ECLI:CZ:US:2008:4.US.1234.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1234/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou ve věci navrhovatele D. H., právně zastoupeného advokátem Mgr. Janem Křivánkem, Sady 5. května 46, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. 1 T 157/2004 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. 7 To 77/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 5. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ust. §75 odst. 1 zákona, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) - s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1, věta za středníkem, §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
II.
Z poučení o opravných prostředcích napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni je zřejmé, že proti němu lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Z šetření provedeného Ústavním soudem vyplynulo, že stěžovateli D. H. byl rozsudek krajského soudu doručen 20. 3. 2008 a dovolání bylo doručeno k Nejvyššímu soudu dne 2. 5. 2008; je tedy zřejmé, že stěžovatel v záhlaví citované rozsudky napadá nejen u Ústavního soudu, ale též u Nejvyššího soudu. Dochází zde tedy k tzv. souběhu dovolání a ústavní stížnosti.
Z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že tedy navrhovatelé jsou povinni vyčerpat oba druhy prostředků, s výjimkou obnovy řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu §75 odst. 1 věta za středníkem cit. zákona. Podal-li stěžovatel ve své věci též dovolání, je zřejmé, že dle jeho náhledu nebylo řízení v soustavě obecných soudů definitivně ukončeno. Za takových okolností však nelze dohledat prostor pro aktuální řízení před Ústavním soudem, neboť institut ústavní stížnosti je založen na principu subsidiarity.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatel ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhověno či nikoliv. V případě, že by návrhu na zrušení rozsudku nevyhověl Nejvyšší soud, bude mít stěžovatel i nadále otevřenu cestu k podání ústavní stížnosti. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné. K výše uvedenému srovnej též např. usnesení III. ÚS 101/95, Sb.n.u., sv. 4, str. 351, příp. dosud nepublikované usnesení IV. ÚS 178/06.
Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není.
Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. října 2008
Michaela Židlická
soudce zpravodaj