném rozhodnutí správně poukázal na nález Ústavního soudu, vedený pod sp. zn. I. ÚS 294/01, ve kterém se uvádí, že z ustálené judikatury obecných soudů plyne, že jestliže ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, předloží plnou moc dodatečně, je tím nedostatek průkazu zastoupení zhojen a jsou tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci. Podle názoru Ústavního soudu je však tato konvalidace dodatečným předložením plné moci možná jen do doby rozhodnutí soudu. Výše uvedené závěry Ústavního soudu byly vysloveny v právní věci, ve které byl před obecnými soudy zástupcem jiného stěžovatele právě Mgr. L. V.
K nedostatku průkazu právního zastoupení při podání odporu stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že jako žalovaná měla být vyzvána k odstranění tohoto nedostatku a měla jí být poskytnuta lhůta k jeho odstranění. Je třeba přisvědčit stěžovatelce v tom, že vyskytne-li se při podání odporu na straně žalovaného vada v průkazu zastoupení nebo vada v průkazu jednání za právnickou osobu, není to důvodem pro vydání rozhodnutí podle ust. §174 odst. 3 o. s. ř.; soud v takovém případě postupuje podle ust. §104 odst. 2 o. s. ř. (viz Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský soudní řád. Komentář, 7. vydání, I. díl, str. 779). V souzené věci však nejde o tento případ, neboť podáním Krajskému soudu v Praze, doručeným dne 12. listopadu 2007 v souvislosti s omluvením se žalované z účasti u odvolacího jednání, jednatel žalované soudu sdělil, že "ačkoliv naši společnost zastupuje běžně Mgr. L. V., pak v tomto případě nebyla advokátu udělena plná moc pro zastupování". Dále jednatel stěžovatelky uvedl, že "vzhledem k této skutečnosti nebyl řádně doručen napadený rozsudek Okresního soudu Praha- západ, a tedy nezačaly plynout lhůty a nebylo možné, aby Okresní soud Praha - západ v dané věci rozhodoval" (č. l. 67). Podle ust. §104 odst. 2 o. s. ř., tj. výzvou soudu k předložení plné moci je třeba postupovat tehdy, vyskytne-li se nedostatek plné moci jako průkazu zastoupení, podle ust. §28. Tak je tomu v případě, kdy žalovaný podá prostřednictvím svého právního zástupce odpor, avšak vyskytne se formální nedostatek spočívající v absenci v předložení plné moci soudu. V souzené věci však nejde o tento případ, neboť, jak výše uvedeno, stěžovatelka krajskému soudu výslovně sdělila, že Mgr. V. jejím právním zástupcem v předmětném řízení není. Dle ust. §174 odst. 3 věta druhá o. s. ř. soud podaný odpor odmítne, podal-li jej ten, kdo k podání odporu není oprávněn. S odkazem na výše uvedené Okresní soud Praha - západ v předmětné věci správně postupoval podle ust. §174 odst. 3 věta druhá o. s. ř., a odpor podaný Mgr. L. V. odmítl, neboť tento odpor byl podaný někým, kdo k jeho podání nebyl oprávněn.
Ústavní soud dodává, že stěžovatelčino jednání shledává ryze účelovým a takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že jí nebylo řádně doručeno předvolání k odvolacímu jednání, a tím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, když jí bylo znemožněno, aby se jednání soudu zúčastnila. Stěžovatelka poukazuje na to, že předvolání k ústnímu jednání je třeba doručit nejen právnímu zástupci, ale i účastníku samotnému. Této námitce stěžovatelky je třeba z obecného pohledu přisvědčit. V souvislostech souzené věci je však tato námitka s ohledem na časový sled jednotlivých procesních úkonů soudu a stěžovatelky irelevantní a ústavně zaručená práva stěžovatelky postupem soudu porušena být nemohla. Pokud jde o odvolací řízení, ve kterém bylo napadeno usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. prosince 2007 č. j. 9 C 368/2006-92, kterým byl odmítnut odpor proti platebnímu rozkazu podaný Mgr. V., ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, v tomto odvolacím řízení ústní jednání nařízeno nebylo, což je v souladu s ust. §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy jednající v dané věci rozhodly ústavně konformním způsobem, svá rozhodnutí řádně a přesvědčivým způsobem v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu odůvodnily. Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč tvrzení žalované stěžovatelky neobstálo a nezpochybnilo závěry soudu prvního stupně. Postupu obecných soudu tak nelze v souzené věci nic podstatného vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že v činnosti jednajících orgánů nedošlo k porušení procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Pokud jde o tvrzené porušení článku 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu