ECLI:CZ:US:2008:4.US.2047.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2047/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. A. M., zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem Advokátní kanceláře v Olomouci, tř. Svobody 31, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. 5. 2008 č. j. 12 Co 274/2008-279 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2007 č. j. 26 C 96/2005-251, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. 3. 2008 č. j. 26 C 96/2005-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a rovné postavení účastníků řízení, zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a vzhledem k neposkytnutí soudní ochrany dle čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. 5. 2008 č. j. 12 Co 274/2008-279 byl potvrzen v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2007 č. j. 26 C 96/2005-251, kterým byla vedlejší účastnici jako žalobkyni přiznána povinnost stěžovatele zaplatit jí částku 14.450,- Kč s příslušenstvím jako nedoplatek na platbě z dohody o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“) ze dne 13. 12. 2004 a dluh na výživném pro rozvedenou manželku. Stěžovatel v řízení k žalobnímu petitu předložil dohodu ze dne 11. 3. 2005, v níž se vedlejší účastnice vzdala zbývající neuhrazené částky 4.000,- Kč ze smlouvy o vypořádání SJM a potvrdila zaplacení dvou splátek dluhu na výživném ve výši 5.225,- Kč v hotovosti. K této stěžovatelem doložené skutkové okolnosti vedlejší účastnice doplnila svá skutková tvrzení, že podpis na uvedené dohodě není její a tedy dohodu nepodepsala. Dvěma znaleckými posudky však bylo vyvráceno její tvrzení, že podpis není její. Po zrušení prvoinstančního rozhodnutí krajským soudem vyzval nalézací soud ve smyslu závěru zrušujícího rozhodnutí odvolacího soudu vedlejší účastnici k doplnění jejích skutkových tvrzení. K této výzvě vedlejší účastnice uvedla‚ že stěžovateli podepsala prázdný papír, který následně stěžovatel zneužil k výrobě dohody ze dne 11. 3. 2005. Stěžovatel označil důkazy vyvracející toto tvrzení vedlejší účastnice, okresní soud však podle jeho názoru z těchto navržených důkazů žádná skutková zjištění neučinil a neprovedl po zrušení jeho prvního rozhodnutí odvolacím soudem ani žádné zásadní doplnění dokazování. Nebylo proto podle stěžovatele na místě, že se odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí odchýlil od svého názoru na provedené dokazování uvedeného v jeho prvním rozhodnutí. Vedlejší účastnice měla dostatek příležitostí uvést již dříve, aniž by byla k tomu vyzvána okresním soudem dle závěru z rozhodnutí odvolacího soudu, že podepsala prázdný papír. Odvolací soud tak podle stěžovatele řešil za vedlejší účastnici břemeno tvrzení, což stěžovatel považuje s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 397/06 za zásadní vybočení odvolacího soudu ze zásady projednací upravené v §120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“ nebo „o. s. ř.“). V postupu odvolacího soudu při interpretaci a aplikaci ustanovení §120 o. s. ř. stěžovatel spatřuje překročení mezí jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, včetně práva na rovné postavení účastníků řízení. Vedlejší účastnice by podle stěžovatele měla také nést důsledky svého postupu při dokazování v podobě povinnosti zaplatit náklady řízení za vypracování obou znaleckých posudků z oboru grafologie. S ohledem na zásah do ústavně zaručených práv na spravedlivý proces, rovné postavení účastníků řízení a soudní ochranu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Současně stěžovatel žádá o odložení vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. 5. 2008 č. j. 12 Co 274/2008-279 ve smyslu §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
II.
3. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 26 C 96/2005.
III.
4. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které již vznesl při jednání před nalézacím a odvolacím soudem a v podaných odvoláních proti rozhodnutím soudu prvního stupně. Ústavní soud v této souvislosti zjišťuje, že obecné soudy se zmíněnými námitkami stěžovatelky zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další, třetí soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní či zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s hodnocením učiněných skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů vyslovených v napadených rozhodnutích obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelem uplatněných námitek k hodnocení provedených důkazů, k zamítnutí jím nabídnutých důkazů a ke stěžovatelovu tvrzení, že nalézací soud neprovedl zásadní doplnění dokazování po zrušení jeho v pořadí prvního rozhodnutí odvolacím soudem. K základní stěžovatelově námitce stran odvolacím soudem konstatovanému nenaplnění poučovací povinnosti ze strany soudu prvního stupně, kdy podle stěžovatelova názoru měl v tomto případě odvolací soud v souladu se zásadou projednací změnit rozsudek soudu prvního stupně v jeho prospěch a pokud tak neučinil, favorizoval vedlejší účastnici, Ústavní soud připomíná, že předmětné ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. směřuje poučovací povinnost vůči všem účastníkům řízení a vyjde-li v průběhu jednání najevo další právně významná skutková okolnost, vyzve soud účastníka, aby svá tvrzení doplnil. Teprve za předpokladu, že všechno nezbytné dokazování bylo provedeno a soud na jeho základě nemohl nabýt vnitřní přesvědčení o existenci ani neexistenci skutečností významných pro posouzení věci a tyto skutečnosti tedy zůstaly neobjasněny, uplatní se pravidla o důkazním břemenu. To se týká i posuzované věci, kdy odvolací soud shledal, že bylo na soudu prvního stupně, aby vedlejší účastnici poučil ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., a pokud tak tento soud neučinil, návazně mu tento postup ve svém rozhodnutí odvolací soud uložil. V tomto postupu odvolacího soudu neshledává Ústavní soud překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a rovné postavení účastníků řízení. Stěžovatelova argumentace nálezem sp. zn. II. ÚS 397/06, jenž konstatoval nesplnění předpokladů pro postup odvolacího soudu podle §120 odst. 3 o. s. ř., není případná, neboť v nyní posuzované věci se zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vztahuje k nesplnění poučovací povinnosti nalézacího soudu (viz č.l. 179). Stěžovatel ostatně tuto námitku k postupu odvolacího soudu, který uložil nalézacímu soudu uplatnit ve vztahu k vedlejší účastnici poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., vznáší až v ústavní stížnosti (viz č.l. 260-261) a odvolací soud se s ní proto nemohl vypořádat.
7. Ústavní soud nezasahuje do procesu dokazování a hodnocení důkazů za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení §132 o. s. ř. Ústavní soud se tak může hodnocením důkazů obecným soudem zabývat jen tehdy, zjistí-li libovůli v jeho postupu, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že obecný soud porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku. Takové zásadní pochybení však Ústavní soud u napadených rozhodnutí obecných soudů neshledal. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné opakované dokazování opravňující soudy rozhodnout. Na základě provedeného hodnocení důkazů obecné soudy vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, o které důkazy svá rozhodnutí opřely a kterými ustanoveními aplikovaných právních předpisů se při svém rozhodování řídily. Ústavní soud má za to, že výklad aplikovaných ustanovení podaný obecnými soudy není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění. Vzhledem k tomu, že při posuzování námitek vznesených v ústavní stížnosti nebylo porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces v průběhu řízení shledáno a s konkrétními námitkami stěžovatele uplatněnými stěžovatelem v řízení, pokud jde o interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu, se obecné soudy vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Dle přesvědčení Ústavního soudu byla tak stěžovateli dána možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by svědčilo o stěžovatelem tvrzenému neposkytnutí soudní ochrany a o porušení rovného postavení účastníků řízení ze strany obecných soudů.
8. Pokud jde o stěžovatelovo přesvědčení, že by vedlejší účastnice měla nést náklady řízení vynaložené na vypracování obou znaleckých posudků z oboru grafologie, pak Ústavní soud ve své dřívější judikatuře opakovaně zdůraznil, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž mu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, pokud by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle. S uvedeným tvrzením stěžovatele se již vypořádal odvolací soud ve svém rozhodnutí o odvolání a postupu obecných soudů v tomto směru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
9. Ústavní soud připomíná, že pokud jde o stěžovatelem tvrzené porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, pak s ohledem na systematické zařazení těchto článků v Ústavě je zřejmé, že jde o ustanovení, jež v podstatě garantují zásadní principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat.
10. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto se ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítají podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu