ECLI:CZ:US:2008:4.US.1867.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1867/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky L. S., zastoupené JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou advokátní kanceláře v Brně, Údolní 37, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 25/2008-99 ze dne 23. dubna 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 55 Cm 113/2005-78 ze dne 18. října 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala s odkazem na rozpor se čl. 36 odst. 1 a se čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 55 Cm 113/2005 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 55 Cm 113/2005-78 ze dne 18. října 2007 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatelky, že má v konkurzním řízení na majetek úpadce ZD Bořitov, družstvo, se sídlem Bořitov 326, IČ 00131911 (dále jen "úpadce"), vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 38 K 11/2005, pohledávku dalších 374.688,- Kč jako majetkový podíl podle zákona č. 42/1992 Sb. a dalších 205.920,- Kč jako úrok z prodlení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 9 Cmo 25/2008-99 ze dne 23. dubna 2008 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka ve své stížnosti nejprve rekapituluje svoje vystoupení ze ZD Bořitov, učiněné dopisem ze dne 10. března 1997, a návrh ZD Bořitov na vypořádání jejího členského vkladu, resp. podílu (učiněný dopisem ze dne 30. května 2002). Dále stěžovatelka uvádí okolnosti soudního řízení vedeného před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 55 Cm 113/2005 a před Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. 9 Cmo 25/2008. Stěžovatelka, mimo stručné rekapitulace tohoto řízení, zejména vyjadřuje nesouhlas s posouzením dopisu ZD Bořitov ze dne 30. května 2002 Krajským soudem v Brně, který podle jeho konstatování není uznáním dluhu či závazku, a s přikloněním se tohoto soudu k tvrzení správce konkurzní podstaty úpadce Ing. Františka Janšty (dále jen "správce"), že stěžovatelka má nárok pouze na vypořádací podíl. Stěžovatelka dále vytýká Krajskému soudu v Brně postup, kterým vyzval žalovaného správce k předložení účetních dokladů, což stěžovatelka považuje za obstarávání důkazů soudem ve prospěch žalovaného. V tomto spatřuje stěžovatelka nerovnost stran procesu, protože neměla mít rovná práva při obstarávání důkazů. Pokud měl soud jakékoli pochybnosti o jejích důkazech (žádné konkrétní pochybnosti které by soud měl však stěžovatelka neuvádí), mohl ji podle jejího tvrzení vyzvat k předložení dalších důkazů, jak to učinil v případě žalovaného správce.
Podstatou argumentace stěžovatelky je nesouhlas se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o existenci její pohledávky za úpadcem, tj. s právním posouzením civilního sporu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy ze zjištěných skutečností vyvodily nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, což ale v projednávané věci není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.
Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a po zvážení všech stěžovatelkou předložených tvrzení a po přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly obecné soudy v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Svá rozhodnutí přehledně, srozumitelně a v naprosto dostačující míře odůvodnily, přičemž v jejich rozhodnutích nelze shledávat nic, co by naznačovalo jakoukoli libovůli. Nebyla shledána též jakákoli nerovnost v přístupu soudu k oběma účastníkům řízení. Postup, kdy Krajský soud v Brně vyzval žalovaného správce k předložení účetních dokladů a v němž stěžovatelka tuto nerovnost spatřuje, shledává Ústavní soud za odůvodněný ust. §120 odst. 3 občanského soudního řádu, když je zřejmé, že potřeba provedení důkazu těmito doklady vyšla v řízení najevo.
S ohledem na právě uvedené skutečnosti Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí neshledal nic, co by odporovalo právu stěžovatelky na spravedlivý proces, zásadě rovnosti účastníků řízení nebo jiným ústavně zaručeným právům stěžovatelky.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu