ECLI:CZ:US:2008:4.US.1853.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1853/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené JUDr. Zdeňkem Stašem, advokátem advokátní kanceláře v Českých Budějovicích, L. B. Schneidera 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 335/2007-199 ze dne 19. června 2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 23 C 397/2004-175 ze dne 11. prosince 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 24. července 2008, se stěžovatelka s odkazy na diskriminaci její osoby a porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na počínání soudů v rozporu s čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a na porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Stěžovatelka má podle svého tvrzení za to, že v jejím případě se jedná o nesprávné posouzení věci soudy nižších stupňů, které konstatovaly neexistenci jejího oprávnění se úspěšně dovolávat nároku na zaplacení částky 112.500,- Kč proti žalovanému A. D. (dále jen "žalovaný"), s ohledem na její odstoupení od smlouvy o dílo, a to ani z titulu bezdůvodného obohacení při údajné neexistenci uzavření smlouvy o dílo. Obecné soudy tak vedle neexistence prokázání uzavření smlouvy o dílo měly podle stěžovatelky odmítnout vzít v úvahu přiznání peněžitého nároku z titulu bezdůvodného obohacení, přestože žalovaný měl převzetí finančních prostředků od stěžovatelky ve své výpovědi přiznat a současně tato skutečnost měla být potvrzena i výpověďmi dalších svědků. Argumentaci obecných soudů z titulu nepřiznání nároku na zaplacení částky 112.500,- Kč žalovaným považuje stěžovatelka za diskriminující. Dále stěžovatelka vytýká obecným soudům jejich údajně svévolný a extrémní výklad aplikovaných ustanovení občanského zákoníku.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní způsob zachování šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti a míří především na tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu však platí jen v případě, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítl pro nepřípustnost z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud je odmítl z jiných důvodů, např. pro opožděnost, pro vady nebo pro jeho zákonnou nepřípustnost, je třeba mít za to, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu již uplynula (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 45/04, sp. zn. III.ÚS 10/06 nebo sp. zn. IV.ÚS 1098/08). Jinými slovy řečeno, podání mimořádných opravných prostředků nelze vnímat jako automatický filtr, kterým stěžovatel musí před podáním ústavní stížnosti nutně a vždy projít. Diferenciačním kritériem při posouzení jejich čerpání je spíše skutečnost, zda podání příslušného prostředku je v procesní dispozici stěžovatele a zda jeho podáním dochází k zahájení příslušného právního řízení, ve kterém stěžovatel může účelně hájit svá ústavně zaručená práva (srov. Filip J., Holländer P., Šimíček V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C.H. Beck, 2007, str. 504 a násl.).
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle §236 a násl. o.s.ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí coby nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci (srov. a contr. §237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o.s.ř.) - jen v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle §238 odst. 2, §238a odst. 2 o.s.ř.).
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy. Tak tomu kupříkladu není, jestliže k odmítnutí dojde proto, že dovolání bylo podáno opožděně (§243b odst. 5 o.s.ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím §43 odst. 2 o.s.ř.). Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatní tzv. nezpůsobilé dovolací důvody.
Z citovaného §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu.
Proto také v případech, kdy dovolatel uplatní proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže být - již logicky - řeč o právní otázce zásadního významu.
Logicky a opět nevyhnutelně (též bez "uvážení") dovolací soud odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jestliže dovolatel sice uplatní obecně způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., napadne jím však posouzení právní otázky, na kterém rozhodnutí nespočívá. Bez ohledu na její případný obecný význam, je tato otázka pro dovolací přezkum v konkrétní věci bezcenná, jestliže její hodnocení na výsledek sporu nemá vliv.
Všem uvedeným případům je společné, že dovolací soud dovolání odmítne, aniž - se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání - měl (mohl mít) příležitost se uchýlit k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. principiální (a příznačná), jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí (dovoláním otevřená otázka) má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Je však zřejmé, že teprve toto posouzení je založeno na "uvážení", jelikož je hodnocením relativně neurčitě definované významové kvality rozhodnutí, jež spočívá v jeho dispozici být (příp. nikoli) podkladem pro formulaci právních závěrů způsobilých ovlivnit všeobecnou soudní praxi (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Není pochyb, že právě (a jen) toto "uvážení" (vyvstal-li z něj důvod odmítnutí dovolání) je relevantní v řízení o ústavní stížnosti z hlediska výše citovaného ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Proto - shrnutím uvedeného - je namístě závěr, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících uvážení Nejvyššího soudu, není splněna také tehdy, když stěžovatelka v dovolání ve skutečnosti zpochybnila správnost skutkových zjištění, resp. vadné hodnocení provedených důkazů (a uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod - srov. §241a odst. 3 o.s.ř.).
Bylo-li stěžovatelčino dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. jen z tohoto důvodu (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu", pročež neplatí (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. To je v dané věci významné proto, že stěžovatelka zřejmě vycházela - oproti tomu a zcela mylně - z toho, že jí beneficium ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu svědčí.
Dovolací soud stěžovatelčino dovolání přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., vázán uplatněnými dovolacími důvody, usnesením odmítl proto, že je přípustným neshledal. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že podstatu stěžovatelčiných námitek uplatněných v dovolání tvoří výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědi žalovaného, výpovědí svědků a listin), ústící v závěr, že účastnící spolu žádnou smlouvu o dílo neuzavřeli a že za částky, které stěžovatelka žalovanému předala na zakoupení stavebního materiálu, žalovaný skutečně stavební materiál zakoupil a stěžovatelce předal. Ve skutečnosti tak byl uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., který nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř použít, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Námitky nesprávného zjištění skutkového stavu a nesprávného hodnocení důkazů nepředstavují způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a přípustnost dovolání jimi založit nelze.
Jelikož se se závěry Nejvyššího soudu nezbývá než ztotožnit, Ústavní soud - vycházeje z úvah výše předestřených - dospěl k závěru, že k odmítnutí dovolání coby nepřípustného došlo (a dojít muselo) nikoli z důvodů, jež závisely na uvážení dovolacího soudu. Stěžovatelka způsobem, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, si neotevřela prostor pro to, aby dovolací soud - objektivně vzato - měl příležitost posuzovat (jakoukoli) právní otázku, natožpak její specifický judikatorní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). Že dovolací soud dovolání (pro nepřípustnost) již proto odmítne, mělo (mohlo) být stěžovatelce zřejmé od počátku.
Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu prvního a druhé stupně počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než postupovat podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2008
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka