ECLI:CZ:US:2008:4.US.1672.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1672/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. července 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou-Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 494/2006 ze dne 28. 11. 2006 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1653/2007 ze dne 23. dubna 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho vlastnického práva, zaručovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a připojených napadených rozhodnutí, byla tato vydána po té, co Ústavní soud nálezem ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 287/05 zrušil v dané věci již dříve vydané rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen žalobu stěžovatele zamítající rozsudek soudu I. stupně - Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 8 C 57/2002 ze dne 19. 2. 2003. Městský soud v Praze totiž jako soud odvolací tehdy potvrdil rozsudek soudu I. stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým - aniž před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým odlišným právním názorem a tak podle uvedeného nálezu Ústavního soudu vydal rozhodnutí překvapivé. V následujícím řízení pak Městský soud v Praze připustil změnu žaloby a ústavní stížností napadeným rozsudkem opět potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku ve věci samé ve znění, že se zamítá žaloba stěžovatele (vlastníka domu) s návrhem, aby byl nahrazen souhlas žalované (nájemnice) s tím, aby stěžovatel byl v předmětném bytě oprávněn provádět tam uvedené stavební úpravy. Na základě provedeného dokazování (v rámci něhož bylo mj. zjištěno, že stavebním úřadem nebyl vydán příkaz k provedení nezbytných úprav podle §87 odst. 1 stavebního zákona, jakož i to, že stavební úřad nákladné stavební úpravy bytu nejen nevyžaduje, ale naopak upřednostňuje současný stav) dospěl jmenovaný soud k závěru, že vysoký věk žalované nájemnice, její špatný zdravotní stav a zvláště sníženou pohyblivost lze pokládat za vážné důvody odepření souhlasu se stavebními úpravami ve smyslu ustanovení §695 věty druhé občanského zákoníku. Druhým ze shora označených rozhodnutí pak bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele, odvolávajícího se na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., směřující proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud v podrobném odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na svou judikaturu vysvětlil, proč přípustnost dovolání nedovodil. Odvolací soud podle něj vyložil aplikované ustanovení §695 občanského zákoníku v souladu s ustálenou judikaturou pokud dovodil, že se na posuzovaný případ nevztahuje ustanovení §695 věty třetí občanského zákoníku a že tak jde o nárok podle věty první a druhé uvedeného ustanovení a správně se proto zabýval otázkou vážnosti důvodů, pro něž žalovaná odepřela souhlas se zamýšlenými stavebními úpravami. V poměru k těmto důvodům pak dovodil, že rozhodnutí odvolacího soudu je i v tomto směru výrazem ustálené soudní praxe, přitom s důrazem na zjištěné okolnosti daného případu uvedl, že okolnosti, které osoba relativně nízkého věku s dobrým zdravotním stavem vnímá jako běžnou součást života a překonává ji bez potíží nebo jen s minimálními obtížemi, může osoba vyššího věku s podlomeným zdravím prožívat jako nepřekonatelné životní překážky a s poukazem na svůj rozsudek ze dne 9. 1. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1679/99 pak poukázal i na to, že v rámci úcty ke stáří je zapotřebí zachovávat alespoň minimální míru trpělivosti, pokory a tolerance. K dovolacím námitkám, že napadeným rozhodnutím soud žalované umožnil zasáhnout do vlastnických práv stěžovatele, opět odkázal na svou judikaturu (rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2695/2003 ze dne 23. 11. 2004 a sp. zn. 26 Cdo 2474/2004 ze dne 3. 8. 2005), v níž dovodil, že vlastnické právo bez dalšího nelze absolutizovat, jak se o to v dovolání pokoušel stěžovatel.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, obdobně jak to činil v předchozím řízení, oponuje závěrům obecných soudů, v jejichž postupu spatřuje zásah do svých vlastnických práv, zdůrazňuje, že předmětný byt je bytem administrativně rozděleným bez následného kolaudačního rozhodnutí a odepřením souhlasu se stavebními úpravami nutí tak obecné soudy majitele setrvávat v protiprávním stavu. Ke kolaudaci totiž nemůže dojít, zároveň však není možno dosáhnout stavebních úprav, aby k ní dojít mohlo. Napadenými rozsudky soudy zároveň omezují i dispoziční práva k té části majetku stěžovatele, který nemá žalovaná v užívání, avšak jehož užívání je s uvedeným souborem místností spojeno. Podle stěžovatele také lingvistickým výkladem ustanovení §695 občanského zákoníku lze dovodit, že prioritní je oprávnění pronajímatele provádět stavební úpravy v bytě a možnost odepření souhlasu nájemníka se zamýšlenými stavbami je až druhotná. S poukazem na předmět dalšího sporu účastníků řízení, týkajícího se administrativního rozdělení bytu, je podle něj nutno se vší pečlivostí vážit, zda vzájemná práva a povinnosti účastníků daného vztahu jsou v rovnováze. V podstatě z těchto důvodů, v ústavní stížnosti rozvedených, proto navrhl zrušení obou napadených rozhodnutí s tím, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů spojených s jednáním před Ústavním soudem ve výši 35.700,- Kč.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem obecných soudů v dané věci, se zhodnocením provedeného dokazování a jeho následným právním posouzením. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Přestože stěžovatel se v ústavní stížnosti práva na soudní ochranu výslovně nedovolává, zabýval se Ústavní soud napadenými rozhodnutími především z pohledu dodržení tohoto práva, neboť pouze v případě jeho porušení by bylo možno dovodit zásah do práva vlastnického, jež stěžovatel tvrdí. Po seznámení se s argumentací ústavní stížnosti i obsahem napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že porušení práv zaručovaných čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod nezjistil.
Otázku, zda je souhlas nájemce ve smyslu ustanovení §695 občanského zákoníku odepřen právem, posuzuje v případě sporu soud. Ten to také v dané věci, a to již v I. stupni, učinil. Učinil tak v řízení následujícím po zrušujícím nálezu Ústavního soudu v souladu s principy spravedlivého procesu, jehož porušení stěžovatel nyní ani netvrdí, i soud odvolací, a to na základě již dříve provedeného dokazování, proti němuž stěžovatel rovněž výhrady nevznáší, přičemž své rozhodnutí odvolací soud také náležitě zdůvodnil. Stejně konal i soud dovolací, který rovněž ve svém podrobně zdůvodněném rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů považuje dovolání stěžovatele za nepřípustné. Oba jmenované soudy ve svých rozhodnutích vycházely ze skutkových zjištění, která stěžovatel nijak nezpochybňuje, a přihlížely k daným v jejich rozsudcích popsaným okolnostem případu, tedy i k těm, které stěžovatel ve stížnosti zdůrazňuje ve svůj prospěch. Dostatečně podle Ústavního soudu vážily všechny okolnosti případu, včetně těch, které zdůrazňuje stěžovatel, a na základě toho zvažovaly i vzájemná práva a povinnosti jak stěžovatele jako vlastníka tak i žalované jako nájemkyně. Jejich zdůvodnění vážnosti důvodů pro odepření souhlasu žalované s provedením zamýšlených úprav bytu vysokým věkem a zdravotním stavem žalované pak rozhodně nelze hodnotit jako neproporčně zvýhodňující práva nájemkyně na úkor práv vlastnických a takto jako ústavně nekonformní. Naopak důvody závažnější povahy pro opodstatnění odepření souhlasu s prováděním stavebních úprav ve smyslu ustanovení §695 občanského zákoníku, než je vysoké stáří a nemoc, si lze představit jen stěží.
Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy v řádném procesu aplikovaly ustanovení §695 občanského zákoníku ústavně konformním způsobem a tudíž v důsledku jejich rozhodnutí nemohlo dojít k zásahu do vlastnického práva stěžovatele. Jeho ústavní stížnost proto byla podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohlo být vyhověno návrhu stěžovatele na úhradu jeho nákladů řízení vzniklých zastoupením advokátem (§62 odst. 4 a §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2008
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu