ECLI:CZ:US:2008:4.US.1558.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1558/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené JUDr. Jiřím Pavlíkem, advokátem advokátní kanceláře v Chlumci nad Cidlinou, Klicperovo náměstí 1/I, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 875/2007-173 ze dne 10. dubna 2008, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 287/2006-150 ze dne 2. října 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 14 C 87/2005-121 ze dne 22. března 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s odkazem na porušení jejího práva na rovnost účastníků řízení zaručeného v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 14 C 87/2005 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 14 C 87/2005-121 ze dne 22. března 2006 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") rozhodl tak, že stěžovatelka je povinna udělit žalobkyni R. Š. (dále jen "žalobkyně") souhlas s provedením výměny plynových rozvodů v domě č. p. 867 v ulici Karla IV. v Hradci Králové v rozsahu vyplývajícím z projektové dokumentace projektantky V. B., zpracované v lednu 2002, která je nedílnou součástí citovaného rozsudku. V části, kde se žalobkyně domáhala udělení souhlasu s podáním žádosti o stavební povolení Městu Hradec Králové za účelem výměny stávajících plynových rozvodů v domě č. p. 867 v ulici Karla IV. v Hradci Králové v rozsahu vyplývajícím z projektové dokumentace projektantky V. B., zpracované v lednu 2002, Okresní soud v Hradci Králové žalobu zamítl. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyni i stěžovatelce bylo uloženo zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 1.406,35 Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 21 Co 287/2006-150 ze dne 2. října 2006 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a stěžovatelce uložil nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení v částce 7.824,25 Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 875/2007-173 ze dne 10. dubna 2008 odmítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.737,- Kč.
Stěžovatelka ve své stížnosti nejprve rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a v dalším již velmi stručném odůvodnění uvádí, že před soudy bylo porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy porušena zásada spravedlivého procesu. Zároveň podle jejího tvrzení došlo k zásahu do práva zaručeného v čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy k porušení zásady rovnosti procesních subjektů a tím tedy k porušení procesní rovnosti účastníků před soudem spočívající v tom, že všichni účastníci mají právo tvrdit určité skutečnosti. Dále stěžovatelka uvádí, že zásady porušení spravedlivého procesu spatřuje zejména v tom, že důkazní řízení před oběma soudy bylo neúplné, nebyly vyčerpány všechny možné důkazy, které bylo možno ve sporu provést, když ve věci samé ve své podstatě proti sobě stojí znalecký posudek vyžádaný soudem a znalecký posudek opatřený stěžovatelkou, znalec Češka (který zpracoval posudek opatřený stěžovatelkou) své závěry v rámci výslechu potvrdil a jsou podpořeny i zprávou odborné firmy. Postoj žalobkyně má být svévolí a žalobkyně se má snažit stěžovatelku neustále poškozovat a deprimovat.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Stěžovatelka v převážné části své stížnosti pouze rekapituluje řízení před obecnými soudy, avšak v podstatě nevysvětluje, v čem by měla spočívat protiústavnost napadených rozhodnutí, resp. porušení práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků řízení. Shora uváděná tvrzení stěžovatelky považuje Ústavní soud za naprosto obecná a nedostatečná. Relevantní ústavněprávní argumentace tak v ústavní stížnosti chybí.
Je-li stěžovatelka toho názoru, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tyto soudy dospěly k jinému právnímu závěru než je právní závěr stěžovatelky a neuvádí-li relevantní skutečnosti, které by svědčily o porušení jejích ústavně zaručených základních práv, pak nezbývá, než její stížnost hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a zde ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu
Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími v souladu se zákonem, své rozhodnutí přehledně, srozumitelně a v naprosto dostačující míře odůvodnily, přičemž v jejich rozhodnutích nelze shledávat nic, co by naznačovalo jakoukoli libovůli. V řízení před obecnými soudy neshledal Ústavní soud nic, co by odporovalo zásadě rovnosti účastníků řízení a spravedlivému procesu, a to zejména z pohledu provedeného dokazování. S ohledem na právě uvedené skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky neshledává.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu