ECLI:CZ:US:2008:4.US.1894.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1894/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí, se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, za něhož před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. října 2006 č. j. 34 C 308/2005-26, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2007 č. j. 64 Co 55/2007-39 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2008 č. j. 22 Cdo 5152/2007-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. července 2008, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do práv stěžovatelky garantovaných čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 34 C 308/2005 Ústavní soud zjistil, že Družstevní podnik strojírenský, výrobní družstvo Praha se žalobou podanou dne 21. října 2005 domáhalo určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě specifikovaných. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. října 2006 č. j. 34 C 308/2005-26 žalobě vyhověl. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. května 2007 č. j. 64 Co 55/2007-39 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatelkou podané odmítl usnesením ze dne 5. května 2008 č. j. 22 Cdo 5152/2007-53 z důvodu jeho nepřípustnosti. Své rozhodovací důvody opřel Nejvyšší soud v daném případě o konstatování, že napadené rozhodnutí soudu odvolacího je v souladu s obsahem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006 sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, týkajícího se obdobného předmětu řízení, přičemž ústavní stížnost proti němu směřující byla usnesením ze dne 20. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 755/06 Ústavním soudem odmítnuta. To s odůvodněním, jak se uvádí v ústavní stížnosti napadeném usnesení Nejvyššího soudu, že zrušením části zákona č. 229/2001 Sb. nálezem Ústavního soudu ze dne 9. března 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaném pod č. 278/2004 Sb., došlo k "rehabilitaci" ustanovení §879c až §879e občanského zákoníku a uvedenou derogací se obnovil stav založený těmito ustanoveními.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh řízení před obecnými soudy a svoji argumentaci vedla polemikou s rozhodovacími důvody, ke kterým obecné soudy v průběhu soudního řízení dospěly. Rovněž zdůraznila, že předmětnými rozhodnutími došlo k porušení čl. 87 Smlouvy o založení Evropských společenství a dále taktéž zákona č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 59/2000 Sb."), neboť bezúplatné nabytí vlastnického práva by v daném případě splňovalo znaky veřejné podpory.
Senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poté, co posoudil námitky stěžovatelky a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze souhlasit s tvrzením uvedeným v ústavní stížnosti, dle něhož obecné soudy interpretovaly před nimi posuzovaný relevantní rámec podústavního práva dopadající na předmětnou věc v rozporu se stěžovatelkou shora označenými ústavně zaručenými základními právy. Konsekvence, jež vyvodily z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, jsou totiž naprosto adekvátní. Pro obecnou dostupnost uvedeného nálezu, s nímž jsou odůvodnění napadených rozhodnutí ve shodě, postačí na jeho obsah odkázat. Pouze na okraj Ústavní soud připomíná, že právě pro specifika tehdy rozhodované věci z pohledu normativní konstelace v označeném nálezu kromě vyložení dalších rozhodovacích důvodů závěrem konstatoval, že "lze tedy přisvědčit názoru navrhovatele, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c, §879d a §879e ObčZ" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1911/08 in http://nalus.usoud.cz).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§157 odst. 2 o. s. ř.). Právní závěry, které obecné soudy po posouzení skutkových zjištění dovodily, jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatelku příznivý, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná.
Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Ústavní soud současně uvádí, že pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti pokoušela vést obranu svého zájmu skrze poukazy na Smlouvu o založení Evropského společenství a na zákon č. 59/2000 Sb., ačkoliv tuto obranu neuplatňovala před obecnými soudy, nemohl ji Ústavní soud akceptovat, neboť tzv. nova nejsou v řízení o ústavní stížnosti zásadně přípustná (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 244/05 in http://nalus.usoud.cz).
Lze uzavřít, že napadenými rozhodnutími obecných soudů ke stěžovatelkou tvrzenému zásahu do základních práv zaručených ústavním pořádkem nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu