ECLI:CZ:US:2008:4.US.1414.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1414/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Mgr. M. M., zastoupeného JUDr. Přemyslem Kubíčkem, advokátem, AK se sídlem v Českých Budějovicích, Kasárenská 4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008 čj. 5 As 8/2008-40, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2007 čj. 10 Ca 144/2007-20 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 10. 2007 čj. 10 Ca 144/2007-13 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným elektronicky bez zaručeného podpisu dne 9. 6. 2008, doplněným včas k poštovní přepravě předaným originálem, se Mgr. M. M. (dále jen "stěžovatel" případně "žalobce") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená procesní rozhodnutí obecných soudů vydaná ve správním soudnictví.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích 10 Ca 144/2007 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") dne 29. 8. 2007 se žalobce spolu se žalobkyní domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 1. 6. 2007, ve znění opravného rozhodnutí ze dne 7. 6. 2007, kterým bylo částečně změněno rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném povolení změny rozestavěné stavby v k. ú. Hrdějovice.
Dne 3. 9. 2007 soudní doručovatel doručil právnímu zástupci žalobců výzvu krajského soudu k úhradě soudního poplatku za žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve lhůtě 3 dnů, s poučením o následcích jejímu nevyhovění.
Dne 1. 10. 2007 krajský soud řízení o správní žalobě zastavil s odůvodněním, že přes předchozí výzvu a poučení žalobci soudní poplatek ve lhůtě stanovené soudem ani do doby rozhodování nezaplatili. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 3. 10. 2007.
Dne 15. 10. 2007 bylo krajskému soudu doručeno podání nesprávně označené jako "Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu - odvolání do usnesení o zastavení řízení", s vylepenými kolkovými známkami v hodnotě 4 000,- Kč. V podání žalobci mj. poukázali na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2000 IV. ÚS 238/99 (Sb. n. u., sv. 17, str. 83) a ze dne 11. 6. 2002 II. ÚS 118/02 (Sb. n. u., sv. 26, str. 231), dle nichž výzva k zaplacení soudního poplatku má být doručena nejen právním zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi. Uvedené podání krajský soud posoudil jako kasační stížnost proti svému usnesení ze dne 1. 10. 2007 o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku a výzvou ze dne 16. 10. 2007 doručenou dne 30. 10. 2007 vyzval právního zástupce žalobců k doplacení soudního poplatku za kasační stížnost ve lhůtě 3 dnů.
Dne 4. 12. 2007 krajský soud řízení o kasační stížnosti zastavil s odůvodněním, že přes předchozí výzvu a poučení žalobci soudní poplatek za kasační stížnost ve lhůtě stanovené soudem ani do doby rozhodování nezaplatili, resp. nedoplatili. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 12. 2007.
Dne 19. 3. 2008 Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobců proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 12. 2007 odmítl jako opožděně podanou.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími byl porušen článek 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to z důvodu porušení zásady spravedlivého procesu a "pro nerespektování závazného právního názoru Ústavního soudu". Popsal dosavadní průběh řízení a namítl, že obecné soudy obou stupňů v rozporu s nálezy Ústavního soudu nezaslaly výzvu k zaplacení soudního poplatku ani jednomu z žalobců.
Stěžovatel dále poukázal na nález Ústavního soudu I. ÚS 43/07 (ve Sb. n. u. dosud nepublikovaný; dostupný ve volně přístupné databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS na adrese http://nalus.usoud.cz) a tvrdil, že požadoval-li krajský soud zaplacení soudního poplatku po každém z žalobců, postupoval v rozporu s tímto nálezem.
Stěžovatel byl toho názoru, že krajský soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2005 3 As 49/2003-140 kasační stížnost "... nepředal kasačnímu soudu, a požadoval další doplatek soudního poplatku ve výši 2 000,- Kč s odůvodněním, že poplatek musí platit oba účastníci", čímž "... znemožnil ... Nejvyššímu správnímu soudu vydat usnesení, kterým nebylo stěžovateli vyhověno."
Stěžovatel dále tvrdil, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 4. 12. 2007 posoudil nesprávně jako opožděně podanou, neboť "Pokud se ... na doručence ocitlo datum 17. 12. 2007, jednalo se o omyl doručovacího orgánu." Toho dne byl totiž právní zástupce žalobců v pracovní neschopnosti potvrzené lékařem.
Správním soudům také vytkl, že jeho právnímu zástupci bylo doručováno nesprávně na adresu pobočky v Českých Budějovicích, ačkoliv měl sídlo v Praze.
IV.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pro danou věc je rozhodná skutečnost, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti jeho usnesení o zastavení řízení o kasační stížnosti odmítl jako opožděně podanou.
Při zasílání výzvy k zaplacení soudního poplatku zástupci žalobců postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, protože zaplacení soudního poplatku není úkonem, který musí zastoupený účastník vykonat sám. V souladu s §33 odst. 8 s. ř. s. je pak povinností každého ze žalobců zaplatit soudní poplatek, protože každý ze žalobců jedná sám za sebe a s účinky jen pro svou osobu.
Ve věcech soudních poplatků za řízení o kasační stížnosti je dána věcná příslušnost krajského soudu, což vyplývá z §3 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"). Jestliže tedy žalobci poplatek za kasační stížnost nezaplatili, bylo na krajském soudu, aby rozhodl o zastavení řízení o kasační stížnosti. Takový zákonem stanovený postup bránil krajskému soudu, aby kasační stížnost předložil Nejvyššímu správnímu soudu, jak bylo ústavní stížností požadováno.
Z doručenky dokládající doručení usnesení o zastavení řízení o kasační stížnosti jednoznačně plyne, že zástupce žalobců osobně převzal tuto písemnost dne 17. 12. 2007. Doručenka je opatřena jeho podpisem. Dokladem o pracovní neschopnosti zástupce žalobců není vyvráceno, že písemnost převzal dne 17. 12. 2007.
Závěrem vyjádřil přesvědčení, že rozhodováním krajského soudu nebylo zasaženo do práva žalobců na spravedlivý proces a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
V.
Podané vyjádření nevzneslo do projednávané věci nic, co by mohlo jakkoliv ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, pročež nebylo potřebné zasílat je stěžovateli k případné replice.
VI.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.
Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v tvrzení, že postupem obecných soudů byla stěžovateli odepřena možnost domáhat se základního práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy nezávislým a nestranným soudem dle článku 36 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jinak řečeno, mělo být porušeno jeho základní právo na přístup k soudu. V rovině zákonné lze konstatovat, že stěžovatel nesouhlasil s posouzením podmínek projednatelnosti správní žaloby a kasační stížnosti správními soudy z hlediska splnění podmínky zaplacení soudního poplatku, resp. včasnosti podání.
Obecné principy
Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem (Ústavní soud nevyjímaje) zakotvené v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl., publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, dostupný též na www stránkách Ministerstva spravedlnosti - kanceláře vládního zmocněnce na adrese http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=390). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat jak zákonem stanovenou povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek, tak i povinnost podat návrh v zákonem stanovené lhůtě.
Žalobce ve správním soudnictví je povinen současně s podáním správní žaloby, resp. kasační stížnosti, zaplatit soudní poplatek. Následky nezaplacení soudního poplatku v zákonem případně soudem stanovené lhůtě jsou uvedeny v ustanovení §9 zákona o soudních poplatcích; z něho mj. plyne, že nebyl-li poplatek splatný podáním návrhu zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví; nejzazším dnem k zaplacení soudního poplatku ve věcech správního soudnictví je den, kdy usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nabylo právní moci.
V této souvislosti nutno poukázat na nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 2/07 (ve Sb. n. u. dosud neuveřejněn; dostupný ve volně přístupné databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS na adrese http://nalus.usoud.cz), zamítající ústavní stížnost mj. proti rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005 čj. 3 As 55/2004-52. Z uvedeného nálezu plyne, že v důsledku nové právní úpravy systému správního soudnictví od 1. ledna 2003, představované mj. zákonem č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním, a na něj navazujících změn zákona o soudních poplatcích, se stal obsolentním právní názor, dle něhož výzvu k zaplacení soudního poplatku ve správním soudnictví bylo třeba doručit účastníku i jeho zástupci, obsažený ve výše uvedených nálezech IV. ÚS 238/99 a II. ÚS 118/02 (resp. dalších rozhodnutích citovaných v odstavci 15. nálezu Pl. ÚS 2/07). Placení soudního poplatku ve správním soudnictví bylo proto od zavedení nového systému správního soudnictví třeba považovat za úkon, který nemusel účastník vykonat osobně, což rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dal zřetelně najevo svým výše uvedeným rozsudkem ze dne 22. 7. 2005.
Z nálezu Pl. ÚS 2/07 dále plyne (srov. odst. 22. a násl. cit. nálezu), že za určitých okolností se může jevit soudem stanovená lhůta k zaplacení soudního poplatku protiústavní, je-li nepřiměřená. Každý případ soudem stanovené lhůty k zaplacení soudního poplatku proto vyžaduje individuální posouzení.
K řízení o správní žalobě
Ústavní soud konstatuje, že v řízení o správní žalobě byl dne 3. 9. 2007 právní zástupce žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 3 dnů. Následné usnesení ze dne 1. 10. 2007 o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nabylo právní moci dne 3. 10. 2007. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, tak měl pro úhradu soudního poplatku k dispozici 30 dní. Pokud tohoto zjevně dostatečného časového prostoru nevyužil, nelze zákonný a předvídatelný důsledek z toho plynoucí, tj. zastavení řízení o správní žalobě, přičítat správnímu soudu.
Z hlediska procesního ve vztahu k řízení před Ústavním soudem stěžovatel navíc nesplnil podmínku vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stanovenou v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť - jak je uvedeno níže - nepodal řádně proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku kasační stížnost. V tomto rozsahu je nutno ústavní stížnost kvalifikovat jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva.
K řízení o kasačních stížnostech
V řízení o první kasační stížnosti stěžovatel postupoval obdobně jako v řízení o správní žalobě. Dne 30. 10. 2007 byl právní zástupce žalobce vyzván k doplacení soudního poplatku za kasační stížnost (ve výzvě nesprávně uvedeno "za podanou žalobu") ve lhůtě 3 dnů. Následné usnesení ze dne 4. 12. 2007 o zastavení řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení soudního poplatku nabylo právní moci dne 17. 12. 2007. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, tak měl pro úhradu soudního poplatku k dispozici 48 dní. I zde platí, že pokud tohoto zjevně dostatečného časového prostoru nevyužil, nelze zákonný a předvídatelný důsledek z toho plynoucí, tj. zastavení řízení o kasační stížnosti, přičítat správnímu soudu.
Ani ve vztahu k tomuto usnesení krajského soudu stěžovatel nesplnil podmínku vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stanovenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť - jak je uvedeno níže - nepodal proti usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku kasační stížnost včas, což je v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008 dostatečně a jasně odůvodněno. V tomto rozsahu je proto nutno ústavní stížnost rovněž kvalifikovat jako nepřípustnou.
Pokud jde o usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2008 o odmítnutí kasační stížnosti pro opožděnost, Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak porušení práva na spravedlivý proces, resp. na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Důvody, pro které Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl, jsou přehledně a zcela srozumitelně v napadeném rozhodnutí vyloženy; Ústavní soud, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, na ně - po ověření, že odpovídají i obsahu spisu - zcela odkazuje. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se správným závěrem obecného soudu neschopnou věc posunout do roviny ústavněprávní. Z uvedeného vyplývá, že v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. července 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu