ECLI:CZ:US:2008:3.US.821.08.1
sp. zn. III. ÚS 821/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti opatření soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. Nt 3032/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené opatření, učiněné v jeho trestní věci. Domnívá se, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy").
Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že ačkoliv požádal o poskytnutí lhůty ke zvolení obhájce, lhůta mu poskytnuta nebyla a obhájce mu byl soudem ustanoven. Z trestního řádu, v souladu s Listinou a Úmluvou, přitom vyplývá "zásada priority volby obhájce, kterou je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoliv stádiu trestního řízení". Stěžovatel proto požaduje, aby kromě zrušení napadeného opatření Ústavní soud vydal příkaz "odstranit všechny negativní důsledky způsobené (popsaným) zásahem do ústavně zaručených práv, zejména aby nebyly vyhodnocovány ani jinak posuzovány důkazy a důkazní prostředky", jež byly provedeny v období, kdy obhajobu vykonával ustanovený obhájce. Stěžovatel také dle §80 zákona o Ústavním soudu navrhl vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud orgánům činným v trestním řízení uložil nepokračovat v zásahu do jeho ústavně zaručených práv a do vyhlášení nálezu Ústavního soudu jeho trestní stíhání přerušit.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona, trestného činu zbavení osobní svobody dle §232 odst. 1 tr. zákona, dvou trestných činů porušování domovní svobody dle §238 odst. 1, 3 tr. zákona a trestného činu vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona spáchaných ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona.
Jelikož je ve stěžovatelově případě naplněn důvod nutné obhajoby (§36 odst. 3 tr. řádu), byl mu poté, co odvolal plnou moc původně zvolené obhájkyně (dne 1. 2. 2008), ústavní stížností napadeným opatřením ze dne 7. 2. 2008 ustanoven obhájce (advokát JUDr. Jiří Kratochvíl).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí, případně postupů obecných soudů, z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení před nimi nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se vytýkaným postupem při ustanovení obhájce stěžovateli nedopustil obecný soud pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.
Podle §38 odst. 1 tr. řádu platí, že jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho mít musí (§36 a §36a), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce; jestliže v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven.
Z ustanovení §37 odst. 2 tr. řádu se podává, že obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pakliže stěžovatel plnou moc pro zastupování své původní obhájkyně odvolal již dne 1. 2. 2008, je zjevné, že mu byla poskytnuta - faktickým postupem soudu - lhůta šesti dnů pro zvolení obhájce nového, jestliže k jeho ustanovení došlo až 7. 2. 2008. Neplatí tedy, jak tvrdí stěžovatel, že lhůtu (ve smyslu relevantního časového období) ke zvolení obhájce neměl. I když lze citované ustanovení §38 odst. 1 tr. řádu v rovině podústavního práva vyložit i jinak, z hlediska ústavně zaručeného práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) není rozhodná předchozí deklarace lhůty ke zvolení obhájce, nýbrž okolnost, že stěžovatel měl objektivně pro takový procesní úkon k dispozici přiměřený (rozumný) časový prostor, a že se mu dostalo k jeho uskutečnění i adekvátní (právní) informace.
V posuzované věci je tedy významné, že stěžovatel o důvodu nutné obhajoby byl poučen, a proto již v době, kdy uvažoval o odvolání plné moci zvolené obhájkyně, mohl podnikat kroky k zajištění obhájce dalšího. Pak též se zřetelem k požadavku soustředěného a urychleného postupu v řízení, který je platný zvláště v přípravném trestním řízení, ve skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení již dále nevyčkávaly a stěžovateli obhájce ustanovily, spatřovat porušení ústavně zaručených práv nelze. Nelze též přehlédnout, že stěžoval má možnost kdykoliv si zvolit obhájce jiného (§37 odst. 2 tr. řádu) a tím eliminovat jím obávaný negativní dopad obhajoby ustanoveným obhájcem.
Stěžovatelův názor o "prioritě volby obhájce" coby vyjádření jím označených ústavněprávních zásad, se tudíž v dané věci relevantně neuplatní. Obecnému soudu nelze - z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu - ničeho podstatného vytknout; ta ústavně zaručená práva, jichž se stěžovatel dovolává, zde dotčena nebyla.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Ze shora řečeného se podává, že tak je tomu v dané věci.
Uvedeným je podepřen výše přeznačený úsudek, že se stěžovateli porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, čemuž odpovídá posouzení jeho ústavní stížnosti jakožto návrhu zjevně neopodstatněného, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
S ohledem na tento výsledek řízení o ústavní stížnosti pozbylo opodstatnění zabývat se stěžovatelovým návrhem podle §80 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2008
Jiří Mucha
předseda senátu