ECLI:CZ:US:2008:4.US.1624.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1624/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, AK se sídlem Sadová 1585/7, 702 00 Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2008 sp. zn. 3 To 295/2008 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. února 2008 sp. zn. 5 T 251/2001 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti shora označeným soudním rozhodnutím, jimiž byla dle jeho názoru porušena základní práva, jež jsou mu garantována ustanovením čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v tom, že Okresní soud v Ostravě napadeným usnesením zamítl jeho žádost o započtení vazby v délce trvání 2 let, kterou vykonal v trestní věci sp. zn. 5 T 251/2001, do nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce trvání 7 let, jenž mu byl uložen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 26. 6. 2006 sp. zn. 1 T 2/2006.
Trestní řízení, v rámci něhož stěžovatel vykonal vazbu, bylo usnesením zastaveno. Okresní soud dospěl k závěru, že započítání vazby ve věci sp. zn. 5 T 251/2001 by bylo možné do trestů uložených stěžovateli Okresním soudem v Karviné z let 2000 a 2003, kde by přicházelo do úvahy ukládání souhrnného trestu, avšak jelikož v době zastavení trestního stíhání ve věci Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 5 T 251/2001 byly výše uvedené tresty vykonány, nebyl zápočet vazby možný. Stěžovatel považuje názor obou soudů, podle něhož vazba není započitatelná ani do předchozích odsouzení (z důvodu vykonání těchto trestů) ani do následujícího odsouzení, za nepřípustný; stvrzuje totiž fakt, že bylo zasaženo do jeho osobní svobody, a to bez pravomocného rozhodnutí, kterým by mu bylo vykonání takového trestu odnětí svobody soudem uloženo.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, která jejich vydání předcházela, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
II.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V projednávané věci se jednalo o interpretaci ustanovení §38 trestního zákona, které řeší problematiku započítávání vazby. Započítávání vazby a trestu uloženého pro týž skutek vyplývá ze zásady, že nikdo nemá být potrestán dvakrát pro totéž jednání (čl. 40 odst. 5 Listiny). Jde tedy o institut, jehož účelem je minimalizace zásahů veřejné moci do osobní svobody jednotlivce, a jako takový je třeba jej nahlížet.
Podle ustanovení §38 odst. 1 trestního zákona, vedlo-li se proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. I když je zcela nepochybné, že vazba ve smyslu ustanovení §67 a násl. trestního řádu není trestem, dochází jejím uvalením ke zbavení osobní svobody a k výraznému omezení dalších základních práv pachatele ještě před vynesením pravomocného odsuzujícího rozsudku. Pokud vazbě odpovídá druh uloženého trestu, je započítání obligatorní; zákon tedy v tomto případě vylučuje volnou úvahu soudu. Na výkon trestu odnětí svobody má proto fakticky vykonaná vazba zásadní vliv.
Z ustanovení §38 odst. 1 trestního zákona vyplývá, že započtení vazby do trestu není možné vždy, nýbrž pouze za určitých podmínek, jejichž hodnocení je především úkolem obecných soudů a nikoliv Ústavního soudu. V projednávané věci nebylo v řízení před obecnými soudy sporu, že povaha trestu uloženého v řízení sp. zn. 1 T 2/2006 (nepodmíněný trest odnětí svobody) by započtení vazby umožňovala; stěžovatel však napadal názor soudů, že započtení není možné, neboť v citovaných věcech nebyla splněna podmínka společného řízení a nebyly ani splněny podmínky pro uložení souhrnného nebo úhrnného trestu. V důsledku takového názoru nebyla stěžovatelova vazba do uloženého trestu započítána; do trestů uložených v roce 2000 a 2003 by sice dle názoru soudů započítána být mohla, avšak to je fakticky nemožné, neboť tresty byly již vykonány.
Interpretace citovaného ustanovení obecnými soudy je dle názoru Ústavního soudu ústavně konformní. Skutečnost, že je započtení umožněno pouze v tom případě, kdy dojde k odsouzení v témže řízení (či v případě, že se ukládá souhrnný či úhrnný trest), je logickým vyústěním toho, že započítání vazby je odrazem zásady zákazu dvojího trestání v téže věci. Obecné soudy přesvědčivě vyložily podmínky započtení a konstatovaly, proč v projednávané věci možné není.
Ústavní soud však z hlediska ochrany osobní svobody jednotlivce pokládá za nežádoucí situaci, kdy je v rámci trestního řízení vykonána vazba, trestní řízení je posléze zastaveno a vazbu přitom nelze započíst. I v takovém případě musí být újma způsobená vzetím do vazby určitým způsobem napravena.
Ústavní soud v tomto kontextu považuje za nutné zdůraznit, že k zastavení trestního stíhání v řízení sp. zn. 5 T 251/2001 došlo právě s ohledem na stěžovatelova odsouzení z let 2000 a 2003, do nichž by byla jinak vazba započitatelná. Obecný soud tak v této situaci šetřil práva stěžovatele tím, že přihlédl k jeho dřívějšímu potrestání a neuložil mu trest; tím bylo fakticky dosaženo stejného efektu, jako kdyby byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a vazba by do něj byla započtena.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu