ECLI:CZ:US:2008:4.US.1079.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1079/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky Ing. J. S., zastoupené Mgr. Lukášem Raidou, advokátem se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, ul. 28. října 875/275, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 821/2006-270 ze dne 8. 2. 2007 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 62 C 306/2004-223 ze dne 12. 9. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 4. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem č.j. 62 C 306/2004-223 ze dne 12. 9. 2006 částečně vyhověl žalobě stěžovatelky proti Statutárnímu městu Ostrava, Městskému obvodu Ostrava-Jih (dále jen "vedlejší účastník) o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 7 653 Kč s příslušenstvím, a to co do částky 975 Kč. Ve zbytku okresní soud žalobu stěžovatelky zamítl a uložil jí povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 11 Co 821/2006-270 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že se žaloba zamítá i co do částky 975 Kč s příslušenstvím a ve zbytku rozsudek okresního soudu potvrdil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v důsledku vydání výše uvedených rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do jejích ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 1, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřovala stěžovatelka v tom, že ačkoliv mezi jednotlivými vyúčtováními za služby spojené s užíváním bytu za rok 1995 a 1996, předloženými vedlejším účastníkem, existovaly významné rozpory, okresní soud neakceptoval její návrh na ustanovení soudního znalce, který by tyto rozpory odstranil, a ani se sám v odůvodnění svého rozhodnutí s existencí těchto rozporů nevypořádal. Okresní soud vycházel z protichůdných a v řadě případů i ničím nepodložených tvrzení vedlejšího účastníka, přičemž neuvedl, která z těchto tvrzení vzal v konečném důsledku za základ svých skutkových zjištění. Okresní soud dále konstatoval, že stěžovatelka neprokázala úhradu nájemného za červen 1995, přestože tato soudu předložila fotokopii ústřižku složenky prokazující provedení platby. Tento důkaz však okresní soud v odůvodnění svého rozsudku vůbec nezmínil. Stěžovatelka rovněž uvedla, že předseda senátu krajského soudu byl dle jejího názoru podjatý, nicméně jelikož nebyla krajským soudem o možnosti vznést námitku podjatosti poučena, nemohla tohoto práva v odvolacím řízení využít. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č.j. 11 Co 821/2006-270 ze dne 8. 2. 2007 a rozsudek okresního soudu č.j. 62 C 306/2004-223 ze dne 12. 9. 2006 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě je třeba podotknout, že námitky stěžovatelky směřovaly z převážné části vůči odůvodnění rozsudku okresního soudu č.j. 62 C 306/2004-223 ze dne 12. 9. 2006 a vůči postupu tohoto soudu při provádění dokazování. Stěžovatelka přitom zcela pominula, že krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu, resp. její žalobu zamítl, ze zcela odlišného důvodu než soud okresní, tedy nikoliv z důvodu neunesení důkazního břemene, nýbrž z důvodu promlčení tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, neboť krajský soud dospěl k odlišnému závěru co do počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Tomuto závěru krajského soudu však stěžovatelka nic nevytýkala a ani Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o tom, že by v důsledku aplikace předmětného právního názoru došlo k neoprávněnému zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Za těchto okolností bylo zcela nadbytečné zabývat se argumentací stěžovatelky, vztahující se k závěrům obsaženým v rozsudku okresního soudu, které v důsledku právního názoru krajského soudu pozbyly jakékoliv relevance.
Jedinou námitkou, mající vztah k rozsudku krajského soudu č.j. 11 Co 821/2006-270 ze dne 8. 2. 2007, bylo tvrzení, že stěžovatelka nebyla v odvolacím řízení poučena o možnosti vznést námitku podjatosti vůči členům senátu 11 Co. Ani v tomto ohledu však nemohl Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit. Z obsahu spisu sice skutečně nevyplývá, že by stěžovatelka byla v odvolacím řízení o možnosti vyjádřit se k osobám soudců poučena, nicméně tato skutečnost nezakládá bez dalšího porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 239/05, III. ÚS 619/05, III. ÚS 930/06 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v této souvislosti jednak zohlednil, že stěžovatelka byla po celou dobu odvolacího řízení zastoupena advokátem, a dále že stěžovatelce byla dána možnost vyjádřit se k osobě předsedy senátu okresního soudu, jak vyplývá z protokolu o jednání před okresním soudem ze dne 15. 9. 2005, mohla tedy předpokládat, že jí obdobné právo náleží i ve vztahu k soudcům odvolacího soudu. Ústavní soud konečně vzal v potaz i skutečnost, že stěžovatelka konstatovala podjatost předsedy senátu krajského soudu pouze v obecné rovině, aniž by uvedla jakékoliv konkrétní důvody, pro něž by měla existovat pochybnost o jeho nezávislosti a nestrannosti. Za těchto okolností hodnotil Ústavní soud předmětnou námitku, uplatnila-li ji stěžovatelka až v ústavní stížnosti, jako účelovou a porušení jejích ústavně zaručených práv proto neshledal.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2008
Michaela Židlická
předseda senátu