ECLI:CZ:US:2008:4.US.1820.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1820/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Majakovského 10, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2008 č. j. 4To 42/2008 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. listopadu 2007 č. j. 2T 517/2003-1721, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, jež byla doručena Ústavnímu soudu dne 22. července 2008, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil nálezem v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel má zato, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv garantovaných ústavním pořádkem, konkrétně obsažených v čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v použití přepisu odposlechu jeho telefonního hovoru s M. T. jako usvědčujícího důkazu v jeho trestní věci, neboť ačkoliv byl příslušným soudem vydán dne 17. března 1999 příkaz k odposlechu a záznamu veškerých telefonních hovorů z příslušné účastnické stanice, byl tento příkaz omezen pouze na hovory vedené J. M. a hovory vedené P. F. V případě pořízených záznamů telefonních hovorů ze dne 2. května v 5.53, v 7.01 a v 8.57 se ale nejednalo o telefonní hovor se žádnou z uvedených osob.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Znojmě vedený pod sp. zn. 2T 517/2003, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Dne 17. března 1999 vydal Okresní soud ve Znojmě příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v rozhodnutí specifikovaných účastnických stanic (č. l. 7-8). Odposlech se podle bodu 1) vztahoval na telekomunikační provoz účastnických stanic pracovníků prodejny a restaurace firmy ARSANA, spol. s r. o. Hevlín, konkrétně na pevnou telefonní stanici SPT Telecom č. XXXX/XXX XXX, a to hovorů vedených vedoucím restaurace J. M. [bod 1) a)], a na telefonní stanici SPT Telecom č. XXXX/XXX XXX, a to hovorů vedených vedoucím prodejny P. F. [bod 1) b)]. Doba pro odposlech a záznam telekomunikačního provozu byla stanovena od 17. března 1999 do 20. července 1999.
Napadeným rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), písm. c) trestního zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, a peněžitý trest ve výši 20.000 Kč, přičemž pro případ nevykonání trestu stanovil soud náhradní výkon trestu odnětí svobody ve výši čtyř měsíců.
Skutek trestného činu měl být spáchán tím, že obžalovaný T. H. dne 1. května 1999 po předchozí dohodě s dosud neustanovenou osobou, kterou znal pod jménem "P.", odjel z místa svého bydliště zapůjčeným vozidlem zn. Ford Tranzit do motorestu Rohlena u Brna, kde na něho čekala další dosud nezjištěná osoba, a s touto odjel přes Mikulov a území Rakouska do hraničního bezcelního pásma v katastrálním území Hevlín na okrese Znojmo, který se nacházel v blízkosti hraničního přechodu mezi Rakouskem a Českou republikou. Zde bylo do výše uvedeného vozidla dosud nezjištěnými osobami naloženo ze skladu prodejny typu Duty Tax Free Arsana s. r. o. celkem 2.265 litrů alkoholického nápoje vodka různých druhů (Absolut, Smirnoff, Finlandia, Rasputin) o celkové hodnotě 433.695 Kč. Toto zboží bylo vyskladněno stěžovatelem s úmyslem vyhnout se celnímu řízení a tím platbě cla a daní. Po zaplacení zboží na žádost stěžovatele [zaměstnance prodejny] obžalovaná M. T. zboží "odmarkovala" pokladnou prodejny Duty Tax Free Arsana s. r. o., přičemž věděla o tom, že zboží nebude procleno. Poté bylo vozidlo dosud nezjištěnou osobou s tímto zbožím převezeno z bezcelního pásma do České republiky, aniž by převážené zboží bylo přihlášeno k celnímu řízení podle tehdy platného §99 a dalších ustanovení zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, přičemž za hraničním přechodem Hevlín převzal vozidlo opět odsouzený T. H., přičemž věděl, o jaké zboží jde a jak bylo převezeno přes hraniční prostor. Odsouzený T. H. byl s vozidlem a se zbožím zadržen dne 1. května 1999 ve 22.20 příslušníky Policie České republiky při silniční kontrole v obci Jiřice u Miroslavy na okrese Znojmo. Společným výše uvedeným jednáním stěžovatele, T. H. a M. T. měla být způsobena českému státu škoda únikem na cle ve výši 267.591 Kč, na dani z přidané hodnoty ve výši 201.388 Kč a na spotřební dani ve výši 214.110 Kč, tedy dohromady 683.089 Kč.
K prokázání uvedeného skutkového stavu byly v přípravném řízení získány záznamy o telefonních hovorech na základě výše uvedeného příkazu. Jedná se mj. o telefonní hovory:
- ze dne 2. května 1999 od 5.53 (č. l. 296-297), uskutečněný z telefonní stanice SPT Telecom č. 0624/274 399 mezi obžalovanou T. a Ing. S., v němž obžalovaná T. popisovala, že chytli H. [stěžovatelovo] auto a "kšeftmany", dále podrobně popisovala množství vydaného zboží (různé vodky), které mj. souhlasí se zajištěným zbožím ve vozidle Ford Tranzit, jakož i to, jak jí stěžovatel "donesl hotový peníze",
- ze dne 2. května 1999 od 7.01 (č. l. 305-306), uskutečněný ze stejné stanice mezi stejnými účastnicemi, v němž se hovoří o tom, že existuje množstevní limit k prodeji alkoholu a cigaret, přičemž zboží nad limit se musí proclít,
- ze dne 2. května 1999 od 8.57 (č. l. 307-309), uskutečněný ze stejné stanice mezi stěžovatelem a jeho manželkou, v němž mu manželka sděluje, že "T. ... zpívala. Jináč jako to bylo v klidu", zatímco stěžovatel se v tomto telefonátu doznává, že T. dal sám ten seznam (seznam předmětného zboží), kterého kopii mají "policajti".
Okresní soud ve Znojmě vycházel při svém rozhodnutí i z uvedených záznamů telefonních hovorů (č. l. 1738-1739). Dále ve svém rozhodnutí konstatoval, že pokud soud pomine záznamy telefonních hovorů, které pouze obecně vypovídají o páchání této trestné činnosti, když toliko dokreslují zjištěný skutkový stav věci, tak obžalovaná T. a stěžovatel jsou usvědčováni z naplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu zejména svým jednáním, jakož i jednotným úmyslem, a to v průběhu páchání celé této trestné činnosti (č. l. 1743).
Proti napadenému rozhodnutí podal stěžovatel dne 14. prosince 2007 odvolání (č. l. 1768, 1775-1776). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. března 2008 bylo odvolání stěžovatele zamítnuto (č. l. 1790-1796).
III.
Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, účastníky řízení a vedlejší účastnici, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Okresní soud ve Znojmě ve svém vyjádření, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 25. srpna 2008, označil ústavní stížnost za nedůvodnou. Námitku stěžovatele, že ze specifikovaných telefonních linek nebyly povoleny veškeré odposlechy a veškeré záznamy telefonních hovorů, soud považoval za neopodstatněnou, neboť odposlech a záznam telekomunikačního provozu se povolují vždy na konkrétní telefonní stanici, nikoliv na konkrétní osobu jeho majitele či uživatele. I v dané věci byla jména J. M. a P. F. uvedeny pouze za účelem bližší specifikace majitelů či uživatelů těchto stanic. Připuštění této námitky by znemožnilo použití těchto odposlechů i vůči volajícím či volanému z druhé telefonní stanice a rovněž proti spoluobviněným. Dále účastník řízení dodal, že předmětné odposlechy a záznamy telefonních hovorů byly nikoliv pouze jediným usvědčujícím důkazem v dané věci. Obdobnou argumentaci uvedlo ve svém vyjádření i Okresní státní zastupitelství ve Znojmě.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že nedošlo k porušení základních práv a svobod v rozsahu, který uvádí stěžovatel. Jako vedlejší účastník bylo k vyjádření vyzváno i Krajské státní zastupitelství v Brně, jež se ale postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu uplatněných námitek, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podstatou argumentace stěžovatele je výše zmíněná (jediná) námitka zpochybňující zákonnost a ústavnost použití předmětných telefonních odposlechů jako důkazů v trestním řízení proti stěžovateli s ohledem na omezení jejich povolení na hovory uskutečněné z uvedených telefonních stanic konkrétními osobami. Ústavní soud zjistil z předloženého spisu, že stěžovatel uvedenou námitku vznesl poprvé až v řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatel tuto námitku neuplatnil ani v řízení před Okresním soudem ve Znojmě, ani v řízení před odvolacím soudem. Ve svém odvolání stěžovatel pouze uvedl, že důkazy odposlechů hovorů nemají žádnou důkazní hodnotu, aniž by jakýmkoliv způsobem zpochybnil samotnou jejich zákonnost (č. l. 1776). Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že v řízení před Okresním soudem ve Znojmě byla ze strany některých obžalovaných, nikoli však ze strany stěžovatele, zpochybněna zákonnost samotného povolení odposlechů (závěrečné řeči obhájců obžalovaných JUDr. Pivovarníka a JUDr. Holuba - č. l. 1709, JUDr. Slavíka - č. l. 1710 a JUDr. Řezáčové - č. l. 1711). S uvedenými námitkami se tento soud řádné vypořádal v napadeném rozsudku (č. l. 1741-1742). Ústavní soud dále poznamenává, že z napadených rozsudků vyplývá, že důkaz zpochybněnými telefonními odposlechy nebyl jediným důkazem, který stěžovatele ze spáchání trestného činu usvědčoval.
Požadavek vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn tím, že řízení o těchto prostředcích bylo zahájeno, ale zahrnuje též povinnost vyčerpat i všechny v dispozici stěžovatele se nacházející důkazní návrhy a námitky, jejichž posouzení z hlediska relevance v konkrétní věci je především záležitostí obecných soudů. Z principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu totiž plyne, že stěžovatel své procesní prostředky k ochraně práva musí vyčerpat efektivně, nikoli jen formálně; v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím v trestním řízení to znamená, že se zkoumá setrvalost uplatňování námitek ve všech fázích trestního řízení, kdy mohly být reálně uplatněny (srov. Wagnerová E., Dostál M., Langášek T., Pospíšil I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, a. s., 2007, str. 379-380). Ústavnímu soudu tak nepřísluší vyjadřovat se ke kritice, kterou stěžovatel podrobuje rozhodování soudů obecných, aniž jim dal příležitost se s jeho námitkami nyní předkládanými Ústavnímu soudu zabývat a vypořádat se s nimi. Ústavní soud se tedy nemohl zabývat uvedenou námitkou stěžovatele, kterou poprvé uplatnil až v řízení o ústavní stížnosti, přičemž na tento závěr nemůže mít vliv ani skutečnost, že jeho námitka nepostrádá ústavněprávní relevanci a že Ústavní soud dosud neměl ve své dosavadní judikatuře příležitost se k této závažné právní otázce vyjádřit.
Poněvadž se v případě této námitky jednalo o jediné tvrzené porušení základního práva nebo svobody účastníka řízení, které stěžovatel neuplatnil v řízení před obecnými soudy a učinil tak poprvé až v ústavní stížnosti, dospěl soudce zpravodaj k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, pročež ji podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné
V Brně dne 17. prosince 2008
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj