ECLI:CZ:US:2008:4.US.1373.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1373/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti MUDr. M. V., zastoupeného JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem Advokátní kanceláře v Brně, Lidická 57, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 9. 2005, č. j. 26 C 147/2004-67 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 1. 2007 sp. zn. 12 Co 1156/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti a jak plyne z napadených rozhodnutí obecných soudů stěžovatel je lékařem v oboru ORL v Mladé Boleslavi, kde provozuje nestátní zdravotnické zařízení. Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci se stěžovatel domáhal po České lékařské komoře (dále jen „ČLK“) zaplacení částky 2.010,- Kč a nákladů řízení. Žalobu odůvodnil tím, že jako lékař je s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů, povinně členem ČLK a v souladu s ustanovením §9 odst. 2 písm. c) uvedeného zákona je povinen platit ČLK členské příspěvky. Výše členských příspěvků byla pro rok 2003 zvýšena na XIV. sjezdu ČLK dne 3. 11. 2002 v příloze č. 1 usnesení pro soukromé lékaře na výši 2.010,- Kč. Stěžovatel tuto částku v roce 2003 ČLK uhradil, ale má za to, že uvedená částka byla uhrazena bez právního důvodu, protože stavovský předpis č. 7, na jehož základě platbu provedl, konkrétně pak jeho novelizované ustanovení o výši členských příspěvků je nezákonné, neboť bylo přijato neusnášeníschopným sjezdem delegátů ČLK dne 3. 11. 2002 usnesením, jež je proto jako takové usnesením nicotným. Podle §2 odst. 4 Jednacího řádu ČLK je orgán ČLK usnášeníschopný, jestliže je přítomna nadpoloviční většina jeho členů. Na XIV. sjezdu delegátů však nebyla přítomna nadpoloviční většina jeho členů, resp. se ho jako delegáti účastnily osoby, které nebyly platně zvoleny okresními sdruženími, což bylo zapříčiněno tím, že některým jeho delegátům již uplynulo funkční období, přičemž zasedání okresních sdružení se pravidelně účastní malý počet členů, a proto tato nejsou k volbě delegáta usnášeníschopná. Usnesení sjezdu delegátů ČLK tak nebylo přijato zákonným způsobem, je tedy podle názoru stěžovatele nezákonné, nicotné a předmětnou částku členských příspěvků tak ČLK nabyla bez právního důvodu. Je proto povinna toto bezdůvodné obohacení stěžovateli vydat. Podanou žalobu však Okresní soud v Olomouci zamítl rozsudkem č. j. 26 C 147/2004-67 ze dne 26. 9. 2005, který následně Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ke stěžovatelem podanému odvolání potvrdil rozsudkem sp. zn. 12 Co 1156/2005 ze dne 29. 1. 2007.
3. Stěžovatel spatřuje pochybení obecných soudů zejména v tom, že se otázkou bezdůvodného obohacení vůbec nezabývaly. Soud prvního stupně vyšel z přesvědčení, že není v jeho pravomoci jako předběžnou otázku v řízení přezkoumat zákonnost stavovského předpisu (usnesení sjezdu delegátů ČLK), neboť tento je správním rozhodnutím a svědčí mu proto presumpce správnosti. Ze strany obecných soudů šlo podle názoru stěžovatele pouze o účelové hodnocení, které mělo umožnit, aby se tyto vyhnuly přezkumu zákonnosti stavovského předpisu ČLK. Stavovský předpis je však právním předpisem ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy a soud tak byl oprávněn a povinen rozhodnout o jeho zákonnosti. V rozhodování obecných soudů, které nedostály své povinnosti zákonem stanoveným způsobem rozhodnout o podaném návrhu, stěžovatel spatřuje porušení principu denegatio iustitiae, tedy odmítnutí spravedlnosti jako modelový příklad porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Mimo věcné nesprávnosti a denegationis iustitiae spočívá podle stěžovatelova názoru protiústavnost napadených rozhodnutí i v nedostatečném odůvodnění. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a stěžovateli zároveň přiznal náhradu nákladů řízení.
II.
4. Meritum ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy neposkytly ochranu jeho právům, když se nezabývaly nezákonností stavovského předpisu ČLK, který byl podle názoru stěžovatele přijat neusnášeníschopným sjezdem delegátů ČLK a nemohl tedy platně stanovit zvýšení povinných členských příspěvků pro členy ČLK pro rok 2003.
5. Česká lékařská komora je samosprávnou profesní (stavovskou) organizací sdružující všechny lékaře zapsané v seznamu vedeném ČLK. Je orgánem moci výkonné, t. j. vykonává veřejnou správu v oblasti výkonu lékařských povolání s mocenskými pravomocemi vůči svým členům. Jde o právnickou osobu, veřejnoprávní korporaci organizovanou na principu povinného členství, profesní stav, který je spravován formou profesní samosprávy, jak dovodil Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/06 (www.usoud.cz). V rámci profesní samosprávy jsou přijímány rovněž stavovské předpisy, které splňují veškeré charakteristické prvky normativních právních aktů jako pramenů práva. Autonomní normotvorná pravomoc, závazná pro členy komory, tak představuje konstitutivní prvek veřejné moci svěřené veřejnoprávní korporaci.
6. Stěžovatel se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 2.010,- Kč, kterou uhradil bez právního důvodu, neboť zvýšení členských příspěvků pro rok 2003 bylo podle jeho názoru přijato dne 3. 11. 2002 neusnášeníschopným XIV. sjezdem delegátů ČLK. Námitku zpochybňující stanovení výše členských příspěvků stěžovatel nevznáší proti dřívějšímu rozhodnutí o výši členských příspěvků, které pro rok 2002 stanovilo výši členských příspěvků na 1920,- Kč. Stěžovatel tak napadá pouze novelizované ustanovení o výši členských příspěvků přijaté XIV. sjezdem delegátů ČLK, jímž tak byly členské příspěvky pro rok 2003 zvýšeny o 90,- Kč oproti předchozímu roku 2002. Namítané bezdůvodné obohacení ČLK z důvodu stěžovatelova plnění bez právního důvodu se tak vztahuje k předmětnému zvýšení členských příspěvků pro rok 2003 o 90,- Kč.
7. Před tím, než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny všechny materiální a formální podmínky jejího projednání.
8. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2.000 Kč (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 34, usnesení č. 43, str. 421). V případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.
9. Ústavní soud neshledal důvod se od těchto svých závěrů odchylovat ani v nyní posuzované věci a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu