ECLI:CZ:US:2008:4.US.1098.08.2
sp. zn. IV. ÚS 1098/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky KONTRAKT S, s. r. o. , se sídlem Brno, Bezručova 4, zastoupené Mgr. Alešem Dvorským, advokátem advokátní kanceláře v Brně, Cihlářská 19, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2008, č. j. 32 Cdo 233/2008-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložené přílohy a spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 36 Cm 259/2006 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. května 2007, č. j. 36 Cm 259/2006-20, odmítl odpor stěžovatelky podaný proti platebnímu rozkazu téhož soudu ze dne 23. března 2007, č. j. 36 Cm 259/2006-13, kterým bylo uloženo stěžovatelce zaplatit žalobci Technické služby města Jičín (dále jen "žalobce") částku 172.630,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 44.160,- Kč. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podala stěžovatelka odvolání, k němuž Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. srpna 2007, č. j. 2 Cmo 274/2007-26, odvoláním napadené usnesení potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. února 2008, č. j. 32 Cdo 233/2008-45, odmítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na náhradě nákladu dovolacího řízení částku 12.257,- Kč.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že v záhlaví citovaným rozhodnutím, stejně jako předchozími rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jí bylo znemožněno jednat před soudem postupem stanoveným zákonem (čl. 36 a 11 Listiny základních práv a svobod), a tím byla zkrácena na svých právech. Současně mělo dojít k odmítnutí práva stěžovatelky na samotný přístup k soudům a tím i práva na soudní ochranu, neboť podle tvrzení stěžovatelky nelze připustit stav, který by vzbuzoval pochybnosti o řádném doručení písemnosti.
Ústavní soud, vázán petitem stížnosti, nikoli jeho odůvodněním, zjišťuje, že stěžovatelka napadla projednávanou stížností pouze rozhodnutí dovolacího soudu, nikoli jemu předcházející rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud odmítnutím dovolání stěžovatelky neučinil nic jiného, než že správně aplikoval relevantní ustanovení občanského soudního řádu, takže jeho postupu nelze nic vytknout. Je vyloučeno, aby Ústavní soud svým případným kasačním výrokem vztahujícím se k usnesení Nejvyššího soudu tomuto přikazoval, aby nerespektoval kogentní ustanovení občanského soudního řádu, neboť takový postup by byl protiústavní (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka napadá též usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2007, č. j. 36 Cm 259/2006-20 (dále jen "usnesení Krajského soudu v Brně"), a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. srpna 2007, č. j. 2 Cmo 274/2007-26 (dále jen "usnesení Vrchního soudu v Olomouci"). Ústavní soud, vzdor petitu stížnosti, pojedná pro úplnost i o těchto posledně citovaných rozhodnutích.
Pro posouzení ústavní stížnosti eventuelně směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně a usnesení Vrchního soudu v Olomouci by byl významný právě Ústavním soudem verifikovaný právní závěr dovolacího soudu o tom, že dovolání stěžovatelky bylo nepřípustné (neboť je nebylo možno podřadit pod žádné z ustanovení občanského soudního řádu, jež zakládají přípustnost dovolání), a to z hlediska posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti směřující proti těmto usnesením Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní způsob zachování šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti a míří především na tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu však platí jen v případě, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítl pro nepřípustnost z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud je odmítl z jiných důvodů, např. pro opožděnost, pro vady nebo jako případě stěžovatelky pro jeho zjevnou (zákonnou) nepřípustnost, je třeba mít za to, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu již uplynula (srov. i usnesení IV.ÚS 45/04, Sb. n. u., sv. 33, str. 523, usnesení III.ÚS 10/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, podání mimořádných opravných prostředků nelze vnímat jako automatický filtr, kterým stěžovatel musí před podáním ústavní stížnosti nutně a vždy projít. Diferenciačním kritériem při posouzení jejich čerpání je spíše skutečnost, zda podání příslušného prostředku je v procesní dispozici stěžovatele a zda jeho podáním dochází k zahájení příslušného právního řízení, ve kterém stěžovatel může účelně hájit svá ústavně zaručená práva (srov. Filip J., Holländer P., Šimíček V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2007, str. 504 a násl.).
V projednávaném případě stěžovatelka pochybila, pokud proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podala ex lege nepřípustné dovolání, nota bene v situaci, kdy byla o jeho nepřípustnosti Vrchním soudem v Olomouci výslovně poučena. Nešlo totiž o tzv. nenárokové dovolání, o kterém by dovolací soud mohl o předestřené přípustnosti jakkoliv usuzovat, a proto bylo třeba lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně počítat ode dne doručení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tj. ode dne 28. srpna 2007. Byla-li ústavní stížnosti podána až dne 2. května 2008, stalo se tak evidentně po lhůtě stanovené k jejímu podání a Ústavnímu soudu by nezbylo než ji v této části jako opožděně podanou též odmítnout. Ústavní soud připomíná obecně platnou zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), která vyžaduje přirozeně od účastníků řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu ve vztahu k v záhlaví citovanému rozhodnutí žádné pochybení rozhodujícího soudu, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu