ECLI:CZ:US:2008:3.US.949.07.1
sp. zn. III. ÚS 949/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. M., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Peškem, advokátem AK se sídlem Březanova 84/I, 379 01 Třeboň, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2007 č. j. 1 Afs 135/2005 - 82, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 4. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2007 č. j. 1 Afs 135/2005 - 82, a to pro porušení článku 90 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dvěma dodatečnými platebními výměry ze dne 24. 2. 2003 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období leden 1999 a duben 1999 doměřil Finanční úřad pro Prahu 5 stěžovateli daň ve výši 588 841,- Kč a 252 984,- Kč. Tyto platební výměry napadl stěžovatel odvoláními, která Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu dvěma rozhodnutími ze dne 21. 3. 2005 zamítlo. Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel správní žalobou. Usnesením ze dne 17. 3. 2004 vyloučil Městský soud v Praze žaloby k samostatnému řízení a rozsudky ze dne 21. 3. 2005 pak žaloby zamítl. Oba rozsudky městského soudu napadl stěžovatel kasačními stížnostmi. Rozsudkem ze dne 10. 1. 2007 č. j. 1 Afs 135/2005 - 82 Nejvyšší správní soud rozhodl o spojení obou věcí ke společnému řízení (výrok pod bodem I.); ve výroku pod bodem II. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti zamítl a ve výrocích pod body III. a IV. Nejvyšší správní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasačních stížnostech.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud, stejně tak jako před tím Městský soud v Praze, svými rozsudky porušily právo stěžovatele na soudní ochranu.
Stěžovatel uvádí, že oba soudy odůvodnily své negativní stanovisko k jeho žalobě tvrzením, že stěžovatel sice prokázal nakoupení motorové nafty a dále její následné vyskladnění, neprokázal však, a to způsobem stanoveným v ust. §3 odst. 3 zák. č. 587/1992 Sb., že toto plnění přijal jako zdaněné od existujícího a registrovaného plátce daně. Za nedůvodnou soudy považovaly i námitku stěžovatele, že dodatečná daňová povinnost měla být vyměřena společnosti NAFPRO s. r. o., a pokud se ukázalo, že tato společnost neexistuje, tak konkrétním osobám, se kterými stěžovatel jednal a podepisoval stěžovatelem doložené dokumenty. Stěžovatel uvádí, že jako důkaz pro svá tvrzení opakovaně navrhoval usnesení Policie ČR, jakož i výslech policistů, kteří prováděli šetření. Tento důkaz však byl jako nadbytečný soudy odmítnut. Se závěry daňové kontroly byl stěžovatel seznámen po ukončení daňové kontroly, a jediné, co bylo stěžovateli vytknuto, bylo to, že stěžovatel nerozpoznal, že nakupuje zboží a přijímá faktury od neexistujícího subjektu.
Podle názoru stěžovatele mu mělo být za této situace umožněno všemi dostupnými prostředky prokázat, že tak činil v dobré víře a jako řádný hospodář. Výtky soudu, že měl lépe prověřit obchodního partnera, jsou podle stěžovatele nepatřičné, neboť v době, kdy stěžovatel obchodní případy realizoval, nebylo možné nahlédnout na internetu do obchodního rejstříku. Nad rámec tehdy obecně i zákonem uznávaných povinností si stěžovatel od konkrétních fyzických osob, představujících se mu jako zástupci obchodní společnosti, vyžádal všechny důležité doklady a potvrzení (výpis z obchodního rejstříku, dohodu o shodě, podepsanou kupní smlouvu). Svůj tehdejší postup mohl stěžovatel následně prokázat pouze důkazy získanými policií, která provedla důkladné šetření a dospěla ke konkrétním trestněprávním závěrům. Správcem daně a soudy to však stěžovateli nebylo umožněno.
Stěžovatel je toho názoru, že za situace, kdy skutečným dodavatelem byl jiný subjekt, (evidentně dvě fyzické osoby), než uvedený na účetních dokladech, bylo nezbytné mu jako daňovému subjektu umožnit prokázat zdanění zboží spotřební daní jinou osobou, v jeho případě dvěma konkrétními osobami, které s ním jednaly, podepisovaly příslušné smlouvy a předávaly stěžovateli faktury. Stěžovatel namítá, že pokud byla prokázána neexistence společnosti NAFPRO s. r. o., měly být správcem daně dodaněny konkrétní fyzické osoby, které stěžovatel důkazně navrhl spisem Policie ČR.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud posoudil podané kasační stížnosti jako nedůvodné, když dovodil, že kupní smlouva i ostatní doklady jsou z daňového hlediska bezcenné, prokáže-li se, že smluvní partner daňového subjektu v době vzniku dokladů neexistoval. To bylo v projednávané věci spolehlivě zjištěno, neboť žalobcův dodavatel - obchodní společnost NAFPRO s. r. o. - nebyl zapsán do obchodního rejstříku, což se u obchodních společností rovná právní neexistenci. Pokud žalobce dodávanou motorovou naftu koupil, pak ji také skladoval nebo vyskladnil (jinak by koupě neměla ekonomický smysl); v takovém případě se ale stal plátcem spotřební daně (a úměrně k tomu se zvýšila jeho daňová povinnost k dani z přidané hodnoty), protože zboží dodané neexistujícím subjektem pojmově nemohlo být u takového subjektu zdaněno. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že na právním hodnocení zjištěného skutkového stavu věci tak nemůže nic změnit pravdivost či nepravdivost žalobcových tvrzení o tom, že jednal v dobré víře na základě dokladů předložených osobami jednajícími za fiktivní právní subjekt. Žalobce se jistě může domáhat náhrady škody na osobách, které jej uvedly v omyl; povinnosti zaplatit spotřební daň a v odpovídající výši i daň z přidané hodnoty jej to však nezbavuje. Pro skutkový stav věci nebylo ani podstatné, seznámit se s obsahem usnesení o odložení trestního stíhání P. M. Výsledek trestního stíhání zmíněné osoby totiž mohl mít případně dopad na vztah mezi touto osobou a žalobcem z hlediska občanskoprávního, pro účely přezkoumávaného daňového řízení byl však bez významu. Městský soud proto nepochybil, pokud žalobcem navrhované důkazy pro jejich nadbytečnost neprovedl. Nejvyšší správní soud tak nepřisvědčil žalobci v tom, že soud upřednostňoval důkazy předložené žalovaným, žalobcem navrhované důkazy neprovedl, a v důsledku toho nebyl zjištěn v úplnosti skutkový stav věci. Žalovaným shromážděný a žalobcem nezpochybněný důkazní materiál shledal Nejvyšší správní soud pro právní posouzení věci zcela dostačujícím. Naopak skutečnosti, které dle tvrzení obsažených v kasační stížnosti zůstaly neprokázány či neobjasněny, nebyly pro výsledky daňového řízení právně relevantní. Nejvyšší správní soud neshledal s ohledem na shora uvedené ani pochybení soudu při právním hodnocení přezkoumávané věci. S ohledem na uvedené závěry Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele jako nedůvodné zamítl.
Závěry finančních orgánů posoudil Městský soud v Praze a poté i Nejvyšší správní soud. Oba soudy shodně dovodily oprávněnost postupu finančních orgánů. Rovněž způsob a rozsah dokazování provedeného správcem daně obecné soudy shledaly za postačující a odpovídající ust. §2 a ust. §31 zákona o správě daní a poplatků. Z rozhodnutí správních soudů je zřejmé, že oba soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud v rozhodnutí obecných soudů neshledal vykročení z rámce ústavnosti.
Takto řádně odůvodněný závěr obecných soudů o správném postupu správce daně při dokazování, včetně hodnocení důkazů a neunesení důkazního břemene stěžovatelem, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících správních soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Pokud jde o tvrzené porušení článku 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu