ECLI:CZ:US:2008:3.US.975.08.1
sp. zn. III. ÚS 975/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Kabuďou, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, 1. máje 741, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, č. j. 25 Cdo 928/2007-213, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 Co 103/2006, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 18 C 101/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozhodnutím obecných soudů označeným v záhlaví, stěžovatel namítá, odkazujíc na čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy řádně nezjistily skutkový stav věci, když neprovedly jím navržené důkazy, zejména pak důkaz "dalším revizním posudkem", jehož se dožadoval, přičemž podle jeho názoru mohl přispět ke spolehlivému závěru o odpovědnosti žalované za škodu.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp.zn. 18 C 101/2000 se podává následující.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 6. 2005, č. j. 18 C 101/2000-156, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalované (Nemocnice s poliklinikou v Novém Jičíně) o zaplacení částky 41 375 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody za bolest a ztížení společenského uplatnění, a to poté, co předchozí (rovněž zamítavý) rozsudek tohoto soudu (ze dne 20. 6. 2002) byl k odvolání stěžovatele Krajským soudem v Ostravě zrušen.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, č. j. 11 Co 103/2006-196, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2008, č. j. 25 Odo 928/2007-213, podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné, jelikož ani podmínky přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. neshledal splněnými.
Tato okolnost je pro hodnocení ústavní stížnosti určující, a jejím důsledkem je, že ani ji nebylo možno projednat věcně.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Je-li mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst. 2 o. s. ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím §43 odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Zásadně jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní (procesněprávní) otázky zásadního významu.
Proto také v případech, kdy dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu.
Logicky a opět nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolatel sice uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam, je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.
Všem uvedeným případům je společné, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Je však zřejmé, že teprve toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, jež spočívá v jeho dispozici být (příp. nikoli) podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Není pak pochyb, že právě (a jen) toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Proto - shrnutím řečeného - je namístě závěr, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není (naopak) splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Bylo-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", pročež neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
To je v dané věci významné proto, že stěžovatel vycházel z toho, že mu dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu naopak svědčí.
Tak tomu však není.
Dovolací soud stěžovatelovo dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - připomínaje, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody - usnesením odmítl proto, že je přípustným neshledal, nikoli však proto, že by se stěžovatelem nesouhlasil v otázce existence právní otázky zásadního významu, nýbrž proto, že neshledal, že by dovoláním byla (jakákoli) právní otázka vůbec otevřena, a s tím není překážek se neztotožnit; ostatně stěžovatel tento úsudek ani v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Ač jako dovolací důvod označil důvod podle §241a odst. 2 písm. b), tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) vskutku - zjevně - uplatnil dovolací důvod jiný, totiž dle §241a odst. 2 písm. a), resp. odst. 3 o.s.ř., jelikož brojil proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu námitkou jejich nesprávnosti, resp. neúplnosti.
K odmítnutí dovolání coby nepřípustného tedy došlo (a podle obsahu dovolání dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Stěžovatel způsobem, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně vzato - měl příležitost posuzovat (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) již proto odmítne, mělo (mohlo) být stěžovateli zřejmé od počátku.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti počítat nikoli od doručení rozhodnutí soudu dovolacího, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), tedy od 21. 8. 2006; byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Ústavní soud připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. Tomu koresponduje, že jak v dovolacím řízení tak v řízení o ústavní stížnosti je zakotvena zásada povinného zastoupení.
Proti odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel žádné námitky nevznesl (o jeho věcné správnosti nemůže být pochyb), a ústavní stížnost - materiálně - proti němu ani nesměřuje.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl (soudcem zpravodajem) podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by - v obecné rovině - mohlo jít až v případě, že soudy zjevně a neodůvodněně vybočily ze standardů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), jež jsou v soudní praxi respektovány (a založily tak nepředvídatelnou aplikační libovůli), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj