ECLI:CZ:US:2008:4.US.2035.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2035/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Petrem Kaustou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Moravská Ostrava, Čs. legií 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 435/2008-246 ze dne 4. června 2008, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 409/2007-224 ze dne 18. září 2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné č. j. 16 C 180/2006-212 ze dne 3. května 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s poukazem na zásah do jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a do rovnosti stran podle čl. 1 Listiny, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Karviné sp. zn. 16 C 180/2006-212 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karviné rozsudkem č. j. 16 C 180/2006-212 ze dne 3. května 2007 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatele, kterou se po žalované I. S. (dále jen "žalovaná") domáhal zaplacení částky 5.602.240,- Kč (odpovídající částce 320.000,- DM) s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % z částky 5.602.240,- Kč ode dne 4. 6. 2002 do zaplacení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soudu v Ostravě rozsudkem č. j. 11 Co 409/2007-224 ze dne 18. září 2007 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 435/2008-246 ze dne 4. června 2008 (dále jen "rozhodnutí dovolacího soudu") odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel s rozhodnutím obecných soudů nesouhlasí. Podle jeho tvrzení mu bylo odepřeno základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, když rozhodnutí soudu prvního stupně nemělo být mimo suchého konstatování, že žaloba nebyla podána po právu, nijak zdůvodněno a tento protizákonný stav měl posvětit i soud odvolací, který se k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně nevyjádřil a o zamítnutí žaloby rozhodl navíc za uvedení zcela logicky protichůdných tvrzení. Soud prvního a druhého stupně podle stěžovatele svá rozhodnutí náležitě neodůvodnily. Nejvyšší soud pak stěžovateli podle stěžovatelova přesvědčení měl poskytnout ochranu, což však neučinil ani v situaci, kdy měla být vydána dvě zcela protichůdná rozhodnutí - trestní rozsudek Krajského soudu v Ostravě stran trestného činu zpronevěry spáchaného panem H. (dále jen "správce dědictví") - jedná se o rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 48 T 3/2004-862 ze dne 24. června 2004 (dále jen "rozhodnutí trestního soudu") - a rozhodnutím odvolacího soudu potvrzujícím rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle stěžovatele soud prvního a druhého stupně posoudil věc v rozporu s hmotným právem, čímž byly splněny podmínky pro podání dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud se odmítnutím dovolání stěžovatele měl dopustit denegationis iustitiae. V důsledku mělo být porušeno též právo stěžovatele vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny, když rozhodnutí obecných soudů pro něj má mít fakticky účinky vyvlastnění bez náhrady. Nakonec stěžovatel namítá, že neumožněním domáhat se jeho práv proti žalované byl porušen i čl. 1 Listiny, neboť měla být porušena rovnost stran.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli v jeho námitce ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu. Podle stěžovatele soud prvního a druhého stupně posoudil věc v rozporu s hmotným právem, čímž měla být založena přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nepřípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) shledává Nejvyšší soud ve skutečnosti, že se nejedná o případ rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam, přičemž tedy ani závěr stěžovatele, že se v dovolacím řízení jednalo o řešení otázky posouzené odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem, Nejvyšší soud nesdílí. Své rozhodnutí Nejvyšší soud též dostatečně odůvodnil. Ústavní soud nemá důvod závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání zpochybnit. Pokud jde o údajnou protichůdnost rozhodnutí trestního soudu a rozhodnutím odvolacího soudu, tuto Ústavní soud neshledává. V rozhodnutí trestního soudu se uvádí, že naložením s částkou 4.968.000,- Kč (odpovídající částce 320.000 DM) blíže neurčeným způsobem osobou správce dědictví došlo ke škodě žalované. Nepochybně jednáním správce dědictví došlo k určitému zásahu do práv žalované a tedy jejímu poškození, nicméně škoda ve výši částky odpovídající částce 320.000,- DM žalované nevznikla, neboť tato se předmětné částky (včetně příslušenství) jako osoba oprávněná (s ohledem na neplatnost postoupení pohledávky osobě stěžovatele) sama na Šárce Polanské domohla. Navíc je třeba zdůraznit, že odvolací soud je vázán rozhodnutím trestního soudu pouze o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. Ústavní soud se neztotožňuje též s námitkami stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu. Ačkoli rozhodnutí soudu prvního stupně není odůvodněno vyčerpávajícím způsobem a zcela jasně (a lze k němu mít tedy výhrady), je nutno uzavřít, že přes to je toto rozhodnutí přezkoumatelné a je z něho patrno, proč byla žaloba zamítnuta, byť toto není explicitně vyjádřeno. Důvod zamítnutí žaloby byl vyjádřen závěrem, že bezdůvodné obohacení nevzniklo na straně žalované, přičemž byly podrobně uvedeny též skutečnosti, na základě kterých soud prvního stupně k tomuto závěru dospěl. S uvedeným závěrem se Ústavní soud ztotožňuje. Pochybení soudu prvního stupně pak bylo napraveno rozhodnutím odvolacího soudu, který doplnil zejména to, že předpokladem úspěchu žaloby na vydání bezdůvodného obohacení je její uplatnění vůči tomu, kdo se na úkor žalobce fakticky obohatil, a že rozhodující je stav faktický, nikoli stav hypotetický, konstruovaný v tomto případě stěžovatelem. Jako důvod zamítnutí žaloby odvolací soud již zcela jasně uvedl nedostatek pasivní věcné legitimace žalované ve sporu. Navíc odvolací soud označil též osobu, která se podle jeho závěru na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatila.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly a rozhodly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny, a proto Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí neshledal nic, co by odporovalo jakýmkoli ústavně zaručeným právům stěžovatele, a to včetně čl. 11 Listiny zaručeného a chráněného práva vlastnického.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu