ECLI:CZ:US:2008:4.US.1176.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1176/08
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl dne 21. května 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti O. K., zastoupeného JUDr. Romanem Heisem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Brně, Jiráskova 41, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008 čj. 29 Odo 188/2006-713 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2005 čj. 2 Ko 27/2004-597 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným osobně dne 12. 5. 2008 se O. K. (dále též "stěžovatel" případně "úpadce") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu na zrušení konkursu.
II.
Z napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 14. 9. 2000 byl na majetek úpadce prohlášen konkurs.
Dne 30. 7. 2003 Krajský soud v Brně zamítl úpadcův návrh na zrušení konkursu na jeho majetek.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání úpadce potvrdil dne 24. 8. 2005 usnesení soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podal úpadce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., namítaje, že napadené usnesení je v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud dne 28. 2. 2008 dovolání odmítl jako nepřípustné.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že Vrchní soud v Olomouci jeho věc posoudil v rozporu s hmotným právem, neboť v době prohlášení konkursu nebyly splněny podmínky pro jeho prohlášení, čímž porušil jeho ústavně zaručená práva. Poukázal na znění článku 1 odst. 3, článku 4 odst. 1 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a uvedl, že pochybení Nejvyššího soudu spatřuje v tom, že tento soud pochybení Vrchního soudu v Olomouci nenapravil. Prohlášením konkursu, ač nebyly splněny stanovené podmínky, byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny, neboť nebyl dodržen zákonem stanovený postup pro uplatnění práva.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý procese obecnými soudy tím, že návrh na zrušení konkursu na jeho majetek posoudily v rozporu se zákonem.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není jeho úkolem, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Listině (případně jiných pramenech základních práv a svobod). Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř., §2 odst. 6 tr. ř.), vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy České republiky, jak se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo, nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [nález III.ÚS 23/93, Sb. n. u., sv.1, str. 41 (45-46)]. Ústavní soud tedy není povolán k tomu, aby přehodnocoval správnost právních závěrů obecných soudů týkajících se podmínek pro prohlášení konkursu.
Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, postupovaly podle přesvědčení Ústavního soudu v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu; řízení vedoucí k zamítnutí návrhu stěžovatele lze in globo označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a protože Ústavní soud nemá k důvodům, jež soudy k jejich vydání vedly, žádné výhrady, může na ně odkázat.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
Brně dne 21. května 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu