ECLI:CZ:US:2008:4.US.175.06.2
sp. zn. IV. ÚS 175/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti společnosti CZECH RPODUCTS, s. r. o., IČ 62967541, se sídlem v Kladně, E. Zahrádky 874, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nám. 14. října 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2007 č. j. 32 Odo 701/2006-212, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2006 č. j. 8 Cmo 400/2005-180, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a ROSSMANN, spol. s r. o., IČ 61246093 se sídlem v Praze 4, Revoluce 26, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. dubna 2006 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž tento soud jako soud odvolací potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2005 č. j. 39 Cm 181/2003-120, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky vůči vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem o uložení povinnosti k úhradě náhrady škody a ušlého zisku v celkové částce 4.669.699,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se domnívá, že v důsledku (především) nesprávného právního názoru soudu prvního stupně i odvolacího soudu došlo k porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Po zjištění, že stěžovatelka proti uvedenému rozhodnutí podala rovněž dovolání, Ústavní soud, v souladu se svou tehdejší ustálenou praxí, usnesením ze dne 30. května 2006 č. j. IV. ÚS 157/06-20 řízení o ústavní stížnosti dle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §109 odst. 2 o. s. ř. přerušil do doby, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud.
O podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl dne 19. července 2007, následně stěžovatelka k výzvě Ústavního soudu sdělila, že na podané ústavní stížnosti trvá a rozšířila ji rovněž na rozhodnutí dovolacího soudu.
Předmětem řízení před obecnými soudy byl tvrzený nárok stěžovatelky na náhradu nákladů a ušlého zisku, který stěžovatelka uplatnila vůči svému smluvnímu partnerovi poté, co z jeho strany došlo k jednostrannému ukončení spolupráce. Stěžovatelka je přesvědčena, že tím, že obecné soudy její žalobě nevyhověly, de facto posvětily žalované (vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) současný stav, na který nepamatují žádné existující české právní normy, a který si vytvořila ke svým potřebám pouze žalovaná. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy opakovaně upozorňovala, že ač byla mezi stranami uzavřena rámcová smlouva, kterou ona považuje za platnou a účinnou (k tomu se posléze přiklonila před soudem i žalovaná), faktické obchodní vztahy mezi stěžovatelkou a žalovanou probíhaly jinak. Soudy se pak vůbec nezabývaly právním stavem mezi účastníky z pohledu stěžovatelkou provedených plnění, a tedy takto vzniklého "paralelního závazkového vztahu". Stěžovatelka dle svého názoru jednoznačně a nezpochybnitelně zaplatila žalované za poskytování předem dojednaných služeb, tyto služby jí však žalovaná přestala jednostranně poskytovat a odmítla se s ní i řádně vypořádat a ukončit tak řádným způsobem jinak nadále existující závazkový vztah. Dle stěžovatelky přitom soudy posuzovaly spor od počátku nesprávným způsobem - podstatou žaloby byl požadavek na poskytování domluvených a uhrazených služeb - soudy však věc posuzovaly pouze z pohledu povinnosti žalované odebírat zboží stěžovatelky. Vycházely přitom jednostranně z tvrzení a důkazů předložených žalovanou, tvrzení a důkazy stěžovatelky v úvahu nevzaly. Zejména to platí o navrhovaném výslechu jednatele žalované, jež mohl a měl existenci paralelního závazkového vztahu prokázat. V důsledku shora popsaného nesprávného postupu pak soudy došly k nesprávným skutkovým zjištěním a posléze i k stejně nesprávným právním závěrům, které byly v rámci instančního postupu pouze přebrány bez dalšího. Nejvyšší soud pak připustil stav, kdy jednotlivé rozsudky odporují zákonu o účetnictví, zákonu o DPH, ustanovení o poctivém obchodním styku a dobrých mravech a o povinnosti chovat se tak, aby nebyla způsobena druhému škoda.
Stěžovatelka dále tvrdí, že rozhodnutí v předmětném sporu má zásadní význam pro rozhodování soudů vůbec, neboť drtivá většina maloobchodního obratu se uskutečňuje v prostředí obchodních řetězců a týká se tedy všech dodavatelů těchto řetězců. Napadené rozsudky vycházejí ze stavu, kdy jak stěžovatelka, tak ani další dodavatelé obchodních řetězců, nepožívají naprosto žádné právní ochrany a obchodní řetězce se mohou chovat ke svým dodavatelům tak, jak se jim v kterémkoliv okamžiku smluvního vztahu právě zlíbí, a to bez ohledu ke svým závazkům. Stěžovatelka dále podrobně rozvádí okolnosti svého obchodování s žalovanou, přičemž s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Podáním ze dne 11. února 2008 pak uvedenou argumentaci doplnila ještě o poukaz na ustanovení §451 obch. zák., o němž se domnívá, že zakládá konkrétní povinnost protistrany a z jeho porušení pak znovu dovozuje pochybení obecných soudů, které dle stěžovatelky nezajistily soulad svých rozhodnutí s právním řádem České republiky.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Cm 181/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se celkem čtyřmi žalobami u tohoto soudu domáhala úhrady svých peněžitých nároků z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku po žalované v celkové výši pohledávky 4. 669.699,- Kč s 3% úrokem z prodlení jdoucím od 25. 9. 2003 do zaplacení; soud v průběhu řízení spojil všechny žaloby ke společnému projednání pod sp. zn. 39 Cm 181/2003. Stěžovatelka v řízení tvrdila, že žalovaná škoda jí vznikla v důsledku chování žalované, které bylo v rozporu s dosavadní praxí účastníků podloženou rámcovými kupními smlouvami uzavřenými účastníky a v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jakož i s obchodními zvyklostmi zachovávanými v předchozí době účastníky a v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatelka předpokládala, že i po uzavření rámcové kupní smlouvy pro rok 2001 jí žalovaná umožní realizovat spolupráci - dodávat drogistické zboží do jejích prodejen, což se však nestalo. Rozsudkem ze dne 11. května 2005 č. j. 39 Cm 181/2003-120 soud prvního stupně žalobu zamítl a uložil žalobkyni (stěžovatelce) povinnost uhradit žalované (vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem) náhradu nákladů řízení.
Soud po provedení rozsáhlého dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky skutečně dlouhodobě tvrzená spolupráce probíhala, a to od roku 1998, na základě rámcových smluv, jejichž obsahem byly pouze obecné podmínky pro dodání zboží stěžovatelky do prodejen žalované; konkrétní závazky pak byly předmětem dodatků k těmto smlouvám. Soud dále zjistil, že žádná ze smluv, ani smlouva pro rok 2001, neobsahovala ustanovení, z něhož by vyplývala povinnost žalované nakupovat určité druhy nebo konkrétní objem zboží v určitém časovém období. Mezi účastníky byla prokázána spolupráce pouze faktická, ani z ní však nijak nevyplynulo, že by mělo jít o spolupráci časově neomezenou. Rámcovou smlouvou pro rok 2001 pak byla všechna předchozí smluvní ujednání zrušena. Obsahem tohoto ujednání však, jak soud zjistil, není kupní smlouva.
Soud tedy dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by stěžovatelce vznikla škoda ve formě ušlého zisku (§373 obch. zák.) v důsledku porušení smluvní povinnosti existující mezi účastníky. Závazek žalované odebírat od stěžovatelky jakékoliv zboží v konkrétním objemu a určitém časovém období nebyl založen ani rámcovou smlouvou z 2. ledna 2001, ani jejím dodatkem. Skutečnost, že fakticky k dodávkám nedocházelo, soud proto nehodnotil jako porušení povinnosti ze závazku. Dovolávala-li se stěžovatelka ustanovení §265 obchodního zákoníku, které stanoví, že výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany, uzavřel soud prvního stupně, že stěžovatelka je podnikatelský subjekt, který vstupujíc na trh musí nést i určité podnikatelské riziko a musí počítat s tím, že se poměry na trhu v místě i čase budou měnit a budou se měnit i potřeby obchodních partnerů. Pokud se žalovaná nezavázala k odběru zboží na úrovni odpovídající minulým obdobím, nelze její rozhodnutí o ukončení spolupráce se stěžovatelkou považovat za jednání, které by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Pokud stěžovatelka uváděla, že se mohla důvodně domnívat, že spolupráce bude nadále pokračovat, nelze podle soudu prvního stupně než odkázat na určitou míru opatrnosti nutnou při jakémkoli druhu podnikání, přičemž by tato opatrnost měla zahrnovat i dostatečnou pozornost věnovanou úpravě smluvního vztahu s obchodními partnery. Soud prvního stupně by považoval za jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, skutečnost, že žalovaná přijala od stěžovatelky poplatky za zavedení nového výrobku na trh nebo za podporu prodeje při otevírání nové prodejny. Z nesporných tvrzení účastníků řízení však vyplynulo, že žádné takové platby pro období roku 2001 stěžovatelka žalované neposkytla.
K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, který rozsudkem ze dne 20. ledna 2006 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně a právní závěry z nich vyvozené jako správné. Podle odvolacího soudu hodnotil soud prvního stupně správně uplatněný nárok podle právní úpravy v obchodním zákoníku, správně respektoval zásadu, že jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu je porušení závazkového vztahu, a ztotožnil se se závěrem, že existence závazku, který měl být porušen, nebyla prokázána. Skutečnost, že se žalovaná nechovala tak, jak stěžovatelka předpokládala, není porušením povinností stanovených obchodním zákoníkem. Stěžovatelka se podle názoru odvolacího soudu mýlí, jestliže se domnívá, že obchodní zákoník stanoví povinnost chovat se podle praxe zachovávané po určitou dobu účastníky závazkového vztahu. Ani odvolací soud tedy neshledal, že by došlo k porušení právní povinnosti, a žalovaná proto odpovědnost za škodu vzniklou stěžovatelce nenese.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, obsahově v zásadě totožné s argumentací, kterou již uplatila v žalobě samé, v podaném odvolání a nyní i v ústavní stížnosti. Usnesením ze dne 19. července 2007 Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné. Dle jeho názoru, vysloveného v odůvodnění rozhodnutí, v projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by mohl dovolací soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Soudy obou stupňů aplikovaly při posuzování žalobního nároku správný právní předpis - obchodní zákoník a respektovaly i jeho vazby na zákoník občanský. Stěžovatelka přitom nespatřuje rozpor s hmotným právem v tom, že odvolací soud i soud prvního stupně dovodily, že nebyla porušena právní povinnost vyplývající ze smluvních ujednání obsažených v tzv. rámcové smlouvě. Její argumentace ve prospěch přípustnosti dovolání spočívá především v poukazu na to, že soudy neaplikovaly ustanovení předepisující zákonné povinnosti a neshledaly, že žalovaná porušila tyto povinnosti stanovené zákonem.
Uvedená argumentace stěžovatelky se týká nejprve ustanovení §415 občanského zákoníku, resp. §384 obch. zákoníku - v projednávané věci však nešlo o to, zda žalovaná přijala dostatečná prevenční opatření směřující k tomu, aby jejím obchodním partnerům nevznikaly škody, nýbrž byl posuzován konkrétní nárok na náhrady škody, která měla žalující straně vzniknout chováním strany žalované. Ke zjištění oprávněnosti tohoto nároku směřovala i vyjádření účastníků řízení a jejich návrhy důkazů. Soud prvního stupně i odvolací soud tedy zcela správně vyšly z ustanovení §373 obchodního zákoníku a posuzovaly, zda byly splněny předpoklady, na které zákonná úprava vznik odpovědnosti za škodu váže. Soud prvního stupně potom podrobně zdůvodnil, že škoda nemohla vzniknout ani porušením povinnosti stanovené zákonem, když dospěl k závěru, že žalovaná nejednala v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Věc byla správně posuzována podle speciálních ustanovení o odpovědnosti za škodu v obchodněprávních vztazích, pro aplikaci ustanovení §415 občanského zákoníku zde nebyl důvod.
Nejvyšší soud dále konstatoval, že v daném případě nejde o problematiku vztahu obchodního řetězce a jeho dodavatele, vůči němuž řetězec postupuje z dominantních pozic, nýbrž o obecnou problematiku kontraktace a obsahu uzavíraných obchodních smluv ve vazbě na závazkový vztah, který má být danou smlouvou založen. Tato problematika se může vyskytnout u jakýchkoli závazkových vztahů a není charakteristická jen pro vztahy k obchodním řetězcům. V daném případě šlo o systém, v němž se realizovala obchodní spolupráce obou stran. Daný systém vytvářela žalovaná jako systém zcela flexibilní, jehož podstatou bylo, že se nezavazovala k přijímání konkrétních plnění v určitých časových obdobích, ale okruh dodavatelů si formovala podle nabídky prodávajících a hospodářských výsledků realizovaných kupních smluv. Žalobkyně v tomto systému s žalovanou po tři roky spolupracovala a mohla jeho přednosti i rizika dostatečně poznat a zhodnotit. I když rámcová smlouva z 2. ledna 2001 obsahovala ujednání o tom, že se ruší veškerá předcházející ujednání, byl způsob spolupráce obou stran totožný jako v minulých letech, kdy žádné problémy nevznikaly. Jestliže tedy žalobkyně přijala hospodářská opatření k rozšíření svého podnikání, učinila tak bez dostatečného smluvního podkladu, který by vázal i druhou stranu. V předchozích řízeních bylo navíc prokázáno, že žalovaná upozorňovala žalobkyni na problémy v jejich spolupráci, odmítla pro tři prodejny její zboží a informovala ji o tom, že provádí test nového dodavatele. Její jednání proto nelze kvalifikovat jako jednání zneužívající dominantní postavení obchodního řetězce a nelze s ním spojovat závěr o porušení právní povinnosti. Ani zde proto dle Nejvyššího soudu soudy první a druhé instance nepochybily v aplikaci hmotného práva.
Uvádí-li stěžovatelka, že soud prvního stupně ani odvolací soud neposuzoval jednání žalované z hlediska ustanovení §424 občanského zákoníku (škoda způsobená úmyslným jednáním proti dobrým mravům), přehlíží, že tento argument zasahuje nikoli jen otázky právní, nýbrž že zasahuje do skutkového základu sporu. Dané ustanovení nepostihuje každé porušení dobrých mravů, ze kterého vznikla škoda. Občanský zákoník se v uvedeném ustanovení omezuje pouze na sankcionování škod způsobených nejzávažnějšími a nejhrubšími zásahy do dobrých mravů. Úmyslnou formu zavinění, která je tu nezbytným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu, občanský zákoník nepředpokládá. V důsledku toho musí poškozený (kromě ostatních předpokladů odpovědnosti za škodu) dokazovat rovněž úmysl škůdce. Z žádných vyjádření žalobkyně ani z jejích návrhů v důkazním řízení však nevyplynulo, že by mělo být zjištěno a prokázáno úmyslné jednání žalované proti dobrým mravům. Její argument by proto znamenal návrh na doplnění skutkového základu sporu, jež však Nejvyšší soud již měnit nemohl.
Pokud pak jde o tvrzení stěžovatelky, že v projednávaném případě vznikla kupní smlouva konkludentně zaplacením poplatku za možnost dodávat do obchodní sítě žalované, nelze mu přisvědčit, neboť v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že uvedené poplatky byly jednorázové a vztahovaly se vždy na možnost dodávat do nově otevíraných prodejen. Ve vztahu k prodejnám nově otevíraným v roce 2001 nebylo žalobkyní placeno nic, ve vztahu k prodejnám dřívějším chybí vyjádření vůle žalované spojovat s touto platbou svůj závazek ke spolupráci buď na dobu neurčitou nebo na konkrétně určené období, nadto právní úprava konkludentního vzniku smlouvy v obchodním zákoníku obsažena v ustanovení §275 odst. 4 předpokládá návrh na uzavření smlouvy, který bude přijat nikoli výslovnou akceptací, ale provedením určitého úkonu, např. poskytnutím zboží. Realizace tohoto postupu je však vázána na charakter návrhu (např. zásobování potravinářských prodejen na základě telefonické objednávky), nebo na praxi zavedenou mezi stranami nebo na zvyklosti, které jsou rozhodné podle obchodního zákoníku. Skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvního stupně, však závěr o konkludentním vzniku smlouvy, z níž by vyplývala povinnost žalované odebírat zboží od žalobkyně, nedovoluje. Rámcová smlouva byla uzavřena postupem, který je zcela standardní (návrh smlouvy akceptovaný jako celek druhou smluvní stranou), zaplacení částek zmiňovaných žalobkyní se pak dělo na základě dodatků k rámcovým smlouvám a bylo tedy plněním vedoucím k zániku závazku z těchto dalších ujednání, nikoli akceptací nějaké konkrétní kupní smlouvy. Pokud tedy neexistovala žádná konkrétní povinnost žalované, nemohlo dojít ani k jejímu porušení jednáním proti dobrým mravům nebo proti zásadám poctivého obchodního styku. Ani zde se proto soudy nižších stupňů nedopustily žádného pochybení.
Ústavní soud předmětnou stížnost přezkoumal z hlediska porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, protože pouze z tohoto pohledu je oprávněn k přezkumu rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž stěžovatelka svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložila, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje
o přezkum věcné správnosti či legality jí napadených rozhodnutí obecných soudů a že tak přehlíží ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se takový přezkum z pravomoci Ústavního soudu vymyká (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a další); protože jde o konstantní judikaturu Ústavního soudu obecně přístupnou, pro odůvodnění tohoto usnesení postačí stěžovatelku na ni odkázat, aniž by se jevila potřeba k zásadám dříve vyloženým cokoli dodávat.
Nadto její argumentace, obsažená v ústavní stížnosti, jejím doplnění nebo v jejích vyjádřeních učiněných ve kterémkoliv stadiu řízení, postrádá ústavněprávní rovinu. Stěžovatelka pouze tvrdí a předkládá obraz jiné skutečnosti, než jaká byla zjištěna dokazováním před obecnými soudy. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší toho dokazování přehodnocovat nebo jej provádět znovu. Ústavní stížnost není prostředkem ke zpochybnění skutkových závěrů vyvozených z konkrétních důkazů nebo z jejich souhrnu; přistoupil-li Ústavní soud k přehodnocení důkazu nebo důkazů provedených obecnými soudy, učinil tak výjimečně tehdy, pokud jejich hodnocení obecnými soudy bylo zcela extrémně vybočující z pravidel, která sám stanovil, a jež jsou nedílnou součástí spravedlivého procesu. Za takové vybočení je zpravidla pokládána deformace provedeného důkazu, důkazy neprávem opominuté a nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů z nich vyvozených.
To však není tento případ.
Ústavní soud nezjistil, ani z napadených rozhodnutí, ani z obsahu spisu, že by k takovým pochybením, majícím dopad do ústavních práv stěžovatelky, došlo. Lze konstatovat, že obecné soudy provedly rozsáhlé a z hlediska zjištění skutkového stavu úplné dokazování. Byť nebyl v řízení slyšen svědek navrhovaný stěžovatelkou (C. W.), nelze hovořit o skutkových zjištěních neúplných. I když stěžovatelka učinila příslušný důkazní návrh, ani k výzvě soudu nedoložila, k prokázání jaké skutečnosti by měla svědecká výpověď sloužit, konkrétně tak učinila až v podané ústavní stížnosti. K této námitce uplatněné v odvolání Vrchní soud v Praze konstatoval, že soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování, se splněním všech předpokladů pro postup podle §219 o. s. ř.
Uvedený důkaz tak nelze hodnotit jako neprávem opominutý. Ústavní soud však připouští, že i když soudy shledaly stav dokazování jako dostačující, a tedy logicky neprovedené důkazy nadbytečnými, tento závěr o nadbytečnosti dalšího dokazování explicite do svých rozhodnutí nevtělily. Z rozhodnutí odvolacího soudu je přesto takový závěr zřejmý. Pochybení obecných soudů, spočívající v tom, že výslovně neoznačily neprovedený důkaz jako nadbytečný, ani se s ním jinak nevyrovnaly, je sice z hlediska ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., které tuto povinnost soudu výslovně zakládá, nedostatkem, nikoliv však, s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jako celek, tak zásadním, že by mohl vést k porušení principů spravedlivého procesu u stěžovatele.
Ústavní soud naopak dospěl k závěru, že obecné soudy svá rozhodnutí jinak řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnily, srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů a jaká ustanovení právních předpisů použily pro posouzení zjištěného skutkového stavu. Skutečnost, že dospěly k odlišným závěrům, než jsou ty, které opakovaně předkládá stěžovatelka, není sama o sobě porušením jejích práv, ani překročením jejího návrhu, tedy porušením ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud připomíná platnou procesní zásadu, dle níž je ve sporném řízení soud vázán návrhy účastníků, pokud jde o výsledek řízení, tedy to, oč v řízení usilují (petit žaloby), nikoliv však v tom směru, že by byl povinen zaměřit se čistě na okolnosti, které pro tento účel považují za rozhodné a jiné mohl pominout. Naopak, on sám rozhoduje o tom, které z účastníky navrhovaných důkazů provede a je oprávněn provést i důkazy jiné, a to ke zjištění skutečností, které pro své rozhodnutí považuje za významné (§120 odst. 1 věta druhá, odst. 3 o. s. ř). Z uvedeného je zřejmé, že v řízení k porušení povinnosti vyplývající z ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. nedošlo. Naopak všechny ve věci rozhodující soudy vycházely ze zásady zakotvené v odstavci prvním téhož ustanovení a svůj závěr založily na zjištěném stavu věci, přičemž právní závěry na tomto podkladě učiněné se skutkovými zjištěními korespondují v celém rozsahu a je možné je tak označit za přiléhavé a odpovídající judikatornímu výkladu příslušných ustanovení občanského a obchodního zákoníku.
Odvolací i dovolací soud se dle názoru Ústavního soudu dostatečně vypořádaly i s námitkami stěžovatelky, jež se nyní opakují v ústavní stížnosti, a proto postačí na odůvodnění jejich rozhodnutí odkázat. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
To platí i ve vztahu k argumentaci, jíž stěžovatelka doplnila řízení nyní, ve stadiu ústavní stížnosti. Předně jde o argumentaci opožděnou, pokud totiž nebyla předmětem posouzení obecných soudů, jejichž rozhodnutí jsou přezkoumávána Ústavním soudem, nemůže se jí tento zabývat.
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2008
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu