ECLI:CZ:US:2008:4.US.1570.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1570/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele JUDr. M. S., zastoupeného JUDr. Janou Brhlovou, advokátkou, se sídlem Karviná - Fryštát, K. Sliwky 125, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 2. 2007, č. j. 3 T 9/2006-555, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2007, č. j. 5 To 186/2007-607, proti usneseni Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 109/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. 6. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("dále jen zákon o Ústavním soudu"), kladené. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel byl citovaným rozsudkem okresního soudu shledán vinným pokusem trestného činu podvodu v souladu s ustanovením §8 odst. 1 k §250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."). Za to mu byl podle ustanovení §250 odst. 3 tr. z. jednak uložen trest odnětí svobody v délce trvání 2 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roků, jednak trest zákazu činnosti podle ustanovení §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. z. spočívající v zákazu výkonu advokacie na 4 roky. Dále mu byl tímto rozsudkem uložen peněžitý trest podle ustanovení §53 odst. 1 tr. z. ve výši 200.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil okresní soud podle ustanovení §54 odst. 3 tr. z. náhradní trest odnětí svobody v délce trvání 3 měsíce. Tento rozsudek okresního soudu byl k odvolání státního zástupce krajským soudem podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř.") v celém rozsahu zrušen. Jediným důvodem jeho zrušení přitom byla úprava právní věty rozsudku a upřesnění hodnoty vozidla Mercedes-Benz. Proto krajský soud rozhodl na základě stejného skutkového základu stejným způsobem o vině a trestu. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej na základě ustanovení §265i odst. 1 tr. ř. odmítl.
Citovanými rozhodnutími obecných soudů měla být podle názoru stěžovatele porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), která jsou mu garantována čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
Trestného činu pokusu podvodu se měl stěžovatel dopustit tím, že od svého klienta, jehož jako advokát právně zastupoval, převzal finanční hotovost pod záminkou, že jí použije - ač to ve skutečnosti nikdy neměl v úmyslu a tuto částku si hodlal od začátku ponechat - jako úplatek pro policejního komisaře konajícího prověřování a pro státního zástupce konajícího dozor nad přípravným řízením v trestní věci vedené u Policie ČR, čímž dosáhne v zájmu klienta pravomocného odložení věci. Za tuto svoji "službu" od klienta požadoval zakoupení vozidla značky Mercedes-Benz. K obohacení stěžovatele a ke způsobení škody klientovi nedošlo jen díky tomu, že předání finanční hotovosti, jež měla sloužit jako úplatek, již proběhlo z podnětu klienta za ingerence Policie ČR, kdy po předání této hotovosti byl stěžovatel zadržen. K zaplacení a předání vozidla potom vůbec nedošlo.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, takřka doslova opakují argumenty, kterými se obecné soudy již zabývaly a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádaly. To platí zejména pro námitky uvedené v ústavní stížnosti, které se týkají nesprávného hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. (viz např. 4. strana napadeného usnesení Nejvyššího soudu), neprokázání subjektivní stránky trestného činu - konkrétně zavinění, jakožto obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu (viz např. 5. strana napadeného usnesení Nejvyššího soudu), údajného odnětí svému zákonnému soudci (viz např. 5. strana napadeného usnesení Nejvyššího soudu), neprovedení navrhovaných důkazů (viz např. 5. strana napadeného usnesení Nejvyššího soudu), údajného zásahu Policie ČR do skutkového děje trestného činu (viz např. 6. strana napadeného usnesení Nejvyššího soudu), věrohodnosti klíčového svědka (viz např. 6. strana napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Proto na tato odůvodnění Ústavní soud odkazuje. Stěžovatel v ústavní stížnosti zkrátka bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace pouze polemizuje se závěry obecných soudů.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 2. 2007 č. j. 3 T 9/2006-555, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2007 č. j. 5 To 186/2007-607, ani napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2008 sp. zn. 7 Tdo 109/2008 nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. září 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu