ECLI:CZ:US:2008:4.US.1699.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1699/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky J. G., zastoupené Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem advokátní kanceláře v Brně, Kozí 20, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 89/2008-227 ze dne 31. března 2008 a proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 15 C 82/2001-217 ze dne 18. ledna 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 15 C 82/2001 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 15 C 82/2001-164 ze dne 6. června 2005 (dále jen "rozsudek soudu prvního stupně") v řízení o náhradu škody rozhodl tak, že návrh stěžovatelky, aby žalovaní P. K. a Z. K. (dále jen "žalovaní") byli společně a nerozdílně povinni zaplatit stěžovatelce částku 172.500,- Kč se 4% úrokem z prodlení ročně od 14. 8. 2002 do zaplacení se zamítá (výrok I.), stěžovatelka je povinna nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 80.798,- Kč (výrok II.) a mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem Českou pojišťovnou a.s. (dále jen "vedlejší účastník") nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K odvolání stěžovatelky proti výroku I. a II. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem sp. zn. 44 Co 134/2006 ze dne 16. července 2007 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu") tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje (výrok I.), stěžovatelka je povinna nahradit žalovaným společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 35.018,40 Kč (výrok II.) a vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Rozsudek odvolacího soudu byl právnímu zástupci stěžovatelky Mgr. Bc. P. S. doručen dne 10. 9. 2007. V uvedeném rozsudku byla jako právní zástupce stěžovatelky namísto Mgr. Bc. P. S. uvedena JUDr. Z. U., advokátka. Po zjištění této nesprávnosti byl rozsudek odvolacího soudu Krajským soudem v Brně v souladu s ust. §164 věta první občanského soudního řádu patřičně opraven. Oprava byla provedena ve stejnopisech rozsudku odvolacího soudu, které byly vyžádány k opravě též od účastníků řízení. Zástupce stěžovatelky Mgr. Bc. S. zaslal neprodleně na výzvu Krajského soudu v Brně stejnopis jemu dne 10. 9. 2007 doručeného rozsudku odvolacího soudu tomuto soudu k provedení opravy. Po opravě mu byl rozsudek odvolacího soudu doručen dne 9. 10. 2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Usnesením Městského soudu v Brně č. j. 15 C 82/2001-217 ze dne 18. ledna 2008 (dále jen "usnesení soudu prvního stupně") bylo rozhodnuto tak, že soud dovolací řízení zastavuje (výrok I.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatelky bylo usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 89/2008-227 ze dne 31. března 2008 (dále jen "usnesení odvolacího soudu") rozhodnuto tak, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že dovolání se odmítá, jinak se potvrzuje (výrok I.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatelka ve své stížnosti uvádí, že obecné soudy svými v záhlaví citovanými rozhodnutími porušily její základní právo na soudní ochranu, podle něhož má každý možnost domáhat se ochrany svého práva u soudů jako nezávislých a nestranných orgánů. Stěžovatelce tato možnost neměla být dána, protože vůbec neměla dostat příležitost, aby se jejím dovoláním mohl zabývat Nejvyšší soud. Dále stěžovatelka namítá, že postupem Městského soudu v Brně a postupem Krajského soudu v Brně, zejména jejich v záhlaví citovanými rozhodnutími, byla odňata zákonnému soudci, v jejím případě příslušnému senátu Nejvyššího soudu.
Stěžovatelka se podle svých tvrzení domnívá, že její dovolání bylo podáno včas, a proto nebyl důvod pro jeho odmítnutí, čímž jí zároveň nebylo umožněno přezkoumání meritorních rozhodnutí v její věci Nejvyšším soudem. Podle stěžovatelky první doručení rozsudku odvolacího soudu dne 10. 9. 2007 nelze považovat za řádné doručení, s nímž by byl spojen počátek běhu lhůty pro podání dovolání. Jelikož právní zástupce stěžovatelky na výzvu soudu písemné vyhotovení rozhodnutí ihned vrátil a neměl je proto podle stěžovatelky vůbec k dispozici, nemohla běžet lhůta pro podání dovolání. Tato lhůta měla podle stěžovatelky počnout běžet až dnem následujícím po datu doručení opraveného stejnopisu rozsudku odvolacího soudu. V době, kdy neměla stěžovatelka ani její právní zástupce fakticky rozsudek odvolacího soudu k dispozici, nemohla lhůta k podání dovolání běžet, když se stěžovatelka podle svého tvrzení nemohla seznámit s jeho odůvodněním. Stěžovatelka též namítá, že jí nebylo známo, co se v rozsudku odvolacího soudu bude opravovat a jak tedy bude tento rozsudek správně znít. Pokud by byly závěry soudů vyjádřené v rozhodnutích citovaných v záhlaví správné a pro běh dovolací lhůty bylo skutečně rozhodující již první doručení rozhodnutí odvolacího soudu dne 10. 9. 2007, byla by stěžovatelce podle jejího tvrzení v podstatě lhůta pro podání dovolání zkrácena o téměř jeden měsíc (tedy na polovinu), neboť teprve až dne 9. 10. 2007 měla zjistit, jaké je vlastně znění rozsudku a proti čemu vlastně má podávat dovolání. První doručení rozsudku odvolacího soudu nemohlo podle stěžovatelky založit počátek běhu lhůty k podání dovolání, neboť tyto účinky může mít pouze doručení bezvadného rozhodnutí obsahujícího všechny zákonem stanovené náležitosti. S ohledem na výše uvedené má stěžovatelka za to, že její dovolání bylo podáno včas, přičemž postupem obecných soudů došlo k porušení jejích shora uvedených základních práv.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (v tomto případě vyložily zákon), s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a po zvážení všech stěžovatelkou předložených tvrzení a po přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími věcně správně (formální, resp. formulační nepřesnost výroku I. usnesení soudu prvního stupně byla usnesením odvolacího soudu napravena) a v souladu se zákonem. Svá rozhodnutí přehledně, srozumitelně a v naprosto dostačující míře odůvodnily, přičemž v jejich rozhodnutích nelze shledávat nic, co by naznačovalo jakoukoli libovůli.
Námitky stěžovatelky uváděné v její stížnosti považuje Ústavní soud za neopodstatněné. Ústavní soud si pro stručnost na tomto místě dovolí především odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Dále pak Ústavní soud nemá důvod nesouhlasit se závěry obecných soudů stran opožděnosti podaného dovolání, když první doručení rozsudku odvolacího soudu dne 10. 9. 2007 bylo podle jeho přesvědčení doručením řádným, majícím za následek počátek běhu lhůty k podání odvolání. Ačkoli právní zástupce stěžovatelky na výzvu Krajského soudu v Brně vrátil tomuto stejnopis jeho rozhodnutí, měl nepochybně možnost se s ním seznámit. Právnímu zástupci stěžovatelky nic nebránilo tomu, aby si před vrácením tohoto stejnopisu rozhodnutí Krajskému soudu v Brně pořídil jeho kopii, aby rozhodnutí mohl mít nadále k dispozici pro potřebu zvážení případného podání dovolání a též, pokud to neučinil před jeho vrácením Krajskému soudu v Brně, aby s ním seznámil stěžovatelku. Pokud jde o námitku, podle které nebylo stěžovatelce známo, co se bude v rozsudku opravovat a jak bude správně znít, a že teprve po druhém doručení rozsudku odvolacího soudu dne 9. 10. 2007 měla zjistit, jak bude tento správně znít a proti čemu má podávat dovolání, je třeba upozornit na dikci ust. §164 občanského soudního řádu, která zní: "Předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci." Z uvedeného vyplývá, že pokud si vyžádal Krajský soud v Brně svůj rozsudek k provedení opravy, muselo se jednat jednak o opravu chyby v psaní nebo v počtech nebo o jiné zjevné nesprávnosti a zároveň se oprava (změna) nemohla týkat výroku rozhodnutí. Proto se ve vztahu k případnému dovolání na rozsudku odvolacího soudu nemohlo postupem Krajského soudu v Brně, kdy byl vyžádán stejnopis rozhodnutí k provedení jeho opravy, resp. touto opravou, nemohlo nic změnit. Tohoto si právní zástupce stěžovatelky Mgr. Bc. S., kterého si sama stěžovatelka zvolila, aby ji v této věci zastupoval, mohl a měl být vědom. Navíc lze též předpokládat, že uvedení nesprávného jména právního zástupce stěžovatelky si mohl právní zástupce Mgr. Bc. S. všimnout a tedy, též s ohledem na ve vztahu k ust. §164 občanského soudního řádu právě uvedené, předpokládat, co bude předmětem opravy. Lhůta pro podání dovolání tak stěžovatelce zkrácena, jak tvrdí, podle přesvědčení Ústavního soudu nebyla. Konečně je naprosto lichá i námitka stěžovatelky stran neumožnění přezkoumání meritorních rozhodnutí v její věci Nejvyšším soudem, když usnesením odvolacího soudu bylo o odmítnutí dovolání (a v důsledku tedy o neprojednání odvolání Nejvyšším soudem) rozhodnuto zcela v souladu s ust. §241b odst. 1 ve spojení s ust. §208 odst. 1 občanského soudního řádu (totéž platí z věcného hlediska o usnesení soudu prvního stupně, ve kterém však tato skutečnost byla nesprávně formálně vyjádřena).
S ohledem na právě uvedené skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí neshledal nic, co by odporovalo základním právům stěžovatelky na soudní ochranu a na zákonného soudce nebo jiným jejím zaručeným základním právům.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu