ECLI:CZ:US:2008:4.US.1071.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1071/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti občanského sdružení V havarijní zóně jaderné elektrárny Temelín se sídlem v Neznašově 122, p. Všemyslice, zastoupeného JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 38/2007 ze dne 14. 2. 2008, Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 149/2006 ze dne 13. 12. 2006 a rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví č. j. KUJCK 19155/2006/2 OZZL/Lh/O-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i připojených příloh, byla prvým z uvedených rozhodnutí zamítnuta kasační stížnost stěžovatele směřující proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 12. 2006 č. j. 10 Ca 149/2006-36, jímž byla jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb. zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví ze dne 3. 7. 2006 č. j. KUJCK 19155/2006/2 OZZL/Lh/O-75. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu v Týně nad Vltavou, odboru životního prostředí ze dne 26. 4. 2006 č. j. OŽP/1962/2006/P-roz, kterým byl podle §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon“) z hlediska zásahu do krajinného rázu vysloven souhlas s umístěním stavby skladu vyhořelého jaderného paliva v areálu Jaderné elektrárny Temelín na pozemcích p. č. 180/1 v k. ú. Křtěnov, p. č. 1053/1 v k. ú. Březí u Týna nad Vltavou a p. č. 1044/3 v k. ú. Temelínec pro společnost ČEZ, a. s.
Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí konstatoval, že skutkový stav pro posouzení zásahu stavby skladu vyhořelého jaderného paliva do krajinného rázu z hlediska jeho charakteristik vyplývajících z ustanovení §12 odst. 2 zákona byl zjištěn v dostatečném rozsahu, s odvolacími námitkami se odvolací orgán vypořádal a řádně odůvodnil svůj závěr o tom, že daná stavba, v souvislosti s dalšími stavbami v areálu Jaderné elektrárny Temelín již existujícími, je akceptovatelným zásahem do krajinného rázu.
Nejvyšší správní soud při rozhodování o kasační stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu shora označenému, jejímž důvodem byla stěžovatelem tvrzená nezákonnost uvedeného rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], považoval za nezbytné - k odpovědi na námitky stěžovatele týkající se toho, zda dopady a souhrn škodlivin, které má generovat zamýšlený sklad vyhořelého paliva spolu s jadernou elektrárnou, včetně zohlednění dopadů její případné těžké havárie, bylo nutno posoudit v rámci předmětného správního řízení či nikoliv - podat interpretaci §12 zákona ve vztahu k předmětu řízení o udělení souhlasu k činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz. V odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se nejprve vyjádřil k účelu a smyslu rozhodování orgánu ochrany přírody podle odst. 2. §12 zákona, Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že nezpochybňuje stěžovatelem předestřené námitky, směřující k posouzení dopadů a souhrnu škodlivin a rizik, které má zamýšlený sklad spolu s jadernou elektrárnou generovat, a to včetně zohlednění dopadů případné těžké havárie, domnívá se však, že tyto námitky přesahují zákonem o ochraně přírody a krajiny naznačený rámec toho, co je předmětem řízení o souhlasu k činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, jakkoli s tímto řízením souvisejí. Primárně se totiž jedná o takové námitky, jež se nedotýkají krajinného rázu jako takového, ale jež mají mnohem širší dopad a vliv na životní prostředí jako celek. Jedním z klíčových nástrojů pro hodnocení dopadů lidských činností a jejich důsledků pro životní prostředí je přitom tzv. EIA Enviromental Impact Assessment, tj. procedura posuzování vlivů na životní prostředí, jakožto specifický postup upravený zákonem o posuzování vlivů na životní prostředí, jehož rozsah, plynoucí z principu integrace a komplexnosti ochrany životního prostředí, zahrnuje vliv na živočichy a rostliny, ekosystémy, půdu, horninové prostředí, vodu, ovzduší, klima a krajinu, přírodní zdroje, hmotný majetek a kulturní památky, jakož i jejich vzájemné působení a souvislosti. Je proto plně opodstatněné, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí stěžovatele odkázal na již dříve proběhlý proces posuzování vlivů na životní prostředí. Nejvyšší správní soud také uvedl, že řízení o umístění stavby je jedním z typů územního řízení, které je specifickým rozhodovacím postupem příslušných správních orgánů, jehož výsledkem je autoritativní rozhodnutí o konkrétním opatření, jež se má v daném území uskutečnit, resp. o konkrétním využití pozemku k navrhovanému účelu. Vydání takového rozhodnutí pak v závislosti na konkrétních okolnostech může předcházet posouzení vlivu na životní prostředí, případně i další vyjádření, souhlasy a stanoviska předepsaná zvláštními právními předpisy, což ve svém důsledku může z územního řízení učinit poměrně dlouhý a strukturovaný proces, rozpadající se do několika na sebe navazujících částí, jež by se měly vzájemně doplňovat, nikoliv však překrývat či dublovat. Lze proto podle Nejvyššího správního soudu aprobovat postup, který zvolil orgán ochrany přírody, když k uvedeným námitkám stěžovatele odkázal jednak na proběhnuvší proces EIA a jednak na to, že otázky týkající se radiačních rizik souvisejících s provozem skladu vyhořelého jaderného paliva bude ještě řešit příslušný orgán státní správy, tj. Státní úřad pro jadernou bezpečnost, dle zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon). Uvedené námitky tedy stěžovatel, podle závěru Nejvyššího správního soudu, mohl a měl formou vyjádření uplatnit v rámci procesu EIA, jehož se účastnil a jehož výsledkem bylo stanovisko Ministerstva životního prostředí. Toto sice není samostatně přezkoumatelné, v případě nesouhlasu stěžovatele s vypořádáním se s jeho námitkami uplatněnými v procesu EIA proto bylo na místě, aby prostřednictvím svého účastenství v dalších navazujících řízeních, jež umožňuje §23 odst. 9 zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, svůj nesouhlas, resp. skutečnosti týkající se nevypořádání jeho námitek a z toho plynoucí důsledky uplatnil v rámci konečného rozhodnutí, jehož bylo stanovisko Ministerstva životního prostředí podkladem, tj. v rámci rozhodnutí o umístění stavby. Uplatňování těchto specifických námitek v každém jednotlivém dílčím řízení, které tomuto rozhodnutí předchází a kterým v daném případě bylo právě i řízení ve věci zásahu dané stavby do krajinného rázu, by v konečném důsledku znamenalo rozšíření předmětu příslušného řízení za účelem nápravy případných nedostatků v řízení jiném.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel oponuje postupu správních orgánů a názorům uvedeným v rozhodnutí kasačního soudu. Obdobně jako v kasační stížnosti předkládá svůj náhled na ustanovení §12 odst. 1, 2 zákona. Krajinný ráz, který je v tomto ustanovení definován, mají správní orgány povinnost chránit jako celek a pro jeho ochranu a pro udělování souhlasů se zásahy do něj je relevantní posouzení nejen jeho estetické, ale také přírodní hodnoty, přitom chráněnou přírodní hodnotou krajinného rázu je v zásadě vše, co vyplývá z ustanovení §1 citovaného zákona. Posouzení a ochrana přírodní hodnoty pak nutně vyžaduje posouzení věcné, při kterém se musí příslušný orgán zabývat dopady těžké havárie jaderného zařízení navrhovaného situovat v předmětné lokalitě. Takto však správní orgány ani kasační soud nepostupovaly, ochranu krajinného rázu, k níž byly ze zákona povinny, nezajistily. Do jisté míry se sice zabývaly estetickou složkou krajinného rázu, ale již ničím dalším, přitom mají povinnost chránit krajinný ráz jako celek a mají-li se zabývat tím, co je relevantní riziko dotčení přírodní hodnoty krajinného rázu, pak stěží mohou abstrahovat od posouzení nebezpečí havárií zamýšleného zařízení, včetně důsledků takových havárií a včetně zohlednění spolupůsobení dalších zdrojů zásahů do krajinného rázu v podobě sousední stavby jaderné elektrárny. V řízení podanou interpretaci aplikované normy jednoduchého práva považuje stěžovatel za nesprávnou a svévolnou, postup správního orgánu považuje za nezákonný a dovozuje tak, že státní moc nebyla uplatněna v mezích a způsoby, které zákon stanoví, a to zejména v ustanovení §4 zákona. Podle stěžovatele bylo v daném případě jednáno ryze účelově, ve snaze prosadit přání žadatele o vydání příslušného povolení a to bez ohledu na znění zákona. Shodně jako v kasační stížnosti pak stěžovatel poukazuje na přítomnost rizik a skutečností, které vypočítává a které dle něj přírodní hodnoty krajinného rázu ohrožují, jichž si správní orgány buď vůbec nepovšimly anebo je úmyslně ignorovaly. Pokud jde o tvrzení správních orgánů i soudu, že v dané věci proběhla procedura EIA podle zákona č. 100/2001 Sb., pak toto se netýkalo a nic nevypovídá o dotčení krajinného rázu zamýšlenou stavbou ani o rizicích úniku radionuklidů, ani o potenciálním spolupůsobení dalších zdrojů rizik v dané lokalitě. Odkazy na řízení další pak považuje za výmluvu orgánů státní správy, neboť podle něj ani v navazujících řízeních tyto otázky posuzovány nejsou, nehledě na to, že v navazujících řízeních nebude stěžovateli přiznána ani účast. Tento stav, jak uvádí, ho diskriminuje v řízení a znemožňuje mu právně i fakticky uplatňovat procesní práva ve správním řízení a tato situace je i v rozporu s tzv. Aarhuskou úmluvou. Podle názoru stěžovatele, vyžaduje-li zákon, aby v řízení byl posouzen zásah do krajinného rázu, který je zákonem zřetelně a jasně definován a který zahrnuje i posouzení snížení přírodní hodnoty místa, nelze přesouvat toto posouzení do řízení jiných. Nejvyšší správní soud, jak stěžovatel uzavírá, jej svou interpretací zákona zkrátil na základních právech shora označených.
Ústavní soud, poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti i obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími předcházejícími. Na tomto místě také Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto není nadřízen. Není tak povolán k přezkumu aplikace jednoduchého práva. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v dané věci zjištěn nebyl.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem ve věci doposud rozhodujících orgánů veřejné moci, které podle něj nesprávně interpretují ustanovení §12 zákona, přičemž v zásadě jde o opakování námitek uplatňovaných již v předcházejícím správním řízení i v kasační stížnosti. Na námitky stěžovatele však Nejvyšší správní soud v rozhodnutí o kasační stížnosti podrobně reagoval a to způsobem, v němž Ústavní soud protiústavnost neshledává, a proto lze na uvedené rozhodnutí odkázat. Jak shora naznačeno, Nejvyšší správní soud věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Dostatečně objasnil, na základě jakých úvah kasační stížnost zamítl. Odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující tak prvky libovůle. Ve svých úvahách kasační soud vycházel ze smyslu a účelu příslušné právní úpravy, obsažené v ustanovení §12 zákona, jako nástroje k ochraně krajinného rázu (jehož pojem také vysvětlil) před těmi činnostmi, které do něj zasahují tak, že snižují jeho estetickou nebo přírodní hodnotu, činil tak však - také s poukazem na předmět daného řízení - v návaznosti na další právní úpravu, upravující specifický postup při hodnocení a posuzování vlivů na životní prostředí, provedenou zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů. Závěry Nejvyššího správního soudu, který je nyní právě tím orgánem, jenž je primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy a jemuž přísluší interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva také v prvé řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv, nepovažuje Ústavní soud za závěry extrémní, vyžadující jeho zásah. Za stavu, kdy shora označenou právní úpravu posuzování vlivů na životní prostředí lze považovat za „průřezový“ nástroj ochrany přírody, takový, jehož prostřednictvím je zajišťována ochrana životního prostředí jako celku, nelze závěrům dříve ve věci rozhodujících orgánů ani závěrům Nejvyššího správního soudu, v poměru k aplikovanému ustanovení zákona a odkazujícím stěžovatele s jeho námitkami, týkajícími se posouzení dopadů souhrnu škodlivin a rizik, které má zamýšlený sklad spolu s jadernou elektrárnou generovat, včetně zohlednění dopadů případné havárie zařízení, na uvedené specifické řízení, případně řízení o umístění stavby či na řešení dle atomového zákona, vytknout nezákonnost ani protiústavnost. Porušení práv stěžovatele na soudní ochranu a na příznivé životné prostředí (čl. 35, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) tak Ústavní soud nezjistil. Za stavu, kdy stěžovatel byl účastníkem předchozího správního řízení a v důsledku své správní žaloby a kasační stížnosti i řízení před soudem, využil opravných prostředků a měl i možnost uplatňovat námitky postupem popsaným kasačním soudem v jeho rozhodnutí, pak nelze dovodit ani porušení čl. 13 Úmluvy.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2008
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu