ECLI:CZ:US:2008:3.US.852.08.1
sp. zn. III. ÚS 852/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., právně zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti přípisu Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 2. 2008 č. j. 1 KZN 257/2007-67 a proti ,,Výzvě ke kontaktu" policejního orgánu Policie ČR, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Praha 7, ze dne 10. 1. 2008 č. j. ČTS:OKFK-51/TČ-20-2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil porušení základních práv stěžovatele garantovaných článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"), k němuž mělo dojít v záhlaví tohoto usnesení uvedeným přípisem Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 2. 2008 a výzvou ke kontaktu policejního orgánu ze dne 10. 1. 2008.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu a jeho příloh, byla dne 10. 1. 2008 doručena "Výzva ke kontaktu" policejního orgánu uvedeného v záhlaví, a to nejprve prostřednictvím telefaxu a posléze příslušníkem policie v advokátní kanceláři stěžovatele. Obsahem výzvy byl podnět stěžovateli, aby kontaktoval policejní orgán označeného útvaru Policie ČR na uvedeném telefonním čísle k dohodnutí termínu k podání vysvětlení podle ust. §158 odst. 3 tr. řádu. Ve výzvě je vyznačeno ČTS: OKFK-51/TČ-20-2008. V jaké věci má být podáno vysvětlení však ve výzvě uvedeno nebylo.
V zastoupení stěžovatele podal právní zástupce stěžovatele Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 7 žádost ze dne 15. 1. 2008. V žádosti odkázal na "Výzvu ke kontaktu" a požádal o prověření zákonnosti postupu policejního orgánu, zejména o informace, zda v řízení ČTS:OKFK-51/TČ-20-2008 provedl policejní orgán úkony, které mu ukládá ust.§153 odst. 3 tr. řádu. Stěžovatel se ve věci rovněž obrátil na ministra vnitra s žádostí k přijetí opatření proti údajné ,,diskriminaci" stěžovatele orgány veřejné moci.
Dne 7. 2. 2008 bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno výše uvedené sdělení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Státní zástupkyně ve svém přípise stěžovateli sděluje, že jeho podání nebylo možno posoudit ani jako žádost dle ust. §8a tr. řádu, ani jako žádost ve smyslu příslušných ust. zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím (dále jen ,,zákon 109/1999 Sb."), a proto stěžovateli požadované informace nemohou být poskytnuty. Stížnost proti obsahu a způsobu předvolání policejním orgánem nebyla státní zástupkyní vyhodnocena jako žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu dle §157a tr. řádu, neboť se dle státního zastupitelství nejedná o věc procesní, nýbrž o věc, kterou je nutno řešit a posuzovat dle interních předpisů Policie ČR. Z tohoto důvodu byla věc státním zastupitelstvím postoupena Policejnímu prezidiu ČR.
Právní zástupce stěžovatele se v reakci na uvedené sdělení obrátil na státní zástupkyni Městského státního zastupitelství podáním ze dne 15. 2. 2008, v němž ji upozorňoval na dle jeho názoru nezákonný a protiústavní postup tohoto orgánu. Právní zástupce stěžovatele dále požádal státní zástupkyni o přehodnocení jejího postupu s tím, že v opačném případě se bude nucen domáhat ochrany ústavně zaručených práv stěžovatele cestou ústavní stížnosti, což také nyní projednávaným návrhem s odkazem na ust. §72 zákona o Ústavním soudu učinil, neboť do dne podání ústavní stížnosti ze státního zastupitelství neobdržel na svůj přípis žádnou odpověď.
II.
V odůvodnění svého návrhu stěžovatel poukazoval jednak na znění článku 2 odst. 3 Ústavy ČR a článku 3 odst. 3 a na článek 4 odst. 4 Listiny, k jejichž porušení mělo výše popsaným postupem orgánů veřejné moci dojít a dále vyjadřoval své přesvědčení, že tímto postupem došlo k zásahu do jeho práva na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné moci, a to od počátku řízení. Obsahem posledně zmiňovaného práva je, jak stěžovatel zdůrazňuje, i právo občana být řádně tzn. mimo jiné i určitě a srozumitelně od počátku řízení zpraven o předmětu jednání s orgánem veřejné moci. Ve vztahu k ust. §37 odst. l obč. zák. stěžovatel poukazuje na možnost sjednat platně dohodu o právní pomoci zastoupením při jednání před orgánem veřejné správy, přičemž, tomuto právu občana odpovídá dle stěžovatele i povinnost policejního orgánu při prvním kontaktu s občanem určitě a srozumitelně označit předmět jednání, a to nejen kvůli možnosti platného sjednání dohody o právní pomoci, ale i k posouzení věcné a místní příslušnosti státního orgánu.
Stěžovatel dále namítal, že je právem občana, aby se jeho právní zástupce domáhal na státním zastupitelství přezkoumání, zda policejní orgán postupuje v jím označeném trestním řízení podle zákona a zda provedl vůči státnímu zastupitelství úkony, které mu ukládá ust. §153 odst. 3 tr. řádu, a zda tedy respektuje povinnost státního zastupitelství dozorovat postup policejního orgánu v trestním řízení, což nemůže být v žádném případě upraveno interními předpisy Policie ČR.
Stěžovatel poukazoval na své postavení slovenského advokáta (člena Slovenské advokátní komory) a s odkazem na Směrnici evropského parlamentu a Rady č. 2000/35/ES a na čl. 234 Smlouvy o Evropském společenství žádal, aby Ústavní soud věc projednal a rozhodl podle komunitárního práva, v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora (dále je "ESD"). Pro případ, že Ústavní soud zjistí, že ESD dosud neřešil otázku přímé aplikace mezinárodní smlouvy ve vztahu k porušení závazků členskou zemí EU z mezinárodních smluv, stěžovatel soudu navrhoval, aby věc postoupil ESD v Lucemburku k rozhodnutí o předběžné otázce.
Na závěr svého podání stěžovatel vznesl námitku podjatosti proti předsedovi Ústavního soudu ČR JUDr. Pavlu Rychetskému, a to z důvodů tímto stěžovatelem v jeho četných podáních Ústavnímu soudu opakovaně uváděných.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy). Ústavní stížnost ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost je tedy prostředkem ochrany individuálních subjektivních základních práv fyzických a právnických osob. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž vždy zdůrazňuje subsidiární charakter řízení o ústavní stížnosti s ohledem na vymezení své pravomoci. I z tohoto důvodu zasahuje Ústavní soud jen zcela výjimečně do řízení teprve probíhajícího, což platí zejména o předsoudním stadiu trestního řízení.
V projednávané věci Ústavní soud především neshledal, že by výše popsaným postupem mohlo dojít k zásahu do práva stěžovatele na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny. Podle §158 odst. 3 tr. řádu opatřuje policejní orgán k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu. V rámci toho je oprávněn mimo jiné vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů. Podle odst. 6 cit. ust. je policejní orgán oprávněn vyzvat osobu, aby se dostavila k podání vysvětlení ve stanovené době na určené místo; v řízení o zvlášť závažném trestném činu je osoba povinna výzvě vyhovět ihned. Jestliže se osoba, která byla řádně vyzvána k podání vysvětlení, bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předvedena. Na to a na jiné následky nedostavení musí být taková osoba upozorněna. Vysvětlení je podáváno ústně (blíže viz např. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. Díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, str. 1138). Při podání vysvětlení má od účinnosti zákona č. 265/2001 Sb. dle odst. 4 věta první výše cit. ustanovení tr. řádu každý právo na právní pomoc advokáta, čímž zákonodárce reagoval mimo jiné i na starší judikaturu Ústavního soudu. Ústavní soud konstatoval, že policejní orgán porušuje základní právo na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny tehdy, jestliže osobě podávající vysvětlení neumožní přítomnost advokáta během tohoto úkonu.
Dále i podle §12 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR (dále jen "zákon o policii") je policista oprávněn požadovat potřebná vysvětlení od osoby, která může přispět k objasnění skutečností důležitých pro odhalení přestupku a jeho pachatele, jakož i pro vypátrání hledaných nebo pohřešovaných osob a věcí, a v případě potřeby ji vyzvat, aby se ve stanovenou dobu dostavila na určené místo k sepsání protokolu o podání vysvětlení. Dle dalších ust. §12 zákona o policii je osoba povinna uvedené výzvě vyhovět, avšak policista je povinen osobu předem poučit o možnosti odepřít vysvětlení podle odstavců 3 a 4 téhož ustanovení.
Je zřejmé, že ani z předpisů práva jednoduchého, ani ze samotného znění článku 37 odst. 2 Listiny neplyne povinnost policejního orgánu poskytovat osobě, jež má ve stadiu prověřování podávat vysvětlení ve smyslu citovaných ustanovení tr. řádu, předem zevrubné informace o věci, jíž se řízení týká, popř. ke skutečnostem, k nimž se má předvolaná osoba vyjadřovat. V projednávané věci však námitky stěžovatele nesměřují dokonce ani proti výzvě k podání vysvětlení ve smyslu §158 odst. 6 tr. řádu, ale de facto jen toliko proti postupu policejního orgánu, který se na stěžovatele obrátil ,,výzvou ke kontaktu" následujícího znění: ,,kontaktujte mě prosím na čísle (uvedeno telefonní číslo policisty). Důvodem je dohodnutí termínu podání vysvětlení podle §158 odst. 3 tr. řádu" (viz příloha A projednávané ústavní stížnosti). Je naprosto zřejmé, že touto výzvou, kterou se policista příslušného útvaru policie (pplk. Z. N.) snažil navázat komunikaci se stěžovatelem, jež, jak sám prohlašuje, z obav před odposlechy zásadně nepoužívá telefonního přístroje, nebylo možné jakkoli zasáhnout do práva stěžovatele radit se před a během podání vysvětlení s advokátem jako svým zmocněncem.
Obdobně se Ústavní soud neztotožnil ani s argumentací stěžovatele ohledně postupu Městského státního zastupitelství v Praze. Orgán veřejné žaloby má ve vztahu k policejním orgánům zákonem přesně vymezené pravomoci v rámci dozoru v přípravném řízení trestním. Podnět stěžovatele, resp. dotaz ohledně splnění povinností ve smyslu §153 odst. 3 tr. řádu policejním orgánem, nepředstavoval žádné podání ve smyslu některého z ustanovení tr. řádu, nesměřoval proti konkrétnímu úkonu či rozhodnutí policejního orgánu ve smyslu trestního řádu. Pokud jde o zákon č. 109/1999 Sb., pak tento předpis ve svém ust. §11 odst. 4 písm. a) poskytování informací o probíhajícím trestním řízení explicite vylučuje. Orgán veřejné žaloby tudíž rozhodl zcela v mezích platných zákonů a jeho postup, kterým stěžovatele odkázal na stížnost Policejnímu prezidiu, žádným způsobem neporušil jeho ústavním pořádkem garantovaná práva.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu