ECLI:CZ:US:2008:4.US.1770.08.2
sp. zn. IV. ÚS 1770/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. M., právně zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 8, Křižíkova 16, směřující proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. a 28. listopadu 2006, č.j. 5 To 402/2006-8676 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2008, č.j. 7 Tdo 532/2008-9102, ve spojení s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. prosince 2005, č.j. 7 T 64/2003-8423, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Dále mu byl uložen trest propadnutí mobilních telefonů Motorla Star TAC, Philips TDC128/BB, Nokia 3210 a Alcatel BEI, vždy se SIM kartou, a digitální váhy TANITA 1476N.
Odvolání stěžovatele i dalších jedenácti spoluodsouzených proti uvedenému rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl.
Dovolání stěžovatele a dalšího spoluodsouzeného Nejvyšší soud ČR shora uvedeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal okolnosti v nichž spatřoval zkrácení ve svých právech, přičemž se mělo jednat zejména o pochybení v rámci přípravného řízení a řízení před soudem prvého stupně. Soudu odvolacímu a dovolacímu pak vytýkal, že se s jeho námitkami nevypořádaly.
Zejména uvedl, že trestní stíhání nepovažuje za řádně zahájené, neboť sdělení obvinění neobsahuje ani odkaz na důkazy ani z něj nevyplývá, pro jaké jednání je stíhán. Dále v protokolech z výslechu není podchyceno, že stěžovatel předříkával nějaký text výhradně pro potřeby pořízení srovnávacího materiálu pro potřeby audioexpertízy. Podle něj se nejedná o pouhou administrativní chybu. Ve věci byl rovněž proveden výslech řady svědků v Rakouské republice, kteří se však odmítli dostavit k výslechu u soudu, přičemž tuto okolnost soud nezohlednil, a to ani za situace, kdy tito svědkové, s ohledem na svoji trestnou činnost, mohli lhát a jejich výpovědi tedy nemusely být pravdivé.
Stěžovateli dále nemělo být umožněno seznámit se spisem, přičemž orgány činné v trestním řízení nezohlednily skutečnost, že stěžovatel v době probíhajícího trestního řízení absolvoval řadu očních operací, které podstatně zhoršily jeho schopnost číst, tím spíše, že spisový materiál představovalo více než 8.000 stran. Stěžovatel se proto domáhal přiměřeného času na prostudování spisu (týdny či měsíce) i po předložení věci soudu prvého stupně.
Za situace, kdy stěžovatel nemohl prostudovat spis a ze zdravotních důvodů se nemohl ani zúčastnit hlavního líčení, požádal opakovaně jeho obhájce, aby řízení proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele. Městský soud v Brně této žádosti vyhověl, učinil tak ovšem v rozporu s ustanovením §202 odst. 5 trestního řádu, kdy hlavní líčení může proběhnout v nepřítomnosti obžalovaného pouze na základě jeho žádosti. Dle judikátu R 16/1998 tak musí učinit obžalovaný osobně a nikoliv prostřednictvím jiného (obhájce). Za této situace byla podstatná část důkazů a výslechů provedena v nepřítomnosti stěžovatele. Při rozhodování o trestu pak nalézací soud ani nezhodnotil zdravotní stav stěžovatele.
Trestem propadnutí věcí byly postiženy předměty, které, podle stěžovatele, nebyly přímo použity k páchání trestné činnosti. Takovými by mohly být použité SIM karty a nikoliv celé mobilní telefony.
Dovolací soud pak vůbec nezkoumal, zda nedošlo k porušení hmotně právních norem, a to zejména ve výše uvedených případech.
Právo na obhajobu pak mělo být zkráceno tím, že ke zvolení si obhájce mu byla po sdělení obvinění poskytnuta lhůta v trvání dvou hodin, a to za situace, kdy monitorování jednání, pro které byl odsouzen, trvalo sedmnáct měsíců.
S ohledem na uvedené okolnosti proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně s pokynem zrušit rozhodnutí soudu prvého stupně, zadat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, a podle jeho výsledků buď řízení přerušit, nebo umožnit seznámení se se spisem. Současně navrhl odložení vykonatelnosti rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu ČR.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 64/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé povšechné konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Jak je ze spisu i z rozhodnutí obecných soudů patrné, za použití odposlechů byla monitorována společná činnost skupiny více něž 15 osob, které se zabývaly výrobou a distribucí drog. Odposlech byl prováděn mezi roky 1998 až 2000. Toto systematické shromaždování důkazů pak bylo základem pro závěry soudů o vině pachatelů, včetně stěžovatele.
Jak již uvedeno výše, ačkoliv stěžovatel napadl výhradně rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, jeho výtky směřují převážně proti postupu soudu prvého stupně, resp. proti postupu vyšetřovatelů. S tím souvisí i fakt, že většinu námitek, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, uvedl již dříve v opravných prostředcích, či přímo v řízení před soudem.
Pokud se stěžovatel domáhal prostudování spisu, je z tohoto patrné, že tuto možnost měl, avšak nevyužil jí. Neučinil tak přesto, že soud mu, i jeho obhájci, umožnil, s ohledem na zdravotní stav stěžovatele, prostudovat spis kdykoliv v průběhu řady měsíců (téměř dvou let). Proto není možné nevyužití práva stěžovatelem označovat jako pochybení soudu, resp. zásah od jeho základních práv.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se jeho nepřítomnosti u hlavního líčení, konstatuje Ústavní soud, že jakkoliv považuje stěžovatelem citovaný judikát za příliš formalistický, pro rozhodování obecných soudů jsou závěry Nejvyššího soudu ČR závazné. Samo porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení, posoudil zákonodárce jako významné natolik, že je v ustanovení §265b odst. 1 písm.d) trestního řádu, označil jako dovolací důvod. Jak je však z dovolání stěžovatele patrné, ten tuto námitku v dovolání neuvedl. Řízení před Ústavním soudem je založeno na principu subsidiarity, tedy jako krajní možnosti nápravy, v případě, kdy všechny ostatní použité nástroje vadu nenapravily. Stěžovatel však uvedenou vadu před podáním ústavní stížnosti nenamítl, a tím se sám zbavil možnosti její nápravy již v rámci řízení před obecným soudem.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Pokud tak učinil, aniž by uvedl své veškeré výtky, stejně jako to, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Námitky stěžovatele týkající se druhu a výše trestu, použití svědectví cizích státních příslušníků či vyhodnocení provedených důkazů obecnými soudy, není možné považovat za porušení práva na spravedlivý proces jen proto, že obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než on. Takové tvrzení je jen polemika s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho nezbývá, než stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu.
Právo na obhajobu pak představuje možnost každého, aby mu byl poskytnut čas na přípravu obhajoby a nárok na poskytnutí právní pomoci. Pokud stěžovatel namítá pouze to, že mu byl dán, dle jeho přesvědčení, krátký čas na zvolení si obhájce a nikoliv na obhajobu samu, není toto možné považovat za zkrácení v zaručeném právu.
Stěžovatel tedy neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení o opravných prostředcích posoudily námitky stěžovatele a vypořádaly se s nimi. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Vzhledem k výše uvedenému sdílí připojený návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí osud ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud shledal jako zjevně neopodstatněnou. Pro úplnost pak Ústavní soud uvádí, že jak je ze spisu Městského soudu v Brně patrné, usnesením ze dne 3. září 2008, č.j. 7 T 64/2003-9171 byl stěžovateli udělen odklad výkonu trestu odnětí svobody na dobu jednoho roku.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu