ECLI:CZ:US:2008:4.US.1722.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1722/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného Mgr. Petrem Wölflem, advokátem, AK se sídlem Kanovnická 18, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2007 sp. zn. 1 T 1/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. 10 To 81/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 7 Tdo 422/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora označeným soudním rozhodnutím, jimiž byla dle jeho názoru porušena základní práva, jež jsou mu garantována ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel brojí proti interpretaci ustanovení §41 odst. 1 trestního zákona obecnými soudy. Podle jeho názoru nebyly splněny podmínky pro to, aby byl souzen jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu citovaného ustanovení. Stěžovatel kritizuje fakt, že Krajský soud v Českých Budějovicích učinil svůj závěr o tom, že má být stěžovatel souzen jako zvlášť nebezpečný recidivista, na základě rozsudku Zemského soudu v Passau a usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo uvedené rozhodnutí cizozemského soudu zapsáno do rejstříku trestů v ČR. Takový postup dle stěžovatele není možný. Stěžovatel na podporu svých tvrzení odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tzn 17/96 a Rt 39/94, podle nichž musí být účinek cizozemského rozhodnutí na území ČR stanoven mezinárodní smlouvou nebo zákonem. Takový výklad lze - míní stěžovatel - obecně přijmout i za stávající právní úpravy. V současné době přitom žádná mezinárodní smlouva přímý účinek soudních rozhodnutí SRN na území ČR nestanoví.
Dále stěžovatel považuje za nutné upozornit na fakt, že důkaz o jeho předchozím odsouzení byl proveden pouze rozsudkem Zemského soudu v Passau a usnesením Nejvyššího soudu, ačkoliv se předchozí odsouzení mají dokazovat celým spisem.
Odvolací i dovolací soud ponechaly tato pochybení, jejichž intenzita dosahuje úrovně protiústavnosti, bez povšimnutí, aniž by se stěžovatelovými námitkami řádně vypořádaly; proto stěžovatel navrhuje, aby naříkaná rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena.
II.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud podotýká, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoliv přezkum činnosti obecných soudů, které jsou jako jediné oprávněny rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Ústavní stížnost nebrojí proti samotnému odsouzení, nýbrž toliko proti tomu, že byl stěžovatel odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 trestního zákona. Ačkoliv se jeho námitkami proti interpretaci jednoduchého práva již několikrát zabývaly obecné soudy, obrací se nyní stěžovatel i na Ústavní soud; ten je tímto postupem stavěn do role jakési čtvrté přezkumné instance. Ústavní soud se proto - pamětliv toho, že mu taková role nepřísluší - omezil na zkoumání, zda interpretace a aplikace tohoto citovaného ustanovení obecnými soudy nevybočila ze shora nastíněného rámce.
Nalézací soud svůj závěr o tom, že je stěžovatele nutno soudit jako zvlášť nebezpečného recidivistu, dostatečně odůvodnil. Rovněž odvolací a dovolací soud se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek proti názoru obecných soudů, podle něhož se na základě zákona hledí na odsouzení cizozemským soudem jako na odsouzení soudem České republiky, pokud Nejvyšší soud rozhodne o zaznamenání údajů o odsouzení do evidence rejstříku trestů. Jelikož Nejvyšší soud o zaznamenání údajů o odsouzení rozhodl, byly rozsudku Zemského soudu v Passau přiznány účinky na území ČR. Starší rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž stěžovatel odkazuje, vycházela z odlišné právní úpravy, a proto nyní již nejsou ve vztahu k projednávané věci použitelná.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že důkaz o jeho předchozím odsouzení byl proveden pouze cizozemským rozhodnutím a usnesením Nejvyššího soudu, podotýká Ústavní soud, že již samotné zapsání do Rejstříku trestů České republiky (provedené na základě spisu) mělo za následek, že stěžovatel mohl být souzen jako zvlášť nebezpečný recidivista.
Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za přesvědčivě odůvodněná a zcela souladná s nároky, které jsou kladeny na spravedlivý proces, a tudíž proti nim nemá z hlediska ústavnosti žádných námitek.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. října 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu