ECLI:CZ:US:2008:4.US.1543.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1543/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky H. H., zastoupené JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Praha 7, Nad Štolou 18, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu čj. 21 Cdo 1521/2007 - 104 ze dne 3. 4. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 23. 6. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla podle jejího názoru porušena její základní subjektivní práva (svobody), jež jsou garantována čl. 90, čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka se u Krajského soudu v Praze domáhala žalobou pro zmatečnost - podanou v souladu s ustanovením §235 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") - zrušení usnesení téhož soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře, jímž okresní soud zastavil řízení pro osvobození od soudního poplatku za odvolací řízení. Usnesení krajského soudu zamítající žalobu pro zmatečnost bylo usnesením Vrchního soudu v Praze potvrzeno. Dovolání stěžovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze Nejvyšší soud odmítl s tím, že stěžovatelka napadá rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka podala právě projednávanou ústavní stížnost.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, takřka doslova opakují argumenty, kterými se zejména Nejvyšší soud již zabýval a s nimiž se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal. To platí zejména pro námitku, která se týká možnosti použití ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř., pro námitku nepodjatosti soudce i námitku, že soud jednal v nepřítomnosti právní zástupkyně stěžovatelky. Proto na toto odůvodnění Ústavní soud odkazuje. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zkrátka bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace pouze polemizuje se závěry Nejvyššího soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především uvádí (jak výše zmíněno), že se Nejvyšší soud neměl zabývat "nemožností žaloby pro zmatečnost z pohledu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř." (str. 1 ústavní stížnosti), ale měl se vyrovnat s argumentem, že se Vrchní soud v Praze měl zabývat použitelností ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. [v této souvislosti je třeba dodat, že jako důvod zmatečnosti v řízení před Vrchním soudem v Praze byly uváděny právě skutečnosti spadající pod ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., resp. pod ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. Nejvyšší soud se však touto otázkou zabývat nemohl, protože rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné, jsou pozitivně vymezena v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení §237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu se přitom aplikuje obdobně i v případě dovolání směřujícího proti usnesení o žalobě pro zmatečnost (§238a odst. 2 o.s.ř.). Už jen z rozhodnutí krajského a vrchního soudu, která předcházela napadenému usnesení Nejvyššího soudu, plyne, že v právě projednávané věci nemůže být aplikováno ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a písm. b). Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) může být, jako důvod připouštějící dovolání, použito jen tehdy, má-li napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní právní význam ve věci samé. Nejvyšší soud ve svém usnesení dle názoru Ústavního soudu dostatečně zdůvodnil, proč ani toto ustanovení nemůže být použito (srov. usnesení Nejvyššího soudu napadené touto ústavní stížností, č.l. 5 - odstavec prvý a č.l. 6 - odstavec poslední).
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu čj. 21 Cdo 1521/2007 - 104 ze dne 3. 4. 2008 nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatelky, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu