ECLI:CZ:US:2008:3.US.992.08.1
sp. zn. III. ÚS 992/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek A) L. P. a B) nezl. K. P., zastoupené L. P., obě právně zastoupeny JUDr. Miroslavem Černým, Ph.D., advokátem AK se sídlem U Teplárny 1212/9, 158 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2008 č. j. 16 Co 53, 54/2008-101, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a L. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. dubna 2008, se stěžovatelky domáhaly zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2008 č. j. 16 Co 53, 54/2008-101, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2008 č. j. 16 Co 53, 54/2008-101 byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. července 2006 č. j. 26 C 206/2005-26, ve znění opravného usnesení ze dne 3. listopadu 2006 č. j. 26 C 206/2005-57 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V předmětné věci stěžovatelky ústavní stížností napadly usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2008 č. j. 16 Co 53, 54/2008-101, kterým Městský soud v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně (tj. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. července 2006 č. j. 26 C 206/2005-26, ve znění opravného usnesení ze dne 3. listopadu 2006 č. j. 26 C 206/2005-57) a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Ve věci tedy bude před Obvodním soudem pro Prahu 2 probíhat další řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 za tohoto procesního stavu musí vydat rozhodnutí nové. V dané fázi řízení tedy stěžovatelky nevyčerpaly všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje a ústavní stížnost je v tomto okamžiku nepřípustná.
Protože před obvodním soudem bude probíhat další řízení, v jehož rámci se stěžovatelky mohou domáhat ochrany (i) svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval, není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, resp. do vydání rozhodnutí obecných soudů o opravných prostředcích. Za daných okolností neobstojí ani námitka ekonomie řízení.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím obecných soudů, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí obecných soudů, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a žaloby či opravných prostředků proti rozhodnutím obecných soudů, k čemuž však není důvodu. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je v dané chvíli předčasné.
Teprve poté, co řízení bude pravomocně skončeno - tedy po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv - mohou případně stěžovatelky za podmínek stanovených zákonem podat ústavní stížnost a domáhat se tak ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod v řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud proto (veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů) ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh nepřípustný, přičemž za dané procesní situace neshledal splnění podmínek pro postup dle ust. §75 odst. 2 cit. zákona.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj