ECLI:CZ:US:2008:3.US.961.08.1
sp. zn. III. ÚS 961/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného Mgr. Irenou Lazurovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Krakovská 1256/24, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2007, č. j. 20 Co 439/2007-417 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 6. 2007, č. j. 0 P 781/2005-359, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 32 odst. 1, 4, čl. 36, a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 P 781/2005-359 se podává následující.
Rozsudkem ze dne 7. 6. 2007, č. j. 0 P 781/2005-359, Obvodní soud pro Prahu 4 1/ změnil dřívější rozsudek tohoto soudu ze dne 10. 3. 2003 ohledně úpravy styku stěžovatele s nezletilým J. tak, že se "nebudou stýkat každý čtvrtek a namísto 1 týdne v rozmezí 1. 1. - 31. 3. každého roku se styk určuje v každém sudém roce o jarních prázdninách ... a o letních prázdninách po dobu 14 dnů od 1. 7. ... do 14. 7. ... každého roku", přičemž "další úprava styku se nemění", 2/ stanovil, že stěžovatel "nezletilého převezme a zpět předá v bydlišti matky", která je povinna nezletilého na styk řádně připravit, a 3/ zamítl návrh stěžovatele, aby nezletilý byl svěřen do jeho výchovy. Za rozhodující - ve vztahu k návrhu na změnu výchovy nezletilého, jakož i pro celkové posouzení vzájemných vztahů mezi rodiči a nezletilým a rodiči navzájem - vzal soud závěry, jež se podávaly ze znaleckého posudku PhDr. M. Š., podle nichž by byla změna výchovného prostředí "rizikem pro nezletilého", resp. "psychologicky násilným aktem s nejistým výsledkem". Jako nadbytečný zhodnotil soud stěžovatelem navrhovaný důkaz DVD záznamem o průběhu jeho styků s nezletilým, stejně jako návrh matky nezletilého, aby byly vyslechnuta jakožto svědkyně MUDr. J. Soud shledal, že u nezletilého došlo oproti době předchozího rozhodování ke změně poměrů, vyvolané zejména zahájením školní docházky (v září 2004), což bylo rozhodujícím důvodem pro "vynechání" (dříve upraveného) styku "ve čtvrtek" (každého týdne) a pro změnu úpravy styku v době jarních a letních prázdnin.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 12. 2007, č. j. 20 Co 439/2007-417, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, jež vedlo k dostatečně zjištěnému skutkovému stavu; vypracovaný znalecký posudek podle něj "vykazuje vysokou kvalitou" s "velmi fundovanými závěry". Úprava styku stěžovatele s nezletilým zcela odpovídá "běžné úpravě styku školou povinného s rodičem, kterému nebyl svěřen do péče", který není omezen nad běžnou míru; potřeba jeho zkrácení v běžném týdnu a v době letních prázdnin vyplynula (oproti dřívějšku) ze školních povinností nezletilého i jeho mimoškolních aktivit. Přiklonil se též k závěrům o odpovědnosti matky za konkrétní podobu uskutečňování styku nezletilého J. s otcem, avšak určitý díl odpovědnosti za "nechuť" nezletilého ke styku se stěžovatelem a za postoje k němu přisoudil (vedle vzájemných negativních vztahů rodičů) i přístupům stěžovatele. V otázce změny výchovného prostředí se odvolací soud ztotožnil se závěry podávajícími se ze znaleckého posudku s tím, že za dané situace požadovaná změna nemůže být nezletilému ku prospěchu, neboť by u něj zvýšila "riziko neurotizace a disharmonického vývoje ve směru narcisismu" a vedla by k jeho "dezorientaci ... narušením jistot, které si po rozvodu manželství rodičů vytvořil"; zdůraznil proto, že zájem nezletilého na zachování rodinného prostředí je zde "nepochybně nadřazen právu otce jeho výchovu". Ve shodě se soudem prvního stupně shledal nadbytečným návrh stěžovatele na provedení důkazu "záznamem na DVD", neboť přínos styku otce s nezletilým nebyl v řízení zpochybněn.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry, jež se podávají z rozsudku odvolacího soudu, zejména pak s tvrzením o nadbytečnosti důkazu záznamem DVD, jakož i s úsudkem, že jeho styk se synem nebyl omezen. Rozhodnutím soudu naopak došlo podle jeho názoru k omezení podstatnému a není pochopitelné, proč by se s dítětem neměl stýkat přes týden a podílet se tak na jeho školních i mimoškolních aktivitách. Jestliže se odvolací soud uchýlil v kritice jeho osoby k tomu, že zůstává pasivní ve snaze o psychologické působení na nezletilého, již mu "neporadil", jak má na syna působit, když je mu vlivem matky styk s ním odpírán. O jeho opakovaných návrzích na výkon rozhodnutí nebylo dosud soudem rozhodnuto a svým negativním působením "vypěstovala" matka v synovi závažný stupeň "syndromu zavrženého rodiče" a psychicky jej nenávratně poškodila. Nepochopení "problematiky patologického chování matky" a jejího výchovného vlivu na nezletilého, rozpor mezi zjištěními znalce a závěrem jeho znaleckého posudku, stejně jako okolnost, že otázka vlivu změny výchovného působení na psychiku nezletilého byla posuzována bez náležitých podkladů z oboru psychologie a psychiatrie, způsobily, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, a v důsledku toho o návrhu na změnu výchovného prostředí dítěte soudy rozhodly nesprávně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.).
Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrínu tzv. opomenutých důkazů), jež výhrady stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti zjevně nenaplňují. Neplatí totiž, že je procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a naopak je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Vysvětlily-li obecné soudy, proč stěžovatelem navržený důkaz záznamem na DVD, jež měl podle něj objasnit jeho vzájemné vztahy s nezletilým, je pro účely doplnění dosavadních skutkových zjištění nadbytečným, jelikož již nemůže přinést nic nového, pak zde není ani důvod k závěru, že obecné soudy v procesu dokazování (odmítnutím důkazních návrhů) pochybily; o situaci tzv. opomenutého důkazu zde tedy nejde.
Nelze ani přisvědčit tvrzení, že skutkový stav byl zjištěn bez náležitých podkladů, resp. že je zatížen neúplností. Soudy naopak vycházely z obsáhlého dokazování výslechem svědků, důkazů listinných a posléze i znaleckého posudku, a nelze jim ničeho vytknout ani z hlediska hodnocení provedených důkazů. Jejich závěry jsou věcné, logicky konzistentní a vycházejí z přiléhavých dílčích úsudků. Adekvátně posoudily nejen aktuálně panující situaci, nýbrž věnovaly i patřičnou pozornost předpokládaným důsledkům stěžovatelem navržené změny výchovného prostředí.
Stěžovateli je namístě též připomenout, že co do námitek proti skutkovým zjištěním (uplatněných v rámci námitky z nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), zejména proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Z dosud řečeného je zřejmé, že nic takového obecným soudům vytýkat nelze, čímž jsou možnosti "skutkového" ústavněprávního přezkumu vyčerpány. Ústavní soud není "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu však stěžovatel vyzývá.
Jde-li o výklad předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci (srov. nález sp. zn. II.ÚS 554/04).
K otázce úpravy styku stěžovatele s nezletilým dítětem se připomíná, že je právem rodiče vyplývajícím z jeho rodičovské odpovědnosti stýkat se s dítětem a výchovně na něj působit; rodiči, s nímž dítě trvale nežije, je pak třeba umožnit mu s dítětem pravidelný a co nejširší kontakt, neboť jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 420/05 "je to právě to množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tj. výchovou přítomností či příkladem".
Právo rodiče současně úzce koresponduje s odpovídajícím právem dítěte udržovat s oběma rodiči pravidelné osobní kontakty, pokud jsou v zájmu dítěte (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte). Podmínka zájmu dítěte je přitom stěžejním hlediskem při hodnocení povinnosti státních orgánů použít všech vhodných forem styku mezi rodičem a dítětem; přičemž zájem dítěte je třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 464/04).
Je zjevné, že výše uvedeným požadavkům obecné soudy při svém rozhodování o návrhu stěžovatele na změnu výchovného prostředí, jakož o rozsahu jeho styku s nezletilým, plně dostály.
Jak se podává z podrobného odůvodnění obou napadených rozsudků, obecné soudy na základě skutkových zjištění hodnotily nejen vhodnost dosavadního výchovného prostředí a výchovné předpoklady obou rodičů, ale i vzájemné vztahy nezletilého k oběma rodičům a jeho citovou vázanost na stávající rodinné prostředí. Jejich logicky a pečlivě odůvodněnému skutkovému závěru, že by změna výchovného prostředí nezletilého nebyla v současné době v jeho zájmu, jakož i důvodům, jež vedly k úpravě rozsahu styku stěžovatele s nezletilým, nelze z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout.
V ústavní stížnosti stěžovatelem zdůrazňované tvrzení, že mu soudy neposkytují dostatečnou ochranu v řízení o výkon dříve vydaných rozhodnutí o úpravu styku s dítětem, se dané věci bezprostředně nedotýká.
Shrnutím řečeného se podává, že napadeným rozhodnutím připínat hodnocení, že jsou výrazem "zjevného omylu či excesu", resp. "nepřípustné svévole", zjevně nelze. Přitom však jen doložení těchto podmínek by mohlo mít pro stěžovatele smysl, a to z hlediska jediného vzneseného - v obecné rovině akceptovatelného - ústavněprávního argumentu v duchu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelem formálně ohlášené námitky prostřednictvím jiných článků Listiny, případně Úmluvy, mohou mít zde smysl jen ve vztahu k němu, na jeho základě, a za předpokladu, že by obstál. Ve skutečnosti totiž stěžovatel jinou ústavněprávní argumentaci Ústavnímu soudu nepředestřel.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu