ECLI:CZ:US:2008:4.US.1696.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1696/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele A. T., zastoupeného JUDr. Jiřím Baudysem, advokátem, se sídlem Smetanova 17, Brno, proti usnesení Vrchního soudu Olomouc sp. zn. 1 To 28/2008 ze dne 16. 5. 2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu Brno sp. zn. 50 T 15/2007 ze dne 11. 1. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2008, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu Olomouc sp. zn. 1 To 28/2008 ze dne 16. 5. 2008 a souvisejícího usnesení Krajského soudu Brno sp. zn. 50 T 15/2007 ze dne 11. 1. 2008, s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a zákaz diskriminace a rovnost občanů, jež je dáno čl. 36 (resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod) a čl. 1 i 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K porušení uvedených základních práv mělo dojít podle stěžovatele tím, že jej Krajský soud Brno usnesením sp. zn. 50/2007 ze dne 11. 1. 2008 ponechal neoprávněně ve vazbě podle §67 písmena a) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř."). Proti citovanému usnesení podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce stížnost podle ustanovení §141 tr. ř. a násl., o které rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 16. 5. 2008 usnesením sp. zn. 1 To 28/2008 tak, že ji podle §141 a násl. citovaného zákona zamítl.
Toto usnesení stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností, která splňuje i všechny ostatní náležitosti na ni kladné zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, včetně požadavku povinného právního zastoupení. Již na tomto místě musí Ústavní soud konstatovat, že argumentace právního zástupce stěžovatele, alespoň co se ústavněprávního rozměru právě projednávané ústavní stížnosti týká, je méně propracovaná, je vystavěna zejména na argumentech z oblasti jednoduchého práva, především trestního práva hmotného a procesního. Stěžovatel jednak tvrdí, že u něho neexistuje žádný důvod vazby, tak jak je vymezuje ustanovení §67 tr. ř. Dále se domnívá, že pro trestný čin, z něhož je obžalován, tedy trestný čin kvalifikovaný jako pomoc k trestnému činu krádeže v souladu s ustanovením §10 odst. 1 písm. c) a s ustanovením §247 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."), neexistují důvěryhodné důkazy, neboť zatím jediným důkazem, který mu byl předložen a který má nasvědčovat tomu, že se zmíněné trestné činnosti dopustil, jsou záznamy z odposlechů mobilního telefonu. Tyto záznamy však neumožňují na základě jejich analýzy dostatečně identifikovat mluvčího. Dále stěžovatel poukazuje na to, že vypovídá-li stěžovatelův tvrzený spolupachatel Z. jako svědek proti stěžovateli, dochází k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Konečně má stěžovatel za to, že posledním důvodem, proč není jeho vazba zákonná, je skutečnost, že mu byl Okresním soudem Nymburk uložen trest vyhoštění z České republiky. Rozhodnutí tohoto soudu je přitom pravomocné, čili v současné době musí stěžovatel, proti své vůli, prodlužovat protiprávní stav, protože nemůže respektovat rozhodnutí soudu, jakožto orgánu České republiky. Stěžovatel v této souvislosti dovozuje, že Česká republika podporuje protiprávní stav a nerespektuje vlastní právo.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené takřka doslova opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy již dvakrát (poprvé při podání žádosti o propuštění z vazby a následně při zamítnutí stížnosti) a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly; stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace pouze polemizuje v návrhu se závěry obecných soudů, místy se uchyluje až k nevhodné familiárnosti.
Jestliže stěžovatel uvádí, že proti němu neexistují věrohodné důkazy nebo jsou používány důkazy takové, jež porušují stěžovatelovo postavení v rámci spravedlivého procesu, pak Ústavní soud dodává, že zatím obecné soudy rozhodovaly na základě výše uvedených a stěžovatelem zpochybňovaných důkazů, jakož i na základě souvisejících okolností případu, pouze o důvodech vazebních, nikoli o vině a trestu. Jestliže dále stěžovatel uvádí, že Česká republika nerespektuje vlastní právo, když mu brání, aby se dobrovolně podřídil pravomocnému rozhodnutí soudu, pak tato námitka stěžovatele je zcela irelevantní, neboť stěžovatel, nebo přinejmenším jeho právní zástupce, dobře ví, že ihned po skončení trestního stíhání, s nímž tato stížnost bezprostředně souvisí, bude přistoupeno k realizaci trestu vyhoštění z České republiky. Takovým postupem je totiž zjištěno, že stěžovatel neunikne spravedlivému trestu ani v případě, kdy mu byl uložen trest vyhoštění, ani v případě trestu za trestný čin pokusu k trestnému činu krádeže, bude-li za něj pravomocně odsouzen. Doktrína i právní praxe se nadto shoduje v tom, že "(...), jestliže je současně uložen trest odnětí svobody, je pachatele možno vyhostit až po výkonu tohoto trestu." (Citováno podle Kuchta, J. Komentář k ustanovení §57 trestního zákona, edice právní texty pro právní informační systém ASPI, 1999). V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že si povšiml, že v ústavní stížnosti, kterou sestavoval JUDr. Jiří Baudys, se stěžovatel na několika místech dovolává nálezu, který je v ústavní stížnosti označen jako "nález ÚS č. 94/2000". Tímto rozhodnutím je zřejmě myšlen nález ze dne 21. 6. 2000, evidovaný pod sp. zn. I. ÚS 645/99, který skutečně pojednává o důvodech vazby. Ústavní soud však shledal, že citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 645/99 nelze použít analogicky na právě projednávanou ústavní stížnost. Stěžovatel v ústavní stížnosti, na základě níž byl nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 645/99 vydán, pobýval na území České republiky legálně, měl zde prokazatelné hrubší sociální i ekonomické vazby, nebyl pravomocně odsouzen k trestu vyhoštění za majetkovou trestnou činnost a konečně nebylo proti němu vedeno trestní stíhání z důvodu podezření páchání trestné činnosti v rámci organizované skupiny páchající nadto trestnou činnost v mezinárodním rozsahu. Za povšimnutí stojí též to, že se v ústavní stížnosti hovoří o trestu zákazu pobytu v ČR. Evidentně je tím však myšlen trest vyhoštění.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Vrchního soudu Olomouc sp. zn. 1 To 28/2008 ve spojení s usnesením Krajského soudu Brno sp. zn. 50/2007 nebyly porušeny základní práva (svobody) stěžovatele, dané ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu