ECLI:CZ:US:2008:3.US.908.08.1
sp. zn. III. ÚS 908/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. listopadu 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Š., právně zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou AK se sídlem U Výstaviště 9/229, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006 č. j. 19 Co 465/2006-66, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. dubna 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006 č. j. 19 Co 465/2006-66, a to pro porušení článku 4 odst. 4, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 19. dubna 2005 se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") domáhal, aby žalované Z. B. byla uložena povinnost zaplatit mu částku 2 452 000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z této částky od 1. listopadu 2004 do zaplacení, s odůvodněním, že tuto částku půjčil žalované na koupi bytu v Praze, kterou jí uhradil postupně ve splátkách v období od 28. dubna 2000 do 9. listopadu 2000 bankovními převody z jeho bankovního účtu na účet společnosti QN Domov, s. r. o., se sídlem v Praze, jež předmětný byt vlastnila a žalované následně prodala; žalovaná však půjčku přes opakovanou výzvu nevrátila.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. ledna 2006 č. j. 15 C 154/2005-38, ve znění opravného usnesení ze dne 17. května 2006 č. j. 15 C 154/2005-48 byla žaloba s návrhem, aby žalované Z. B. byla uložena povinnost zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") částku 2 452 000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z této částky od 1. listopadu 2004 do zaplacení, zamítnuta.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2006 č. j. 19 Co 465/2006-66 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ve znění opravného usnesení potvrzen.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") usnesením ze dne 4. března 2008 č. j. 30 Cdo 1213/2007-82 podle ust. §243b odst. 5 věty prvé a ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně zastává názor, že nebylo prokázáno, že by mezi stěžovatelem a žalovanou byla uzavřena ústní smlouva o půjčce, jakékoli jiné plnění druhem za družku za trvání společné domácnosti je pak dle názoru soudu plněním bez právního důvodu a znamená bezdůvodné obohacení toho z partnerů, v jehož prospěch bylo plněno. V případě žalované finanční částky se dle názoru stěžovatele nejednalo o plnění bez právního důvodu, ale o plnění z půjčky poskytnuté na dobu neurčitou.
Soud prvého stupně dále zastává názor, že v žalovaném případě by byl promlčen jak nárok na vrácení plnění z půjčky, tak i na vrácení plnění bez právního důvodu. Stěžovatel považuje tento právní názor soudu prvého stupně za nesprávný. Plnění z půjčky nemůže být dle názoru stěžovatele promlčeno, neboť v daném případě šlo o půjčku na dobu neurčitou a je zde tedy nutno odlišit běh dvou promlčecích lhůt. První tříletá promlčecí lhůta, v níž musí věřitel vyzvat dlužníka k vrácení půjčky, případně půjčku dále prodloužit, běží ode dne poskytnutí půjčky, a to nikoli v tomto konkrétním případě určité splátky, ale splátky poslední, neboť není sporu ani mezi účastníky řízení o tom, že z účtu stěžovatele měly být uhrazeny všechny pravidelné splátky kupní ceny, půjčka tedy byla poskytnuta ve sjednaném rozsahu až zaplacením poslední splátky. V daném případě tedy běh prvé promlčecí lhůty započal dne 9. listopadu 2000; stěžovatel vyzval žalovanou k vrácení půjčky poprvé na podzim roku 2002 (ústně), písemně pak výzvu urgoval před podáním žaloby 27. září 2004; lhůta 3 let k učinění výzvy k vrácení půjčky tedy byla zachována. Od podzimu 2002 běžela prý stěžovateli další tříletá promlčecí lhůta, a to lhůta, která počíná ode dne výzvy k vrácení půjčky, v níž musí věřitel uplatnit své právo u soudu; žaloba byla žalobcem podána dne 19. dubna 2005, tedy ve lhůtě 3 let ode dne učinění první výzvy k vrácení půjčky. Z výše uvedeného je podle stěžovatele zřejmé, že nárok na vrácení půjčky promlčen být nemůže.
Pokud by byl jako správný akceptován názor soudu prvého stupně, že poskytnuté plnění bylo plněním bez právního důvodu, pak nárok na vrácení tohoto plnění by prý rovněž promlčen být nemohl, neboť ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované jako družky stěžovatele by došlo nikoli ke dni poskytnutí plnění, ale až ke dni, kdy stěžovatel a žalovaná ukončili vedení společné domácnosti (tedy přestali žit jako druh a družka); k tomuto datu (tedy k srpnu 2004) by se poprvé mohl stěžovatel domáhat vydání bezdůvodného obohacení z titulu úhrady splátek kupní ceny za byt ve vlastnictví bývalé družky (žalované), pokud by plnění stěžovatelem poskytnuté bylo posouzeno jako plnění bez právního důvodu; i v tomto konkrétním případě by podle stěžovatele jeho nárok nemohl být promlčen, neboť žaloba byla podána již dne 19. dubna 2005 (tedy 8 měsíců po ukončení vedení společné domácnosti mezi bývalými druhem a družkou).
Stěžovatel zastává názor, že plnění bez právního důvodu uskutečněné mezi druhem a družkou je z podstaty vztahu druha a družky vyloučeno, neboť není-li dán jiný důvod plnění, pak zcela zřejmě je důvodem, pro který druh za družku (či naopak) plní, právě onen partnerský vztah mezi druhem a družkou (obdobně jako v případě manželství). Pokud by tedy soud dovodil, že na základě zjištěného skutkového stavu nebylo prokázáno uzavření smlouvy o půjčce mezi druhem a družkou, pak by nárok stěžovatele měl být posouzen jako nárok na vypořádání majetkových vztahů mezi druhem a družkou z důvodu ukončení společného soužití (ukončení vztahu druha a družky).
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy ČR) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98). V nyní projednávané věci se však o takový případ nejedná.
V souzené věci se stěžovatel domáhal zaplacení finanční částky s tvrzením, že s žalovanou uzavřel smlouvu o půjčce, což podle soudu prvního stupně neprokázal. Protože nebyl prokázán ani jiný důvod plnění ve prospěch žalované, hodnotil soud prvního stupně poskytnutí finančních prostředků stěžovatelem žalované jako její bezdůvodné obohacení, které je žalovaná povinna dle ust. §454 obč. zák. vydat. S uvedeným závěrem soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací. Jako správné hodnotil odvolací soud i závěry soudu prvního stupně o tom, že takto kvalifikovaný nárok je promlčen, neboť dle ust. §107 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. je subjektivní promlčecí doba u vydání plnění z bezdůvodného obohacení dvouletá a objektivní lhůta je tříletá. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že počátek běhu promlčecí doby je třeba vztáhnout k uskutečněnému plnění ze strany žalobce ve prospěch žalované. Protože poslední takové plnění bylo uskutečněno dne 9. listopadu 2000 a žaloba byla podána dne 19. dubna 2005, došlo k marnému uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby. Žaloba proto byla podle odvolacího soudu správně zamítnuta.
Je třeba připomenout, že proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v otázce, "zda mezi druhem a družkou může dojít k bezdůvodnému obohacení (tedy plnění bez právního důvodu)", a pokud ano, zda "běh promlčecích lhůt počíná ode dne poskytnutí takového plnění anebo - jak se domnívá - až dnem následujícím po dni, v němž došlo k ukončení vztahu druha a družky". Stěžovatel měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci, jestliže odvolací soud dovodil, že v daném případě jde o nárok z bezdůvodného obohacení a že tento nárok je promlčen, "přičemž soud nesprávně počítá i běh promlčecích lhůt".
Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu, neshledal dovolání stěžovatele přípustným, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že v posuzovaném případě bylo zjištěno (skutkový stav v tomto směru dovolatel nenapadl a skutková zjištění odvolacího soudu ani nepodléhají dovolacímu přezkumu), že žalobce zaplatil ze svého bankovního účtu v období od 28. dubna 2000 do 9. listopadu 2000 za žalovanou deset splátek v celkové výši 2 452 000,- Kč jako zálohu na kupní cenu bytu, kterou se žalovaná zavázala zaplatit podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní, jako budoucí kupující, uzavřené se společností QN Domov, s. r. o., se sídlem v Praze, jako budoucím prodávajícím. Žalobce tedy za žalovanou splnil její dluh, ač sám takovou povinnost neměl. Uplatněný nárok žalobce je tedy podle dovolacího soudu třeba posuzovat podle ust. §454 obč. zák. o bezdůvodném obohacení (své tvrzení, že předmětnou finanční částku žalované poskytl na základě smlouvy o půjčce, žalobce v řízení neprokázal). Jestliže tedy žalobce plnil za žalovanou její peněžitý dluh, který se zavázala splnit podle ujednání obsaženého ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě ze dne 28. dubna 2000 uzavřené s prodávající společností QN Domov, s. r. o., se sídlem v Praze jako budoucím prodávajícím, přičemž poslední splátku jako zálohu na kupní cenu bytu poukázal dne 9. listopadu 2000 a nárok na zaplacení předmětné částky uplatnil u soudu žalobou ze dne 19. dubna 2005, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle ust. §107 odst. 1 obč. zák. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť jeho závěry jsou v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou. Je tudíž zřejmé, že otázka, "zda mezi druhem a družkou může dojít k bezdůvodnému obohacení, a pokud ano, zda běh promlčecích lhůt počíná ode dne poskytnutí takového plnění anebo až dnem následujícím po dni, v němž došlo k ukončení vztahu druha a družky," nemá pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, jak se dovolatel mylně domnívá, neboť citovaná ustanovení občanského zákoníku se uplatní i ve vztahu druha a družky (žádnou speciální úpravu bezdůvodného obohacení a promlčení při bezdůvodném obohacení občanský zákoník v tomto směru neobsahuje).
Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že v souzené věci obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu