ECLI:CZ:US:2008:4.US.1008.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1008/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. května 2008 o ústavní stížnosti V. P., zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem, AK se sídlem Lorecká 465, 284 01 Kutná Hora, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. 5. 2002 sp. zn. 34 C 195/2001, spojené s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech domáhala zrušení shora označeného rozsudku, kterým ji Obvodní soud pro Prahu 10 zavázal povinností uhradit žalobci, Pražské plynárenské, a. s., částku 1 420,30 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 5 325,- Kč.
Porušení svých práv stěžovatelka spatřovala v postupu obvodního soudu, který ji považoval za osobou neznámého pobytu a ustanovil jí opatrovníka pro řízení, kterému také doručil napadený rozsudek, čímž jí znemožnil účastnit se soudního řízení a hájit svá práva. Stěžovatelka upozornila, že žalobce znal místo jejího pobytu, neboť po odstěhování z Prahy 10 uvedla v odhlášce odběru plynu svoji novou adresu v Kutné Hoře, kam jí také žalobce doručil fakturu s přeplatkem. Z důvodů stěžovatelce nepochopitelných jí však veškerou pozdější korespondenci, včetně faktury, na základě které uplatnil svoji pohledávku v řízení před obvodním soudem, zasílal na její dřívější adresu, přestože věděl, že zde již nebydlí. Stěžovatelka je od 9. 6. 1999 nepřetržitě hlášena k trvalému pobytu ve Žlebech, což ostatně zjistil i Obvodní soud pro Prahu 10, byť v jiné, dříve projednávané, věci. Stěžovatelka uvedla, že se o existenci rozsudku obvodního soudu dověděla až po nařízení exekuce usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 3. 2004 čj. 19 Nc 7453/2004-4, a poté soudem ustanovenému soudnímu exekutorovi JUDr. Janu Grosamovi uhradila částku 21 300,- Kč, představující součet pohledávky oprávněného, úroků z prodlení, nákladů nalézacího řízení a nákladů exekuce.
Stěžovatelka dále uvedla, že se proti nařízení exekuce bránila odvoláním ze dne 19. 6. 2006, na základě kterého Městský soud v Praze napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil z důvodu místní nepříslušnosti. Věc byla poté postoupena Okresnímu soudu v Kutné Hoře, který usnesením ze dne 2. 5. 2007 čj. 4 Nc 2765/2007-29 nařídil exekuci na majetek stěžovatelky a provedením exekuce pověřil téhož soudního exekutora. Ten sice zrušil exekuční příkazy vydané na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 o nařízení exekuce, k uspokojení pohledávky oprávněného však v lednu 2008 nařídil exekuci prodejem movitých věcí stěžovatelky, srážkami z důchodu a přikázáním pohledávky z účtu stěžovatelky vedeného u Komerční banky, a.s. Stěžovatelka se proti nařízení exekuce Okresním soudem v Kutné Hoře odvolala a navrhla její zastavení, resp. částečné zastavení a požádala rovněž o odklad jejího provedení. Má však za to, že veškeré procesní prostředky na obranu jejího práva se dosud míjí účinkem a je tak přesvědčena, že i v exekučním řízení dochází k porušování jejího práva na spravedlivý proces a postupem soudního exekutora je porušováno její právo na pokojné užívání majetku.
Z ústavní stížnosti dále vyplynulo, že stěžovatelka požádala Obvodní soud pro Prahu 10 o doručení ústavní stížností napadeného rozsudku a usnesení o ustanovení opatrovníka pro řízení a poté, co jí byla tato rozhodnutí v březnu 2008 doručena, podala proti usnesení o ustanovení opatrovníka odvolání a proti rozsudku se bránila žalobou na obnovu řízení. Odvolání proti rozsudku není podle ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. přípustné, neboť pohledávka nedosahuje částky 2 000,- Kč a stěžovatelka pochybuje o tom, zda již samo toto ustanovení neodporuje právu na spravedlivý soudní proces.
S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozsudku s odůvodněním, že vedlejšímu účastníkovi (žalobci v řízení před obecným soudem) žádná újma vzniknout nemůže, neboť částku, kterou mu měla uhradit,již zaplatila soudnímu exekutorovi. Naproti tomu jí samotné vzniká v důsledku vydaných exekučních příkazů újma tím, že má zablokovaný bankovní účet a není schopna plnit své jiné závazky. Stěžovatelka rovněž požádala, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady spojené s právním zastoupením v řízení o ústavní stížnosti zaplatí stát s odůvodněním, že jejím jediným příjmem je invalidní důchod a její majetkové a výdělkové poměry jí neumožňují náklady řízení nést, navíc za situace, kdy nemůže disponovat s bankovním účtem.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zjišťuje, zda ústavní stížnost a návrhy s ní spojené splňují všechny podmínky kladené na ně zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") tedy i to, zda ústavní stížnost byla podána včas a zda je přípustná.
Stěžovatelka učinila předmětem stížnostního žádání výhradně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, proti kterému zákon opravný prostředek nepřipouští. Obecně lze tedy konstatovat, že ústavní stížnost je přípustná, jádrem a podstatou ústavní stížnosti však bylo tvrzení stěžovatelky, že obvodní soud pochybil, neboť s ní nejednal a ustavil jí opatrovníka pro řízení, ač toho nebylo třeba. Ústavní soud se obdobnou otázkou již ve své předchozí rozhodovací praxi zabýval. Z nálezu ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. I.ÚS 559/2000 [publ. in Sb. n. u. sv. 27, str. 233 (235)] vyplývá, že paní Š. U., která se ocitla ve stejné situaci jako stěžovatelka a která se o existenci vykonatelného rozsudku dověděla po téměř dvou letech náhodně při telefonickém rozhovoru s úředníky správního orgánu, podala ústavní stížnost, kterou Ústavní soud přijal k meritornímu přezkumu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud přihlédl ke skutečnosti, že z důvodu ustavení opatrovníka nebylo paní Š. U. předmětné rozhodnutí nikdy doručeno; co se týče lhůty k podání ústavní stížnosti, vzal v úvahu, že ústavní stížnost byla podána v 60 denní zákonné lhůtě ode dne, kdy se paní Š. U. o existenci rozsudku poprvé dověděla. Pro ucelenost věci sluší se uvést, že shora citovaný nález zrušil napadený rozsudek obecného soudu s tím, že "funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti, nýbrž byla vytvořena proto, aby opatrovník do důsledku hájil zájmy nepřítomného ... ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro postup v řízení, či zda není možno použít jiné opatření". Nyní projednávaný případ stěžovatelky je z hlediska jejího postavení v řízení před nalézacím soudem zcela srovnatelný se shora uvedeným případem, a proto Ústavní soud i v projednávané věci posoudil ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti meritornímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 jako přípustnou, neboť neměl důvod se od závěrů vyložených ve shora citovaném nálezu odchýlit.
Jiná je ovšem situace, co se týče posouzení včasného podání ústavní stížnosti. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se o existenci napadeného rozsudku dověděla poprvé až v exekučním řízení, kdy jí bylo doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 o nařízení exekuce, ve kterém byl napadený rozsudek označen jako vykonatelný titul. Přesné datum, kdy jí bylo toto usnesení doručeno, neoznačila, uvedla však, že dne 9. 6. 2006 uhradila soudnímu exekutorovi částku zahrnující i požadovanou pohledávku oprávněného. Ústavní soud i bez nutnosti přesného zjištění doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 o nařízení exekuce - a to i v souladu s právním názorem vyjádřeným v nálezu shora citovaném (poznámka pod čarou č. 1) - má za to, že zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku začala běžet nejpozději dne 10. 6. 2006 a marně uplynula dnem 8. 8. 2006. Ústavní stížnost podaná k poštovní přepravě až dne 18. 4. 2008 tak byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Šedesátidenní lhůta obsažená v ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je nepřekročitelná, její marné uplynutí zákon neumožňuje jakkoliv zhojit; tímto zákonem je Ústavní soud vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky).
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka podrobila kritice i postup soudů v exekučním řízení, jakož i postup soudního exekutora, přestože stížnostní žádání v tomto směru nikterak neformulovala. Ústavní soud však nepovažoval za potřebné v tomto směru stěžovatelku jakkoliv poučovat či vyzývat k případnému odstranění vad jejího návrhu, neboť za situace, jak byla popsána v ústavní stížnosti či jak vyplynula z příloh k ní připojených, by i případný návrh stěžovatelky na zrušení rozhodnutí obecných soudů vydaných v exekučním řízení musel být odmítnut jako nepřípustný. V případě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 o nařízení exekuce proto, že toto usnesení bylo Městským soudem v Praze zrušeno, právně neexistuje a nemohlo by být předmětem ústavního přezkumu; v případě usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře o nařízení exekuce pak proto, že jeho dopad do práv stěžovatelky je zvratitelný, neboť usnesení bylo napadeno odvoláním, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Aniž by tedy Ústavní soud při posuzování obsahu ústavní stížnosti postupoval nepřiměřeně formalisticky (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. ČR, publ. in Přehled rozsudků ESLP č. 3/2004, str. 125) posoudil stěžovatelčiny námitky proti postupu orgánů veřejné moci v exekučním řízení jako kritické vylíčení okolností případu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podanou.
Při odmítnutí ústavní stížnosti z formálních důvodů pozbývá logicky podkladu potřeba věcně reagovat na stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, pročež zde zvláštního (negativního) výroku není třeba.
Pokud jde o žádost stěžovatelky o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud jí nemohl vyhovět, neboť podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup možný pouze za splnění dvou zákonných podmínek, z nichž jednou je požadavek, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta, k čemuž, jak shora rozvedeno, došlo. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si tedy hradí vzniklé náklady účastník řízení sám.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj
1)
K vázanosti Ústavního soudu vlastními nálezy srov. např. sp. zn. Pl.ÚS 11/02 publ in. Sb.n.u., sv. 30, str. 309 a 319.