ECLI:CZ:US:2008:4.US.117.08.1
sp. zn. IV. ÚS 117/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lesy České republiky, s. p., IČ: 42196451, se sídlem Přemyslova 1106, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Blahoslavem Jindřichovským, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Nad Sokolovnou 228, Nasavrky, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2007 č. j. 28 Co 162/2007-286 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007 č. j. 28 Cdo 2930/2007-319, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. ledna 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem, konkrétně práva hospodařit s majetkem státu včetně povinnosti vlastnictví státu chránit a práva na spravedlivý proces a na ochranu práv nestrannými soudy.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 9 C 93/2005 se podává, že M. L. (dále jen "žalobce") se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Příbrami dne 18. července 2005 domáhal po žalovaných, a to stěžovateli a Pozemkovém fondu České republiky, určení vlastnictví k nemovitostem v žalobě uvedeným a zrušení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Příbram, ze dne 16. května 2005 č. j. 474/91, 6138/92 R V 38/2005, kterým byl zamítnut návrh na vydání nemovitostí uplatněný žalobcem podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 19. prosince 2006 č. j. 9 C 93/2005-242 žalobě částečně vyhověl a výrokem I. určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí v katastrálním území Chramosty, Pořešice, Kamenice u Nedrahovic a Skrýšov u Svatého Jana, výrokem II. zamítl žalobu na uložení povinnosti k vydání předmětných nemovitostí žalobci a výrokem III. zrušil napadené rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Příbram a nahradil ho tímto rozsudkem. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to do výroku I. a III. podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. dubna 2007 č. j. 28 Co 162/2007-286 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil. Na základě stěžovatelem podaného dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. října 2007 č. j. 28 Cdo 2930/2007-319 dovolání pro nepřípustnost odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že tatáž problematika byla již mezi stejnými účastníky Nejvyšším soudem řešena, a to rozsudkem ze dne 16. března 2006 č. j. 28 Cdo 1706/2005-293 v souladu s dnes již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Porušení namítaných práv stěžovatel spatřuje v tom, že původní vlastník, a tím ani jeho právní nástupce, nesplňují k důvodnosti restitučního nároku subjektivní podmínky v jejich komplexu. Stěžovatel tvrdí, že ke konfiskaci majetku rodu L. došlo na základě Dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., jejich účinnost nastala "ex lege et ex tunc" vůči všem osobám, proti nimž byla určena. Nikdo z možných dědiců tak v době mezi 23. červnem 1945 a 24. únorem 1948 neučinil žádný úkon, který by vyžadoval vydání individuálního správního aktu, tedy konfiskační vyhlášky, a pak nebylo stěžovateli vyvráceno, že ke konfiskaci podle platného a účinného zákona právem došlo. Podle názoru stěžovatele nebylo v daném případě dosaženo časové období pro restituce vymezené zákonem o půdě, tj. od 25. února 1948, když k odnětí vlastnických práv došlo dnem 23. června 1945.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly ve věci rozhodující soudy. Opakuje námitky, které uplatnil v předchozím soudním řízení a argumentuje shodně jako v dalších ústavních stížnostech vedených Ústavním soudem kupř. pod sp. zn. I. ÚS 1086/08 a sp. zn. IV. ÚS 2198/08 (in http://nalus.usoud.cz), lišících se pouze předmětem ležící pozůstalosti. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou a posléze podaným odvoláním i dovoláním stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy. Ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 1086/08 a sp. zn. IV. ÚS 2198/08 byly Ústavním soudem odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost dne 10. listopadu 2008 a dne 13. listopadu 2008. Ústavní soud nemá důvodu se ani v posuzovaném případě odchýlit od závěrů v odůvodnění citovaných rozhodnutí uvedených, přičemž na podrobná odůvodnění těchto rozhodnutí toliko odkazuje.
Článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") stejně jako hlava pátá Listiny základních práv a svobod konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že ve věci rozhodující soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v této souvislosti současně odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999).
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu