ECLI:CZ:US:2008:4.US.1458.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1458/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky M. B. - Š., právně zastoupena Mgr. Ing. Jaroslavou Sodomkovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Jindřišská 20, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. července 2004 čj. 14C 119/1999-160, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2005 čj. 64 Co 465/2004-199, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2007 čj. 25 Cdo 3169/2005-221, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13. 6. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost doplněná podáním ze dne 16. 6. 2008 a 11. 9. 2008 tak, aby splňovala nároky na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozsudků, protože podle jejího názoru bylo porušeno v soudních řízeních, ze kterých tyto rozsudky vzešly, její základní subjektivní právo na spravedlivý proces, které jí garantuje čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Došlo také podle jejího názoru k porušení principu vázanosti soudu zákonem ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Na obecné soudy (konkrétně na shora jmenovaný obvodní soud) se stěžovatelka obrátila žalobou v roce 1997 s tím, že žádala peněžité odškodnění a provedení oprav na její nemovitosti, kterou měly poškodit nešetrně prováděné stavební práce na sousední nemovitosti, jež byly navíc prováděny bez stavebního povolení. Obvodní soud, rozhodující jako soud prvního skupině, však nárokům stěžovatelky nevyhověl a žalobu zamítl, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, k ústavní stížnosti přiložená rozhodnutí obecných soudů a pro lepší posouzení případu si vyžádal i příslušný soudní spis - sp. zn. 14 C 119/1999 Obvodního soudu pro Prahu 6, vedený ve věci. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Již v úvodu Ústavní soud konstatuje, že si je vědom toho, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Ústavní soud se v zásadě rovněž nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Přesto však z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, takřka doslova opakují argumenty, kterými se zabývaly již obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly; stěžovatelka bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace pouze polemizuje v návrhu se závěry obecných soudů.
Ústavní soud nepovažuje proto za nutné opakovat to, co správně konstatovaly už obecné soudy, bude se proto zabývat jen některými námitkami uvedenými v ústavní stížnosti.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti na několika místech opakuje myšlenkovou konstrukci, která je založena na tom, že stavebník stavějící v rozporu nebo dokonce bez stavebního povolení naplňuje jaksi automaticky předpoklady odpovědnosti podle ustanovení §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ"). K tomu je zapotřebí zaprvé dodat, že v tomto konkrétním případě stavebník sice stavěl bez stavebního povolení, ale pouze v mezidobí, než bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky. Lze tedy souhlasit s argumentací, se kterou se obecné soudy ztotožnily, že se sice tímto jednáním stavebník vystavil sankcím plynoucím ze správněprávní odpovědnosti, nicméně tato skutečnost nestačí sama o sobě k tomu, aby byly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu v občanském právu, které jsou podle ustálené doktríny tyto: 1) porušení právní povinnosti (protiprávní úkon) nebo zákonem kvalifikovaná událost, 2) škoda, 3) příčinná souvislost, 4) obvykle i zavinění (viz k tomu např. Fiala, J. a kol., Občanské právo, Praha: ASPI, a. s., 2006, s. 250.) V napadeném rozhodnutí obvodního soudu se přitom píše (č.l. 3), že obvodní soud nemá za prokázané to, kdy ke škodám došlo a v důsledku čeho ke škodám došlo. Soud přitom ve stejném rozsudku uvádí (č.l. 4), že stěžovatelku poučil výslovně o tom, že musí navrhnout důkazy ohledně příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a škodou, jakož i důkazy ohledně doby vzniku škody. Tyto nutné podmínky potřebné pro vznik odpovědnosti přitom nebyly prokázány ani před soudem odvolacím (č.l. 3 rozsudku odvolacího soudu). Stojí přitom za povšimnutí, že stěžovatelka se ve své stížnosti dostatečně nevypořádává s tvrzením soudu prvního stupně, že neprokázala existenci tvrzeného kamenného podloží a neprokázala, že škody byly způsobeny vibracemi. Toliko k tomu uvádí, že navrhovala soudu vyslechnout řadu svědků a předložila soudu listinné důkazy, které její tvrzení dokazují (resp. které by její tvrzení dokázaly). Soudy tyto svědky podle tvrzení stěžovatelky nevyslechly, resp. důkazy nezohlednily.
Ústavní soud však studiem příslušného soudního spisu zjistil, že soud prvního i druhého stupně zhodnotily řádně všechny jim poskytnuté důkazy (zejména oba znalecké posudky) a v rámci řízení proběhlo i místní šetření. Soudy také opakovaně předvolávaly svědky (zvláště soudní znalce), ti se však opakovaně k soudu nedostavovaly. Ze spisu je rovněž zřejmé, že existenci některých skutečností (například existenci zmiňovaného kamenného podloží) bylo nutno prokázat na základě empirických metod, proto se soudy apriorně nespokojily s výpověďmi svědků či znaleckými posudky, jež se této skutečnosti přímo nevěnovaly, pouze ji předpokládaly.
Co se týká další námitky stěžovatelky, kde stěžovatelka namítá nevyužití ustanovení §127 OZ soudem, pak k této námitce je žádoucí doplnit, že ochrany na základě tzv. "sousedských práv" se lze dovolávat tehdy, jde-li o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (tj. poměrům místním i druhovým). Přitom je ovšem rozhodující stav v době rozhodování soudu. Pokud tedy stavebník prováděl stavební práce a úpravy v období srpen 1997 až srpen 1998, musela by stěžovatelka (tehdy žalobkyně) namítat porušení svých sousedských práv v tomto období. Ze spisu i z napadených rozhodnutí je ale zřejmé, že stěžovatelka podala svoji první žalobu 30. 12. 1997, ovšem svoje požadavky konkretizovala teprve při ústním jednání konaném 19. 12. 2000, a to po opětovných výzvách soudu. V tomto okamžiku však již soudy ochrany sousedských práv ve prospěch stěžovatelky nemohly využít, neboť porušování sousedských práv obtěžováním nad míru přiměřenou poměrům nebylo aktuální. Ani v případě ostatních žalob soudy nemohly institutu sousedských práv využít, protože byly rovněž podány až v období, kdy k porušování sousedských práv nedocházelo.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu