ECLI:CZ:US:2008:3.US.837.08.1
sp. zn. III. ÚS 837/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. S., právně zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2006 sp. zn. 25 Co 463/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2008 sp. zn. 26 Cdo 1393/2007, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, a M. D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností ve smyslu zákona č. 183/1992 Sb., o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení článku 90 Ústavy ČR, jež obecným soudů ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 7 C 190/2006, bylo rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 9. 2004 č. j. 16 C 188/2003-1077, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2005 č. j. 53 Co 120,121/2005-1210 zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatele a vedlejší účastnice k pozemkům v uvedených rozhodnutích blíže označených. Do výlučného vlastnictví vedlejší účastnice (sestry stěžovatele) byl přikázán mimo jiné pozemek parc. č. 1576, k. ú. Smíchov - zastavěná plocha s domem č. p. 2161. V uvedeném domě užívá stěžovatel bytovou jednotku v I. nadzemním podlaží.
Po vypořádání spoluvlastnictví podala vedlejší účastnice (v původním řízení ,,žalobkyně") k výše uvedenému obvodnímu soudu žalobu o vyklizení předmětného bytu stěžovatelem. Nalézací soud nařídil ve věci ústní jednání na 12. 7. 2006 ve 13.00 hod. Uvedeného dne se stěžovatel dostavil v dopoledních hodinách do budovy soudu a učinil zde podání, v němž žádal, aby byl z jednání omluven, a to s ohledem na jím podané dovolání (spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti) proti rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví. Stěžovatel v tomto přípise poukázal na to, že žaloba na vyklizení bytu neobsahuje konkrétní účel, ke kterému chce žalobkyně jeho byt o cca 120 m2 po požadovaném vyklizení použít. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s názorem vedlejší účastnice, vyjádřeným v žalobě, že s ohledem na peněžité vyrovnání, které obdržel, mu postačí při vyklizení bytu poskytnout přístřeší. Stěžovatel označil návrh žalobkyně za odporující dobrým mravům, s ohledem na jeho vysoký věk 75 let.
K jednání se stěžovatel nedostavil. Nalézací soud omluvu stěžovatele neakceptoval s tím, že se nejedná ani o omluvu včasnou ani důvodnou a stěžovatelem uváděné skutečnosti nejsou takového rázu, aby mohly omluvit jeho nepřítomnost u jednání. Obvodní soud proto na návrh žalobkyně rozhodl rozsudkem pro zmeškání dle §153b o. s. ř. tak, že stěžovatel je povinen předmětný byt vyklidit do 15 dnů ode dne, ke kterému mu bude zajištěno přístřeší. Současně obecný soud rozhodl o nákladech řízení.
Následně podal stěžovatel návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání s odůvodněním, že jednání zmeškal zejména proto, že se obával, že se při něm rozruší tak, že by jeho účast při něm mohla být s ohledem na jeho věk a zdravotní stav pro něj životu nebezpečná. Proti citovanému rozsudku pro zmeškání podal stěžovatel rovněž odvolání.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 7. srpna 2006 č. j. 7 C 190/2006-34, návrh žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným usnesením ze dne 23. října 2006 rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Odvolací soud - stejně jako soud prvého stupně - dospěl k závěru, že stěžovatel neuplatnil relevantní důvody pro zrušení rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel ještě dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
II.
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel nejprve odkázal na znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 63/05, s jehož závěry se napadená rozhodnutí obecných soudů dle přesvědčení stěžovatele dostala do rozporu.
Stěžovatel zdůraznil, že v řízení před soudem prvého stupně ve svém výše citovaném přípise jasně obecnému soudu prezentoval svůj nesouhlas se žalobou, přičemž písemně uvedl i některé argumenty, které by v zásadě bylo možno považovat i za vyjádření k žalobě. Stěžovatel poukazuje na to, že i dle judikatury Ústavního soudu se za jedno z kritérií pro posouzení, zda se žalovaný řízení účelově vyhýbá, nebo zda se jej účastnit chce, považuje skutečnost, zda k žalobě podal vyjádření. Stěžovatel položil důraz na to, že dne 12. 7. 2006 konal v mylném subjektivním přesvědčení, že v rámci jednání nařízeného na 12.7. 2006 "nemůže dojít k posunu", a to vzhledem k podanému dovolání a návrhu na odklad vykonatelnosti. Byl přesvědčen, že žaloba vedlejší účastnice nemá všechny náležitosti a žalobkyně ji bude muset teprve doplnit. Stěžovatel odmítá, že by jednal v úmyslu působit v řízení jakékoli obstrukce. Dle stěžovatele nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že nebyl v dané fázi řízení právně zastoupen.
Stěžovatel dále podotýká, že obvodní soud opomenul zhodnotit jím předloženou lékařskou zprávu o lékařském vyšetření dne 12. 7. 2006, čímž se tato zpráva stala tzv. opomenutým důkazem. Stěžovatel poukazuje na to, že si obvodní soud vypomohl hodnocením jeho chování v jiném řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví, aby posílil svůj závěr, že v řízení o vyklizení bytu se stěžovatel také chová, nebo spíše bude chovat obstrukčně. Stěžovatel je toho názoru, že ze zákona vyplývá jednoznačně, že v případě zmeškání prvního jednání soud vychází pouze z žaloby, a pokud jde o posouzení otázek včasnosti či důvodnosti omluvy neúčasti, též ze související procesní dokumentace (omluva event. její přílohy). Nemůže však vycházet z obsahu jiného soudního spisu. Za situace, kdy řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví je vedeno před jiným senátem, není dle stěžovatele možné považovat obsah spisu za skutečnost známou z úřední činnosti soudu, ale je třeba jím provést důkaz.
Rozhodně však dle přesvědčení stěžovatele nebyla v jeho věci dodržena zásada předvídatelnosti. Pokud má žalovaný již z předvolání (a přiložené žaloby) seznat, jaký postih mu hrozí v případě, že se pokusí omluvit svou neúčast určitým způsobem, pak musí mít možnost předvídat veškeré následky svého chování, včetně toho, že samosoudce si může - bude-li hodnotit, zda se žalovaný chová obstrukčně či zda má o řízení zájem - připojit spis jiného senátu a hodnotit jeho obsah, včetně způsobu procesního chování stran. Stěžovatel je přesvědčen, že žalovaný, který obdrží předvolání a žalobu, není povinen takovou alternativu předvídat a počítat s ní.
Pokud jde o předmět řízení a jeho význam pro žalovaného, jakékoli úvahy obecných soudů v napadených rozhodnutích dle názoru stěžovatele chybí. Jak stěžovatel zdůrazňuje, nešlo v daném případě o finanční pohledávku ani jiné obdobné plnění, ale o vyklizení bytu bez náhradního bydlení, tedy o zásah do jednoho ze základních sociálních práv, přičemž nelze odhlédnout od vysokého věku stěžovatele, v němž je podstatně obtížnější kritickou bytovou situaci řešit. To platí tím spíše, že stěžovatel měl v úmyslu ve věci samé tvrdit, že s ohledem na okolnosti případu a právního vztahu komplexně (kdy stěžovateli bude v krátké době uloženo uhradit vedlejší účastníci vysokou částku z titulu bezdůvodného obohacení za užívání plochy bytu v rozsahu převyšujícím spoluvlastnický podíl) by měl stěžovatel mít nárok na přiznání bytové náhrady, když vyplacený vypořádací podíl na zajištění důstojného bydlení nepostačuje.
Dle stěžovatele je proto patrné, že újma způsobená vydáním rozsudku pro zmeškání v hraniční situaci, kdy nelze postavit najisto, že by stěžovatel neměl o účast v řízení a efektivní obranu zájem, je v hrubém nepoměru s legitimním zájmem, který je institutem rozsudku pro zmeškání sledován, a sice zájmem na efektivním a urychleném soudním řízení. Stěžovatel odkazuje dále na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 428/04, konkrétně na závěry o subsidiaritě kontumačního rozsudku jako procesního institutu.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové skutečnosti či argumenty, považoval Ústavní soud za nadbytečné, aby tato vyjádření byla stěžovateli zasílána k replice. Po přezkoumání napadených rozhodnutí i vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud, shodně jako ve svých ostatních rozhodnutích, jejichž předmětem je posuzování ústavnosti rozhodnutí obecných soudů, zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí v rovině práva jednoduchého, ale posuzuje toliko soulad takových rozhodnutí s ústavním pořádkem ČR, včetně závazků vyplývajících z mezinárodních smluv [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V občanském soudním řádu je v řízení sporném umožněno rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek). Tato možnost byla upravena novelou občanského soudního řádu, tj. zákonem č. 171/1993 Sb., s cílem urychlit rozhodování obchodních a občanskoprávních sporů. Účelem tohoto institutu je umožnit ve sporném řízení rozhodnout věc při nečinnosti žalovaného. Ústavní soud se otázkami přípustnosti vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu ust. §153b o. s. ř. zabýval již v celé řadě svých rozhodnutí, zejména pak v nálezech sp. zn. III. ÚS 428/04 a IV. ÚS 63/05, v nichž platnou právní úpravu uvedeného institutu podrobně komentoval a vyložil.
Podle §153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy, první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání. Pokud žalovaný kromě návrhu na zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů podle odstavce 4 podal proti rozsudku i odvolání a návrhu na zrušení rozsudku bylo pravomocným usnesením vyhověno, k odvolání se nepřihlíží (odstavec 5 citovaného ustanovení).
Rozsudek pro zmeškání soud vydat může, ale nemusí. Zákon ponechává na úvaze soudu, zda i tam, kde jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, je vhodné o věci rozhodnout kontumačním rozsudkem.
Jak Ústavní soud konstatoval v posledně citovaných nálezech, je soudní uvážení nutno chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu. Soudní uvážení je nepochybně v mezích zákona, pokud je zákon použitím neurčitého pojmu umožňuje. Ústavněprávní přezkoumání rozhodnutí soudu není v těchto případech vyloučeno, ale je omezeno, protože se může týkat jen toho, zda rozhodnutí soudního orgánu nevybočilo z mezí ústavnosti. Půjde tedy o zkoumání otázky, zda soud nepoužil soudního uvážení i pro případ, ohledně něhož to ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách nedovoluje.
Rozsudek pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek) je zvláštním druhem rozsudku. Je to typický institut klasického civilního procesu sporného, v němž jsou vydávána rozhodnutí o právech a povinnostech, jimiž účastníci mohou volně mimoprocesně disponovat. Jde o rozsudek pojatý jako sankce za nedostavení se k soudu. Sankce spočívá v tom, že soud rozhoduje v nepřítomnosti strany, která se bez omluvy nedostavila (zmeškala), a vychází ze skutkových tvrzení té strany, která byla dbalá a dostavila se. Rozsudek pro zmeškání tedy nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudem, neboť zde platí fikce, že tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech (skutková tvrzení) se považují za nesporná a soud na jejich základě rozhoduje. Tím odpadá dokazování a soud bere za základ svého rozhodnutí skutečnosti pouze tvrzené.
Zavedení institutu rozsudku pro zmeškání sledovalo nepochybně zefektivnění, a tím i zrychlení soudního řízení v případě, kdy je žalovaný nečinný a zaviněně svým postupem - svou nečinností (neúčastí na nařízeném soudním jednání) - délku soudního řízení prodlužuje. Současná procesní občanskoprávní úprava tedy usiluje o to, donutit účastníky řízení aktivně jednat a postupovat v duchu zásady "nechť si každý střeží svá práva".
Jak však Ústavní soud zdůraznil v citovaných rozhodnutích, je rozsudek pro zmeškání formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Ústavní soud připomněl, že podle §3 o. s. ř. je občanské soudní řízení jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení; každý má právo domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo porušeno.
V citovaných nálezech Ústavní soud poukázal na znění článku 90 Ústavy a článku 36 odst. 1 Listiny a konstatoval, že soud musí v každém jednotlivém případě pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání, jsou omluvitelné. Významnou roli při zvažování by měla hrát i ta skutečnost, zda se žalovaný k prvnímu nařízenému jednání nedostavil vůbec či zda se dostavil opožděně. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání by měl soud vzít v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu.
Ústavní soud neshledal, že by ve věci stěžovatele na straně obecných soudů došlo k porušení výše uvedených zásad pokud jde o vydání kontumačního rozsudku.
Ústavní soud především konstatuje, že ve věci stěžovatele jde o situaci odlišnou od případů, které byly řešeny v nálezech sp. zn. III. ÚS 428/04 a IV. ÚS 63/05. V prvním případě Ústavní soud vyhověl stěžovatelce, jež se chtěla účastnit nařízeného jednání v civilním řízení a z důvodů na její vůli nezávislých se k obecnému soudu dostavila s malým zpožděním. V nyní projednávané věci se stěžovatel sám dostavil s několikahodinovým časovým předstihem do budovy soudu, kde učinil podání, z nějž sice vyplýval jeho nesouhlas s návrhem vedlejší účastnice na vyklizení bytu, ale zároveň tímto podáním dával najevo, že se o své újmě řádně nařízeného a obeslaného soudního jednání účastnit nechce. Obsah stěžovatelova podání lze přitom jednoznačně interpretovat tak, že stěžovatel nesouhlasí se samotným faktem, že ve věci bylo nařízeno jednání a že obecný soud v ní aktivně řízení vede. Ačkoli stěžovatel své podání formuloval jako omluvu své neúčasti na jednání, z obsahu tohoto sdělení jednoznačně plyne obstrukční postoj stěžovatele, který na základě jím uváděných argumentů nemíní na probíhajícím řízení jakkoli participovat. Mnohem spíše než o omluvu se tak v případě podání stěžovatele jedná o vyjádření jeho nesouhlasu s výsledkem předchozího řízení před obecnými soudy, v němž došlo k přikázání předmětné nemovitosti do vlastnictví vedlejší účastnice. Za této situace, kdy stěžovatel svou účast de facto neomlouval objektivními překážkami, ale deklaroval své rozhodnutí řízení ve věci bojkotovat, obecný soud v principu nepochybil, pokud na návrh vedlejší účastnice rozhodl kontumačním rozsudkem.
Ústavní soud dále podotýká, že situace v projednávané věci je rovněž odlišná od případu, o němž bylo rozhodováno pod sp. zn. IV. ÚS 63/05. V uvedené věci se totiž jinak aktivní stěžovatelka na první ve věci nařízené jednání nedostavila nikoliv proto, že by chtěla jednání ignorovat, nýbrž proto, že se ve svém laickém přesvědčení domnívala, že jednání se konat nebude, protože mezi jeho dosavadními účastníky není vzhledem k postoupení pohledávky na jiného věřitele o čem jednat, což uvedená stěžovatelka dala najevo v podání učiněném soudu. To je situace diametrálně odlišná od projednávané věci, kdy stěžovatel věděl, že se jednání uskuteční, ale sám soudu deklaroval svůj úmysl se jej neúčastnit.
Jakkoli formálně vzato (pokud jde o podmínky vydání rozsudku pro zmeškání) nelze postupu obecných soudů ničeho vytknout, Ústavní soud dodává, že i nadále setrvává na obecném požadavku subsidiarity kontumačního rozsudku, jak jej vyjádřil ve svých předchozích nálezech. Ústavní soud je přesvědčen, že i při formálně bezchybném postupu při vydání kontumačního rozsudku, je takové rozhodnutí způsobilé zasáhnout do základních práv účastníků, pokud není při jeho vydání splněna podmínka uvážlivosti a zdrženlivosti obecného soudu. K naplnění této podmínky je třeba mimo jiné přihlédnout k předmětu řízení a k následkům, které vydání kontumačního rozsudku může mít pro nepřítomnou stranu. V případě žaloby o vyklizení bytu by obecné soudy měly k institutu podle §153b o. s. ř. přistupovat s maximální obezřetností.
V projednávané věci je však třeba opět zdůraznit, že stěžovatel sám se rozhodl jednání neúčastnit a toto své rozhodnutí soudu i deklaroval. Z podání stěžovatele bylo přitom možno dovodit jeho neochotu k účasti nejen u konkrétního jednání dne 12. 7. 2006, ale s ohledem na jím vyjádřené přesvědčení o bezpředmětnosti návrhů žalobkyně i neochotu k účasti na jednání pro futuro v případě jeho odročení. Za této situace, kdy se stěžovatel sám zbavil možnosti bránit se žalobě o vyklizení bytu v rámci jednání před soudem, nelze postup obecného soudu, který vyhověl návrhu stěžovatelky a vydal rozsudek pro zmeškání, považovat za zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces. Lze shrnout, že naplnění požadavku uvážlivosti a zdrženlivosti je třeba posuzovat s ohledem na celkový charakter konkrétního případu, přičemž v projednávané věci nelze s ohledem na výše popsaný postup stěžovatele uvažovat o tzv. hraničním či sporném případu ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu.
Ústavní soud se dále zabýval i námitkou stěžovatele, že obecné soudy nevěnovaly pozornost lékařské zprávě, kterou stěžovatel předložil dne 1. 8. 2006 (č. l. 27 a č. l. 32). Z tohoto potvrzení se podává, že stěžovatel byl pro zhoršení zdravotního stavu dne 12. 7. 2006 ambulantně vyšetřen, přičemž mu lékařkou s ohledem na jeho zdravotní stav nebylo doporučeno, aby se nařízeného soudního jednání účastnil. Ústavní soud konstatuje, že při posouzení, zda je omluva účastníka ve smyslu ust. §153b důvodná, lze vzít v úvahu jen ty skutečnosti, které byly soudu známy v den konání prvního jednání před vydáním rozsudku pro zmeškání. V projednávané věci však stěžovatel v době před konáním jednání dne 12. 7. 2006 žádným způsobem nesdělil skutečnosti, jež jsou obsahem lékařské zprávy. Naopak v jeho podání, které toho dne u soudu učinil, takové sdělení zcela absentuje. Obecný soud tudíž nemohl na uvedenou zprávu brát zřetel při posouzení důvodnosti omluvy stěžovatele.
Za ústavněprávně relevantní pochybení konečně nelze v konkrétním případě označit ani postup nalézacího soudu, který při vydání kontumačního rozsudku bere v úvahu i obstrukční jednání účastníka, jež je soudu známo z předchozích řízení, aniž by přitom provedl důkaz spisem z těchto řízení. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení nalézacího soudu ze dne 7. srpna 2006 č. j. 7 C 190/2006-34, obvodní soud provedl ohledně obstrukcí stěžovatele v jiných řízeních důkaz spisem sp. zn. 16 C 188/2003 předtím, než rozhodl o návrhu na zrušení kontumačního rozsudku.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že obecné soudy rozhodly nejen v souladu s platným právem, ale i v mezích zásad stanovených judikaturou Ústavního soudu. K tvrzenému zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces či k zásahu do jiného ústavním pořádkem garantovaného základního práva tudíž nedošlo a Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu