ECLI:CZ:US:2008:3.US.922.08.1
sp. zn. III. ÚS 922/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou se sídlem Husova 820, Jičín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2008 č. j. 17 Co 468/2007-81 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. dubna 2007 č. j. P 186/2006-57, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2008, napadá stěžovatel oba v záhlaví usnesení označené rozsudky obecných soudů, které podle jeho názoru porušily jeho právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 a článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení výše označených práv spatřuje stěžovatel v tom, že i když při svém výslechu před dožádaným soudem trval na tom, aby mu bylo umožněno účastnit se v předmětné věci jednání před soudem prvního stupně, k jednání dne 20. 12. 2006 nebyl předveden vůbec a k jednání dne 25. 4. 2007 byl předveden až po jeho zahájení a odveden před jeho skončením. Stěžovatel dále tvrdí, že oba soudy se ve svých rozhodnutích nevypořádaly s jeho důkazními návrhy a nereagovaly ani na jeho návrh, aby jeho nezletilé děti - O. P. a J. P. (dále jen "nezletilí") byly umístěny do péče jeho sestřenice - J. V. Odvolacímu soudu dále stěžovatel vytýká, že se nezabýval jeho návrhem na zbavení rodičovské způsobilosti matky nezletilých.
II.
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 4. 2007 č. j. P 186/2006-57 se zjišťuje, že v rámci řízení ve věci péče o nezletilé, o nařízení jejich ústavní výchovy soud prvního stupně nařídil ústavní výchovu nezletilých (výrok I.), rodičům nezletilých nevyměřil výživné (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Obvodní soud pro Prahu 4 tak rozhodl poté, co po zjištění, že se jejich matka z důvodu své hospitalizace nebyla schopna o nezletilé postarat, soud usnesením ze dne 2. 2. 2006 č. j. 14 Nc 4/2006-5 nařídil předběžné opatření, na jehož základě byli nezletilí předáni do péče Dětského diagnostického ústavu v Praze.
Dalším usnesením ze dne 22. 3. 2006 č. j. 14 Nc 4/2006-7 soud prvního stupně zahájil řízení, v němž bylo rozhodnuto o nařízení ústavní výchovy nezletilých.
Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že nezletilí se nacházejí v dětském domově, kde se dobře adaptovali a kde je matka navštěvuje a bere si je na víkendy k sobě. Se stěžovatelem jsou nezletilí v písemném kontaktu, neboť ten od roku 2002 vykonává trest odnětí svobody.
Soud prvního stupně v souvislosti s provedenými důkazy konstatoval, že matka nezletilých nebyla schopna výchovu nezletilých zajistit rovněž z toho důvodu, protože pro ně neměla vhodné bydlení. I když stěžovatel uvedl, že nezletilí by mohli být svěřeni do péče jeho sestřenice, neuvedl ani její adresu, ani další věrohodné údaje, které by soudu umožnily tuto možnost prověřit.
Závěrem soud prvního stupně připomněl, že za situace, kdy neexistuje jiná možnost výchovy nezletilých v daném místě a čase, než ústavní výchova, je povinností matky po odpadnutí stávající překážky v co nejkratším možném čase zajistit bydlení pro sebe a nezletilé tak, aby mohli být co nejdříve vráceni do rodinné péče.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2008 č. j. 17 Co 468/2007-81 k odvolání stěžovatele (otce nezletilých) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. tak, že se ústavní výchova nenařizuje (výrok I.).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že matka nezletilých v mezidobí podala návrh na zrušení jejich ústavní výchovy, přičemž v souvislosti s rozhodnutím soudu prvního stupně uvedla, že její tehdejší situace jí s ohledem na výpověď z pronájmu bytu a následnou hospitalizaci neumožňovala se o nezletilé řádně starat. Nyní již od února 2007 bydlí v podnájmu, kde užívá dvě místnosti včetně kuchyně a příslušenství, a má také písemný souhlas k tomu, aby si do bytu mohla přistěhovat nezletilé.
Se změnou napadeného rozsudku vyslovil souhlas rovněž opatrovník nezletilých. Poté, co odvolací soud doplnil dokazování, dospěl k závěru, že již nejsou dány podmínky pro nařízení ústavní výchovy nezletilých, neboť v mezidobí došlo ke změně poměrů na straně matky. Odvolací soud proto podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadený rozsudek tak, že ústavní výchovu nezletilých nenařídil.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele a jejich konfrontací s napadenými rozhodnutími obou obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud nejprve připomíná, ostatně jako v celé řadě svých předchozích rozhodnutí, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), do jehož kompetence patří mimo jiné též ochrana základních práv a svobod jednotlivců, kteří jsou oprávněni se této ochrany domáhat cestou ústavní stížnosti podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud však není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen, a do jejichž rozhodovací činnosti je oprávněn zasahovat pouze tehdy, pokud dospěje k závěru, že ústavní stížností napadená pravomocná rozhodnutí porušují základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů (§132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř."). Do pravomoci Ústavního soudu proto nespadá "hodnotit" hodnocení důkazů provedené již obecnými soudy, pokud tyto soudy při uvedeném postupu respektovaly ústavněprávní podmínky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá jak údajné porušení svých procesních práv spočívající v tvrzené nemožnosti účastnit se soudních jednání, tak i nedostatečně zjištěný skutkový stav věci.
Pokud se týká skutečnosti, že stěžovatel se nemohl účastnit obou jednání soudu prvního stupně, v předmětné věci lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že toto procesní pochybení soudu prvního stupně nemělo zásadní vliv na výsledek řízení, v němž odvolací soud vyhověl odvolání stěžovatele.
K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu Ústavní soud připomíná, že odvolací soud není vázán rozsahem odvolacího návrhu ve věcech, v nichž lze zahájit řízení bez návrhu [ve smyslu §212 písm. a) o. s. ř.], není proto takové řízení ovládáno dispoziční zásadou, ale zásadou vyšetřovací, resp. zásadou oficiality, neboť typicky v řízeních ve věcech péče o nezletilé "nejde o vyřešení sporu mezi účastníky řízení, ale především o to, aby rovněž z důvodu obecného zájmu byly rozhodnutím soudu upraveny poměry (v dané věci) nezletilých" (viz Bureš, Drápal, Krčmář a kolektiv: Občanský soudní řád, komentář - II. díl, C. H. BECK, str. 1119).
Z tohoto důvodu je tedy povinností obecných soudů zkoumat věc komplexně s přihlédnutím ke všem pro rozhodnutí soudu podstatným skutečnostem. Ve výroku svého rozhodnutí nemusí rozhodující soud návrh stěžovatele "na zbavení rodičovské způsobilosti" matky nezletilých výslovně zamítnout, jestliže z obsahu výroku rozhodnutí je seznatelné, že soud návrhu nevyhověl a děti ponechal v péči matky.
S názorem stěžovatele lze souhlasit pouze v tom, že nařídit ústavní výchovnou péči pro nezletilé (§46 odst. 1 zákona č,. 94/1963 Sb., zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o rodině"), je možné v zásadě jen tehdy, pokud výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí nebo rodinnou péčí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, neboť taková péče má přednost před výchovou ústavní (§46 odst. 2 zákona o rodině). Předpokladem náhradní rodinné péče ovšem je existence vhodné fyzické osoby, která bude bezúhonná a s takovou péčí bude souhlasit, mělo by současně jít o osobu, k níž má dítě citový vztah či se jedná o osobu blízkou. Je tomu tak proto, že náhradní rodinná výchova představuje výrazný zásah do práv a povinností jinak způsobilého rodiče. Je proto na zvážení soudu, zejména v situaci, v níž matka nezletilých nijak nezavinila, že se po určitou omezenou dobu o nezletilé nemohla postarat, jakému z možných řešení dá v konkrétních v té které věci specifických podmínkách přednost.
Pokud stěžovatel za vhodnou fyzickou osobu, jíž by nezletilí měli být svěřeni do výchovy (§45 zákona o rodině), označil svoji sestřenici, o níž jako identifikační údaj uvedl kromě jména a příjmení pouze to, že "je jí 150 let a bydlí v Žatci", nelze takový návrh brát se zřetelem k podmínkám daných zákonem o rodině vůbec vážně.
Jestliže tedy odvolací soud po zjištění, že nejsou v době jeho rozhodování podmínky pro setrvání nezletilých v ústavní výchově, z tohoto důvodu změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodl v souladu se zájmy nezletilých (které jsou v takovém řízení prvořadé) a v neposlední řadě i v intencích návrhů účastníků řízení.
Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu