ECLI:CZ:US:2008:3.US.919.08.1
sp. zn. III. ÚS 919/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele: T. V. L., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. 2 To 7/2008 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2007 sp. zn. 5 To 560/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané v souladu s ustanoveními zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu), stěžovatel navrhuje, aby pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 5 odst. 1 písm. f) a c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů.
Stěžovatel je přesvědčen, že byl omezen na svobodě "bez zákonného důvodu a na základě neodůvodněného a nepřezkoumatelného rozhodnutí" a namítá, že samotné odsouzení k trestu vyhoštění ke vzetí do vyhošťovaní vazby nepostačuje. Má zato, "že není zásadního rozdílu" mezi omezením na svobodě ze zákonných důvodů dle §67, §68 a §350c tr. řádu, a proto je třeba "skutkově a konkrétně definovat okolnosti, pro které jsou shledány důvody vazby". Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, že vazební důvod "vyplývá ze způsobu provedení trestného činu", pak za konkrétní specifikaci vazebního důvodu označit nelze; v ustanovení §68 odst. 3 písm. e) tr. řádu se totiž hovoří o pokračování v trestné činnosti (ve smyslu §12 odst. 11 tr. řádu), a nikoliv o trvání protiprávního stavu (trvajícím trestném činu). Soud prvního stupně tedy při interpretaci ustanovení §68 odst. 2 písm. e) tr. řádu užil nepřípustně rozšiřujícího výkladu a rozhodl o jeho vzetí do vazby pouze z "preventivních důvodů", předpokládaje, že "trestnou činnost bude dál páchat".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením krajského soudu byl stěžovatel podle §72 odst. 1 tr. řádu propuštěn z vazby [uvalené z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu] na svobodu, současně však byl podle §350c odst. 1 tr. řádu vzat do vyhošťovací vazby. V odůvodnění soud poukázal na to, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2007 č. j. 3 T 251/2007-110 uznám vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 písm. b) tr. zákona a odsouzen k trestu vyhoštění z České republiky na dobu dva a půl roku a že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2007 sp. zn. 5 To 560/2007 bylo podle §256 (jako nedůvodné) stěžovatelovo odvolání zamítnuto; důvod k uvalení vyhošťovací vazby pak podle jeho názoru vyplývá ze způsobu provedení trestného činu podle §171 písm. b) tr. zákona, a vzhledem k tomu, že tím hrozí obava, že se odsouzený bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelem podanou stížnost Vrchní soud taktéž napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl. V odůvodnění uvedl, že argumentace soudu prvního stupně, že hrozí obava, že se stěžovatel bude skrývat, je přesvědčivá, neboť stěžovatel již od roku 2003 nerespektoval rozhodnutí správního orgánu o vyhoštění z území České republiky.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody vyhošťovací vazbou, jmenovitě rozhodování podle §350c tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou základních práv a svobod, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu její hlavy páté. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaném čl. 5 odst. 1 Úmluvy, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Dle čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, na který stěžovatel poukázal, má každý právo na svobodu a osobní bezpečnost a nikdo nesmí být zbaven svobody, leda by se tak stalo v souladu s řízením stanoveným zákonem v rámci zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody (též) osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.
Tímto ustavením předvídaná situace ve stěžovatelově případě nastala.
Dle §350c odst. 1 tr. řádu platí, že hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o jeho vzetí do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou.
Vyhošťovací vazba představuje zvláštní institut, který se od obecného institutu vazby odlišuje úpravou podmínek, za nichž je přípustná. I zde však platí, že vazba není opatřením sankčním, ale zajišťovacím, jehož smyslem je umožnit výkon trestu vyhoštění. Důvodem pro rozhodnutí o vyhošťovací vazbě je obava, že odsouzený bude mařit výkon (právě) tohoto trestu (nikoliv jiný důvod, který by mohl být důvodem uvalení vazby průběhu trestního stíhání podle §67). Zákon pouze demonstrativně uvádí, že pod pojem maření výkonu testu lze podřadit odůvodněnou obavu, že odsouzený se bude skrývat; tato obava však může být odůvodněna i jinými skutečnostmi. Toliko na řízení o vyhošťovací vazbě a její přípustnou délku se plně vztahují ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář II. díl. 5 vydání. Praha: C.H.Beck 2005. s. 2439).
Ustanovení §350c odst. 1 tr. řádu poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy ("hrozí-li obavy", resp. "jinak mařit") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný bere do vazby či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí přiměřeně i ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení ustanovení §350c odst. 1 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, a jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), neboť takové závěry tím nutně ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Z odůvodnění napadených usnesení se podává, že stěžovatel již od roku 2003 nerespektoval rozhodnutí správního orgánu o vyhoštění z území České republiky, za což byl posléze také odsouzen [dle §171 písm. b) tr. zákona]. Za této situace postrádá oporu kritika, že by se obecné soudy v otázce odhadu nebezpečí, že stěžovatel bude mařit výkon trestu vyhoštění, relevantně nepřípustné "svévole", vskutku dopustily. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovoleného uvážení (inherentní podmínce "obavy" ve smyslu §350c tr. řádu) zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však rozhodující orgány přijaté závěry srozumitelně odůvodnily, a zakotvily v adekvátních zjištěních, a ani dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech použily toliko všeobecných argumentů, k dispozici není.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu