ECLI:CZ:US:2008:4.US.1862.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1862/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2008 o ústavní stížnosti JUDr. K. M., zastoupeného JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem, AK se sídlem Těšínská 2, Víceúčelová hala, 736 01 Havířov - Bludovice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2008 čj. 56 Co 92/2008-295 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2008 čj. 30 C 218/98-285 (55C) takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě potvrzující usnesení Okresního soudu v Ostravě, jímž byl zamítnut návrh na pokračování v přerušeném řízení.
Stěžovatel uvedl, že společně s dalšími třemi žalobci uplatnil žalobou vedenou u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 C 218/98 (55C) proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, nárok na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu; škoda na nemovitosti v jejich vlastnictví měla být způsobena nesprávným úředním postupem odboru výstavby a VHZL bývalého Obvodního národního výboru v Ostravě 1. V květnu 2003 okresní soud řízení ve věci sp. zn. 30 C 218/98 (55C) přerušil do doby vydání pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 25 C 46/97, ve které byla podána vzájemná žaloba na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky řízení o vzájemné určovací žalobě, ve kterém se Nejvyšší soud ČR v dovolacím řízení vyjádřil k vlastnictví žalovaných negativně, zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí. Přestože ve věci sp. zn. 25 C 46/97 nebylo pravomocně rozhodnuto, stěžovatel navrhl, aby soud v řízení proti České republice pokračoval.
Okresní soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením návrh na pokračování v přerušeném řízení zamítl s odůvodněním, že z rozsudku Nejvyššího soudu ČR vydaného ve věci 25 C 46/97 lze dovodit pouze to, že žalovaní nenabyli vlastnictví k předmětné nemovitosti na základě vydržení, nelze z něho vyvodit, že vlastníky jsou žalobci - o vlastnictví předmětné nemovitosti tedy není pravomocně rozhodnuto. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel právním názorům soudů obou stupňů oponoval a vyslovil pochybnosti o naplnění předpokladů pro přerušení řízení. Nepřihlédnutí ke skutečnostem, které vyplynuly ze spisu sp. zn. 25 C 46/97, a nevypořádání se s námitkami žalobců označil za vadu (přerušeného) řízení a vznesl výhrady ke způsobu interpretace a aplikace ustanovení §111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. Krajským soudem v Ostravě. Stěžovatel dále namítl, že žaloba o náhradu škody proti České republice byla původně zapsaná podle rozvrhu práce pro rok 1998 v oddělení 30 C, avšak opatřením bývalé předsedkyně soudu byla tomuto oddělení odňata a přidělena do oddělení 55 C. Stěžovatel má za to, že věc sp. zn. 30 C 218/98 projednávala a rozhodovala soudkyně, která není zákonným soudcem, neboť věci s cizím prvkem nepatří do oddělení 55 C; připustil však, že na rozdíl od Krajského soudu v Ostravě okresní soud nepovažuje účast občana Slovenské republiky na řízení za věc s cizím prvkem. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, jak výše uvedeno.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, což znamená, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí obecných soudů z hlediska dodržení ústavně právních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyly porušeny základní práva a svobody jeho účastníka.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh usnesením odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost tak má výrazně subsidiární charakter, což znamená, že jako přípustná nastupuje až teprve tehdy, když byly vyčerpány prostředky stanovené jednoduchým právem. Je tomu tak proto, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci obecných soudů, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní stížností by tak měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nich případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sb. n. u., sv. 4, str. 243). Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky spočívající v tom, že lze napadat i pravomocná rozhodnutí, která uzavírají určitou část řízení nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo; to však pouze pokud jsou taková rozhodnutí způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a pokud je námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod koncentrována jen do tohoto stádia řízení, nemohla by již být v rámci dalšího řízení (např. při uplatňování procesních prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna (srov. Wagnerová E., Dostál M., Langášek T., Pospíšil I., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 381 a násl., Filip J., Hollander P., Šimíček V., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 556). Takovou výjimku však projednávaný případ nepředstavuje.
Procesní rozhodnutí obecných soudů o tom, že návrh na pokračování v přerušeném řízení se zamítá, představují za daných okolností případu nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládající nepřípustnost ústavní stížnosti. Jak stěžovatel sám uvedl, důvod přerušení řízení stále trvá, neboť pravomocné rozhodnutí ve věci sp. zn. 25 C 46/97 dosud nebylo vydáno. Z toho je zřejmé, že stěžovateli zůstávají zachována všechna procesní práva zaručená čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, která bude moci realizovat po odpadnutí překážky, pro kterou bylo řízení o žalobě o náhradu škody proti České republice přerušeno. K námitce, že překážka odpadla vydáním kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 C 46/97, Ústavní soud uvádí, že je zcela na obecném soudu, aby rozhodnutí dovolacího soudu zavazujícího svým právním názorem soudy nižších stupňů při dalším rozhodování v meritu věci posoudil v závislosti na povaze překážky. Zásah Ústavního soudu by mohl přicházet v úvahu pouze za výjimečné situace, kdy by obecný soud byl nečinný i po odpadnutí překážky, pro kterou přerušil řízení. K takové situaci však ve stěžovatelově věci nedošlo.
Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, a proto ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj